XII

Když Anna vyprovodila hosty, nesedla si, ale začala chodit po pokoji sem tam. Ačkoli podvědomě (jak poslední dobou jednala se všemi mladými muži) dělala celý večer všecko možné, aby v Levinovi vzbudila sympatie, třebaže věděla, že toho dosáhla, pokud lze něčeho takového dosáhnout u řádného ženatého muže a za jediný večer, a třebaže se jí velice líbil (přestože se Vronskij a Levin z mužského hlediska od sebe ostře lišili, jako žena v nich viděla týž společný rys, pro který si i Kitty zamilovala jak Vronského, tak Levina), jakmile odešel z pokoje, přestala na něho myslit.

Pronásledovala ji neodbytně jedna jediná myšlenka v různých obměnách. Jestliže takto působí na jiné lidi, na toho ženatého muže, který svou ženu miluje, proč on je k ní tak chladný? Ani ne snad chladný, miluje ji, to ona ví. Ale teď je od sebe dělí něco nového. Proč je celý večer pryč? Vzkázal po Stivovi, že nemůže opustit Jašvina a musí na něho dávat pozor, jak hraje. Je snad Jašvin malé dítě? Ale dejme tomu, že je to pravda. On nikdy nelže. Ale za tou pravdou vězí něco jiného. Je rád, když se mu naskytne příležitost, aby jí ukázal, že má ještě jiné povinosti. Ona to ví, souhlasí s tím. Ale proč jí to chce dokazovat? Chce jí dokázat, že jeho láska nesmí být na překážku jeho volnosti. Ale ona nechce důkazy, chce lásku. Měl by chápat, jak těžko se jí žije tady v Moskvě. Copak žije? Nežije, ale čeká na rozuzlení, a to se pořád oddaluje. Zase nepřišla žádná odpověď! A Stiva říká, že nemůže za Alexejem Alexandrovičem jet. Ale ona mu nemůže znova psát. Nemůže nic dělat, nic začít, nic změnit, přemáhá se, čeká, vymýšlí si všecko možné pro ukrácení chvíle… Je tu anglická rodina, psaní, čtení, ale všecko je pouhý klam, je to stejné jako morfium. Měl by ji politovat… Anna cítila, jak se jí do očí derou slzy lítosti nad sebou samou.

Zaslechla prudké zazvonění, byl to Vronskij. Chvatně si utřela slzy a nejen to, sedla si pod lampu a rozevřela knihu, předstírajíc klid. Musela mu ukázat, že ji mrzí, že se nevrátil, jak slíbil – jenom, že ji to mrzí. Ale zanic mu nesměla prozradit svůj zármutek a zejména svou lítost nad sebou. Sama sebe mohla litovat, ale on ji litovat nesměl. Nepřála si boj, zazlívala mu, že bojovat chce, ale bezděčně se také hotovila k zápasu.

„Nebylo ti tu smutno?“ řekl a rozjařen, zvesela k ní přistoupil. „Je to ale hrozná vášeň, ta hra!“

„Ne, nebylo mi smutno a už dávno jsem se vycvičila, aby se mi nikdy nestýskalo. Byl tu Stiva a Levin.“

„Ano, chtěli se za tebou podívat. Jak se ti líbil Levin?“ otázal se a usedl vedle ní.

„Velice. Odjeli před chvílí. Copak Jašvin provedl?“

„Vyhrával, bylo to sedmnáct tisíc. Říkal jsem mu, aby toho nechal. Už se chystal domů. Ale pak se zas vrátil a teď prohrává.“

„Tak proč jsi tam vlastně zůstal?“ zeptala se a náhle k němu pozvedla zrak. V obličeji měla chladný, nepřátelský výraz. „Říkal jsi Stivovi, že tam zůstaneš, abys mohl odvézt Jašina. Ale nakonec jsi ho tam nechal.“

Výraz chladného odhodlání k boji se teď zračil ve tváři i jemu.

„Za prvé jsem ti nic nevzkazoval, za druhé nikdy nemluvím nepravdu. A především jsem chtěl zůstat a zůstal jsem,“ pravil zachmuřen. „Anno, proč, proč?“ řekl po chvíli mlčení, sklonil se k ní a nastavil dlaň s nadějí, že do ní vloží ruku.

To něžné vyzvání ji potěšilo. Ale podivná zlá moc jí nedovolila, aby podlehla své touze, jako by podmínky zápasu nedovolovaly, aby se podrobila.

„Ovšemže, chtěl jsi zůstat a zůstal jsi. Děláš všecko, co chceš. Ale proč mi to říkáš? K čemu?“ rozhořčovala se stále víc. „Upírá ti snad někdo tvoje práva? Ale ty musíš mít vždycky pravdu, tak si ji měj.“

Jeho ruka se sevřela, odvrátil se a jeho obličej nabyl výrazu ještě zarputilejšího než předtím.

„Tobě jde jenom o tvou umíněnost,“ řekla, když se mu podívala pozorně do obličeje a náhle našla pravé označení pro jeho výraz, který ji tak popuzoval, „ano, umíněnost. Pro tebe je to otázka, zda vyjdeš z boje se mnou vítězně, ale pro mne…“ Opět se nad sebou rozlítostnila a divže se nedala do pláče. „Kdybys věděl, oč jde mně! Když cítím jako teď, že se ke mně chováš nepřátelsky, kdybys věděl, co to pro mě znamená! Kdybys věděl, že v takových chvílích nemám daleko k neštěstí, jak si zoufám a jak se bojím, bojím se sama sebe!“ A odvrátila se, potlačujíc vzlyky.

„Ale co to říkáš?“ Zhrozil se toho výbuchu zoufalství, opět se k ní sklonil, vzal ji za ruku a líbal ji. „Proč? Hledám snad zábavu mimo domov? Copak se nevyhýbám dámské společnosti?“

„To tak ještě!“

„Ale řekni, co mám dělat, abys byla klidná? Rád udělám všecko, abys byla šťastná,“ říkal, dojat jejím zoufalstvím. „Co bych neudělal, abych tě zbavil takového zármutku, jaký máš teď, Anno!“

„To nic!“ řekla. „Sama nevím, čím to je… Snad to dělá ta osamělost nebo nervy… No, už o tom nemluvme. Jaké byly dostihy? Ještě jsi mi o nich nevyprávěl,“ zeptala se, aby skryla triumf vítězství, které se přece jen přiklonilo na její stranu.

Řekl si o večeři a začal jí podrobně vykládat o dostizích, ale z jeho tónu, z pohledů, které byly stále a stále chladnější, viděla, že jí neodpustil její triumf, že umíněnost, s kterou se potýkala, v něm opět nabývá vrchu. Byl k ní chladnější než dřív, jako by litoval, že podlehl. A když si vzpomněla na slova, která jí dobyla vítězství, totiž že může dojít k strašnému neštěstí a že se bojí sama sebe – pochopila, že je to zbraň nebezpečná a že jí podruhé nesmí použít. Tušila, že zároveň s láskou, která je spojuje, se mezi nimi zrodil jakýsi duch boje, který nedokázala vypudit ani z jeho, a tím méně ze svého srdce.