XII

Anna a Vronskij se na sebe už dlouho dívali, rozzlobeni na přítele pro jeho učenou mnohomluvnost, a Vronskij už nakonec nečekal na malířovo vyzvání a šel k dalšímu, menšímu obrazu.

„Ach, to je rozkošné, opravdu rozkošné! Kouzelné! Rozkošné!“ zvolali oba unisono.

„Co se jim tolik líbí?“ pomyslil si Michajlov. Už si ani nevzpomněl na ten obraz vytvořený před třemi lety. Ani si nevzpomněl, jaká muka i nadšení prožil, když několik měsíců ustavičně, dnem i nocí, myslil jen na něj. Zapomněl na to, jako vždy zapomínal na dokončené obrazy. Dokonce se na něj nerad díval a vystavil ho jen proto, že čekal Angličana, který ho chtěl koupit.

„To nic není, jen tak, stará studie,“ řekl.

„Velice pěkné!“ ozval se Goleniščev. Zřejmě byl také doopravdy okouzlen.

Dva hoši chytali ryby ve stínu vrby. Jeden z nich, starší, zrovna hodil udici a pečlivě vytahoval splávek z křoví, zcela pohroužen do své práce. Druhý, mladší, ležel v trávě, plavovlasou hlavu opřenou o dlaně, a hleděl zádumčivýma modrýma očima na vodu. O čem asi přemýšlel?

Nadšené projevy obdivu v Michajlovovi opět vyvolaly rozechvění, avšak bál se takového planého horování pro věc dávno odbytou a neměl je rád, a třebaže ho chvála těšila, raději chtěl hosty upozornit na další obraz. Ale Vronskij se ptal, zda obraz není na prodej. Michajlov byl návštěvou tak rozechvěn, že jednání o peněžních otázkách mu teď bylo značně proti mysli.

„Je vystaven na prodej,“ odpověděl a mrzutě svraštil obočí.

Když hosté odjeli, sedl si Michajlov proti obrazu Piláta a Krista a opakoval si v duchu vše, co tito hosté řekli, a pokud to neřekli, tedy alespoň měli na mysli. A zvláštní věc! Vše, co pro něho mělo takovou důležitost, dokud byli zde a dokud se vžíval do jejich stanoviska, náhle pro něho ztratilo veškerý význam. Díval se teď na svůj obraz jen a jen zrakem umělce a dospěl k jistotě, že jeho obraz je dokonalý, a tudíž významný. A takový duševní stav potřeboval k vypětí, jež vylučovalo všechny ostatní zájmy a bez něhož nemohl pracovat.

Noha Kristova v perspektivě přece jen nebyla dobrá. Chopil se palety a dal se do práce. Jak opravoval nohu, stále se pozorně díval na postavu Janovu v pozadí, které si hosté nevšimli, ale která – to věděl – byla vrcholem dokonalosti. Když dodělal nohu, chtěl se pustit do této postavy, ale cítil, že je na to příliš rozčilen. Nemohl pracovat s chladnou myslí, stejně jako to nedokázal, když se příliš rozcitlivěl a příliš ostře všecko viděl. Mezi chladem a tvůrčím nadšením bylo jediné stadium, kdy mohl pracovat. Ale dnes byl příliš rozrušen. Chtěl obraz zakrýt, ale zarazil se a s plachtou v rukou, blažený úsměv na líci, hleděl na postavu Janovu. Konečně se takřka s lítostí odpoutal od obrazu, zavěsil jej a unaven, ale šťasten šel domů.

Vronskij, Anna a Goleniščev byli cestou domů zvlášť rozjaření a veselí. Hovořili o Michajlovovi a o jeho obrazech. Slovo talent, kterým mínili vrozenou, takřka fyzickou schopnost nezávislou na rozumu a citu a kterým chtěli označit vše, co malíř prožíval, to slovo se v jejich debatě ozývalo zvlášť často, neboť je nutně potřebovali, aby mohli pojmenovat, o čem chtěli mluvit, i když o tom neměli ani ponětí. Říkali, že talent mu nelze upřít, že však se jeho talent nemohl rozvinout pro nedostatek vzdělání, což je obecné neštěstí našich ruských malířů. Ale obrázek chlapců se jim vtiskl do paměti a co chvíli se k němu vraceli.

„Rozkošná věc! Úžasně se mu to podařilo a přitom je to docela prostinké! On ani neví, jak je to hezké. Rozhodně si ten obrázek nesmím dát ujít, musím ho koupit,“ řekl Vronskij.