XVIII

Po celý den za nejrůznějších hovorů, kterých se účastnil vlastně jen vnější stránkou rozumu, Levin nepřestal radostně sledovat, jak mu překypuje srdce, i když byl zklamán, že očekávaná vnitřní změna v něm nenastala.

Po dešti bylo příliš mokro, takže se nedalo jít na procházku; kromě toho bouřkové mraky zůstávaly na obzoru a sem tam se přehnaly po okraji oblohy, černaly a občas zahřmělo. Celá společnost strávila zbytek dne doma.

Spory už nevyvolávali, ale naopak všichni byli po obědě v nejlepším rozmaru.

Katavasov zpočátku bavil dámy svými originálními vtipy, které se vždycky tolik líbily při prvním seznámení, ale pak na vyzvání Sergeje Ivanoviče vykládal, jak velice zajímavé postřehy učinil o různosti povah, a dokonce fyziognomie samiček a samečků mouchy domácí a o jejich životě. Sergej Ivanovič byl také veselý a při čaji vyložil na bratrovo vyzvání názor na budoucnost východní otázky, a to tak prostě a hezky, že všecky zaujal.

Jen Kitty si ho nemohla poslechnout až do konce, protože ji zavolali, aby šla koupat Míťu.

Za chvíli vzkázala pro Levina, aby přišel za ní do dětského pokoje.

Levin nechal stát svůj čaj a rovněž s politováním, že byl vyrušen ze zajímavého hovoru, ale přitom s obavou, proč ho volají, neboť se to dělo jen ve vážných případech, odešel do dětského pokoje.

Přestože ho perspektiva, kterou líčil Koznyšov a kterou neslyšel celou, perspektiva, jak osvobozený čtyřicetimiliónový svět Slovanstva má zahájit novou epochu v dějinách, velice zaujala jako cosi naprosto nového, přestože ho trápila zvědavost i obava, proč ho volají – jakmile vyšel ze salónu a zůstal sám, rázem si vzpomněl na své ranní úvahy. A všecky ty řeči o významu slovanského živlu ve světových dějinách mu najednou připadaly tak malicherné ve srovnání s tím, co se dělo v jeho duši, že v okamžení na to vše zapomněl a přenesl se do nálady, v jaké byl dnes ráno.

Teď už si nevybavoval celý myšlenkový pochod jako kdysi (nyní to už nepotřeboval). Ihned se přeladil do citu, který ho vedl, který souvisel s těmi myšlenkami, a shledal jej ve svém nitru ještě silnějším a určitějším než dříve. Nyní se mu už nedělo jako dříve, kdy hledal uklidnění a musel si vybavit celý sled myšlenek, chtěl-li dospět k citu. Teď naopak byl pocit radosti a uspokojení živější než dřív a myšlenka zůstávala pozadu za citem.

Šel přes terasu, díval se na dvě hvězdy, které vycházely na ztemnělé obloze, a tu si vzpomněl: Ano, při pohledu na oblohu jsem přemýšlel o tom, že klenba, kterou vidím, není nepravda. A přitom jsem cosi nedomyslil do konce, něco jsem zatajil sám před sebou. Ale tak či onak nemůže být námitek. Stačí se zamyslit a všecko se ujasní!

Když už vcházel do dětského pokoje, vzpomněl si, co vlastně sám sobě zatajil. Bylo to: jestliže je hlavním důkazem existence božstva jeho zjevení, že existuje dobro, proč je toto zjevení omezeno pouze na křesťanskou církev? Jaký vztah má k tomuto zjevení náboženství buddhistů či mohamedánů, rovněž hlásajících a konajících dobro?

Domníval se, že má odpověď na tu otázku; ale než si ji vyslovil, už vstoupil do dětského pokoje.

Kitty stála s vykasanými rukávy u vaničky nad dítětem, které se vesele šplouchalo, a jakmile zaslechla mužovy kroky, otočila se obličejem k němu a úsměvem ho volala k sobě. Baculaté dítě plavalo naznak a mrskalo nožkama a Kitty je držela jednou rukou pod hlavou a druhou nad ním ždímala houbu, stejnoměrně napínajíc svaly.

„Jen se podívej, podívej se!“ řekla, když k ní muž přistoupil. „Agafja Michajlovna má pravdu. Už pozná každého.“

Šlo o to, že ode dneška už Míťa zcela nepochybně poznával všecky známé osoby.

Jakmile Levin přistoupil k vaničce, byl mu ihned předveden pokus, který se plně zdařil. Kuchařka, kterou schválně zavolali, se naklonila k dítěti. Zamračilo se a odmítavě zakroutilo hlavičkou. Naklonila se k němu Kitty – a tu se rozzářilo v úsměvu, chytilo se ručkama houby a zabroukalo tak spokojeně, že nejen Kitty a chůvy, ale i Levina se zmocnilo nečekané nadšení.

Vytáhli vřeštící dítě na jedné ruce z vany, opláchli je vodou, zabalili do prostěradla, osušili a podali matce.

„Jsem ráda, že ho začínáš mít rád,“ řekla Kitty muži, když s dítětem u prsu klidně usedla na obvyklé místo. „Jsem moc ráda. Však už mě to začínalo trápit. Říkal jsi, že k němu nic necítíš.“

„Ne, copak jsem říkal, že nic necítím? Jenom jsem říkal, že jsem se zklamal.“

„Jak to? V něm?“

„Ne, nezklamal jsem se v něm, ale ve svém citu. Očekával jsem víc. Očekával jsem příjemné překvapení, myslil jsem, že se ve mně rozlije příjemný nový pocit. A místo toho najednou – ošklivost, útrpnost…“

Pozorně ho poslouchala, když stála nad dítětem a navlékala si na jemné prsty prsteny, které si předtím stáhla, když koupala Míťu.

„A hlavně že tu bylo mnohem víc strachu a soucitu než radosti. Ale dnes po tom strachu za bouřky jsem si uvědomil, jak ho mám rád.“

Kitty se všecka rozzářila.

„A moc ses polekal?“ řekla. „Já taky, ale teď na mne jde ještě větší hrůza, když už je po všem. Půjdu se na ten dub podívat. A ten Katavasov je tak roztomilý! Vůbec to bylo celý den moc hezké. A ty dovedeš být k Sergejovi Ivanoviči tak příjemný, když chceš… No, jdi za nimi. Je tu vždycky po koupání horko a plno páry…“