XXVII

Na šestý den byly stanoveny volby gubernské. Velké i malé sály byly plné šlechticů v různých stejnokrojích. Mnozí přijeli jen na tento den. Známí, kteří se už dávno neviděli, jeden z Krymu, druhý z Petrohradu, třetí z ciziny, se potkávali v sálech. U gubernského stolu pod vladařovou podobiznou, určeného k volbám gubernského maršálka, se debatovalo.

Šlechtici ve velkém i v malém se seskupovali do různých táborů a z nepřátelských, nedůvěřivých pohledů, z toho, jak umlkal hovor, kdykoli se přiblížil někdo z tábora cizího, i jak si někteří šeptali a odcházeli až do vzdálené chodby, ze všeho bylo znát, že každá strana má tajemství před druhou. Zevnějškem se šlechtici ostře dělili na dva druhy: na staré a nové. Staří měli většinou buď staré šlechtické upjaté stejnokroje, kordy a klobouky, anebo vlastní uniformy námořnické, jezdecké či pěchotní, které si vysloužili. Stejnokroje starých šlechticů byly ušité podle staré módy s pufničkami na rukávech; byly zřejmě malé, krátké, a úzké v pase, jako by z nich jejich majitelé vyrostli. Mladí měli rozepnuté šlechtické stejnokroje se sníženým pasem, volné v ramenou, a bílé vesty, nebo stejnokroje s černým límcem a s vavřínovými ratolestmi, odznakem ministerstva spravedlnosti. K mladým náležely i uniformy dvorské, jež zástupu tu a tam dodávaly lesku.

Ale rozdělení na mladé a staré se neshodovalo s dělením podle stran. Jak Levin pozoroval, příslušeli někteří z mladých ke staré straně, a naopak někteří nejstarší šlechtici si šeptali se Svijažským a patrně byli horlivými stoupenci strany nové.

Levin stál v malém sále, kde se kouřilo a podávalo se občerstvení, poblíž skupiny svých známých a poslouchal, o čem se mluví, ale marně napínal duševní síly, aby pochopil, oč jde. Vévodil Koznyšov, kolem kterého se kupili ostatní. Naslouchal teď Svijažskému a Chljustovovi, maršálkovi z jiného okresu, příslušejícímu k jejich straně. Chljustov odpíral jít za svůj okres k Snětkovovi a žádat ho, aby přijal kandidaturu, ale Svijažskij ho přemlouval a Koznyšov tento plán schvaloval. Levinovi nešlo na rozum, proč by měla nepřátelská strana prosit o přijetí kandidatury maršálka, kterého chtěla nechat propadnout.

Oblonskij, který právě pojedl i popil a utíral si ústa navoněným lemovaným batistovým šátkem, přistoupil ve své uniformě komořího k nim.

„Obsazujeme pozici, Sergeji Ivanoviči!“ řekl a přihlazoval si licousy.

Když vyslechl, o čem je řeč, přidal se k názoru Svijažského.

„Jeden okres stačí, ale Svijažskij už je zřejmě opozice,“ pravil a všichni mu rozuměli kromě Levina.

„Tak co, Kosťo, snad už jsi tomu taky přišel na chuť?“ dodal, obrátil se k Levinovi a vzal ho pod paží. Levin měl nejlepší vůli přijít věci na chuť, ale nemohl pochopit, oč běží. Poodešel se Stěpanem Arkaďjičem několik kroků od hovořících a vyslovil údiv, proč je třeba prosit gubernského maršálka.

„O sancta simplicitas!“1 zvolal Oblonskij a stručně a jasně vyložil Levinovi, oč jde.

Kdyby gubernského maršálka navrhovaly všechny okresy jako v minulých volbách, byl by zvolen všemi hlasy. To nebylo žádoucí. Nyní se osm okresů usneslo, že ho navrhnou; odmítnou-li ho navrhnout dva okresy, mohl by se vzdát kandidatury. A pak by strana starých mohla přijít s jiným kandidátem, neboť všechny výpočty mladých by selhaly. Ale bude-li jediný okres Svijažského proti Snětkovovi, bude Snětkov kandidovat. Dokonce ho zvolí a schválně mu odevzdají víc hlasů, takže strana odpůrců ztratí přehled, a až bude navržen náš kandidát, sami budou pro něho hlasovat.

Levin pochopil, ale ne docela, a chtěl se ještě na leccos zeptat, když tu nastal ruch a šum, a všechno se hrnulo do velkého sálu.

„Co je? Co? Koho?“ „Plnou moc? Komu? Cože?“ „Popírají?“ „Plnou moc ne.“ „Flerova nechtějí připustit k volbám.“ „Co na tom, že je soudně stíhán?“ „Takhle by nepřipustili kdekoho. To je hanebnost.“ „Na to je zákon!“ slyšel Levin z různých stran a spolu se všemi ostatními, kteří někam chvátali a báli se, aby něco nepropásli, zamířil do velkého sálu a protlačil se ke gubernskému stolu, u kterého se gubernský maršálek, Svijažskij a ostatní předáci o něco vášnivě přeli.


  1. Ó svatá prostoto! (lat.) ↩︎