XXXI

Nově zvolený gubernský maršálek a četní příslušníci vítězné strany obědvali toho dne u Vronského.

Vronskij přijel k volbám jednak proto, že se na venkově nudil a musel vůči Anně uplatnit své právo na svobodu, jednak aby podporou při volbách oplatil Svijažskému všechny služby, které mu prokázal při volbách do samosprávy, a především proto, aby přesně dostál povinnostem plynoucím z úlohy šlechtice a statkáře, kterou si zvolil. Ale nenadál se, že ho volby tolik zaujmou a strhnou a že si bude v té věci tak dobře vést. Byl zde v šlechtickém kruhu docela novým člověkem, ale patrně měl úspěch a nemýlil se, když se domníval, že už si mezi šlechtou získal vliv. Tomuto vlivu napomáhalo: jeho bohatství a urozenost; nádherný byt ve městě, který mu přenechal starý známý Širkov, jenž se zabýval peněžními obchody a založil v Kašinu vzkvétající banku; výtečný vlastní kuchař, kterého si Vronskij přivezl ze vsi; přátelství s gubernátorem, který byl jeho spolužákem, ke všemu spolužákem, nad nímž Vronskij držel ochrannou ruku; ale především to bylo jeho prosté chování, ke všem bez výjimky stejné, jež záhy přimělo většinu šlechticů, aby změnili svůj úsudek o jeho domnělé pýše. Sám cítil, že kromě toho potrhlého pána, manžela Kitty Ščerbacké, který mu zničehonic v bezuzdném vzteku napovídal spoustu nesmyslů, získal stoupence v každém šlechtici, s kterým se seznámil. Viděl jasně – a také ostatní to uznávali –, že hojnou měrou přispěl k úspěchu Něvědovského. A když teď u tabule oslavoval zvolení Něvědovského, měl příjemný pocit triumfu, že jeho vyvolenec zvítězil. Volby samy ho tak navnadily, že už pomýšlel na vlastní kandidaturu, bude-li do příštího tříletého období ženatý – asi tak, jako když mu žokej vyhrál cenu a on dostal chuť jet dostih sám.

Ale nyní se oslavovalo vítězství žokeje. Vronskij seděl v čele tabule, po jeho pravici mladý gubernátor, generál carské svity. Pro všecky to byl pán gubernie, jenž slavnostně zahajoval volby, proslovil řeč a v mnoha lidech budil úctu i podlízavost, jak Vronskij viděl. Ale pro Vronského to byl Kaťka Maslov (tak mu přezdívali ve vojenské gardové škole), který před ním upadal do rozpaků a kterému se Vronskij snažil dodat odvahy. Po pravici seděl Něvědovskij se svou mladistvou, neochvějnou a jízlivou tváří. Vronskij se k němu choval prostě a uctivě.

Svijažskij nesl svůj nezdar vesele. Ani to pro něho nebyl nezdar, jak sám prohlásil, když se obrátil s přípitkem k Něvědovskému; vždyť by se sotva našel lepší představitel nového směru, jímž se má šlechta brát. A proto každý, kdo má čest v těle – jak řekl –, přeje dnešnímu úspěchu a slaví jej.

Oblonskij byl také rád, že vesele strávil čas a že jsou všichni spokojeni. U znamenitého oběda se přetřásaly epizody z voleb. Svijažskij humorně předvedl maršálkův plačtivý projev a obrácen k Něvědovskému podotkl, že si Jeho Excelence musí zvolit jiný, složitější způsob revize pokladny, než jsou slzy. Jiný šprýmař vyprávěl, jak byli objednáni lokajové v punčochách pro ples u gubernského maršálka a jak je teď budou muset poslat zpátky, jestliže nový gubernský maršálek neuspořádá ples s lokaji v punčochách.

Kdykoli se při obědě někdo obracel k Něvědovskému, bylo slyšet samé „náš gubernský maršálek“ a „Vaše Excelence“.

Říkali to se stejným požitkem, s jakým lidé oslovují mladou paní „madame“ a příjmením mužovým. Něvědovskij se tvářil, že je k titulu lhostejný, ba dokonce jej přezírá, ale byl zřejmě šťasten a musel se držet na uzdě, aby nedal najevo nadšení, které by se nehodilo do nového, liberálního ovzduší.

Při obědě bylo odesláno několik telegramů lidem, kteří se zajímali o průběh voleb. Rozveselený Stěpan Arkaďjič poslal Darje Alexandrovně telegram tohoto znění: „Něvědovskij zvolen většinou dvanácti hlasů. Vyřiď dál.“ Nadiktoval jej hlasitě a přitom poznamenal: „Ať mají radost.“ A Darja Alexandrovna, když dostala depeši, jenom si povzdychla nad utraceným rublem a pochopila, že to bylo na konci oběda. Věděla, že je to Stivův koníček, ke konci oběda „faire jouer le télégraphe¹“.

Všecko, včetně znamenitého oběda a vín nikoli od ruských obchodníků, nýbrž v originálních lahvích přímo z ciziny, bylo velice ušlechtilé, prosté a veselé. Do kroužku hostí v počtu asi dvaceti osob vybral Svijažskij muže stejného smýšlení, liberální, nové činitele, přitom lidi stejně vtipné, jako slušné. Pronášely se přípitky, rovněž zpola žertovné, pilo se na nového gubernského maršálka i na gubernátora, na ředitele banky i na „našeho milého hostitele.“

Vronskij byl spokojen. Nenadál se, že ve venkovském městě nalezne tak milé prostředí.

Ke konci oběda to bylo ještě veselejší. Gubernátor zval Vronského na koncert ve prospěch bratrstva, který pořádala jeho žena, jež by se s ním ráda seznámila.

„Bude tam ples a uvidíš naši přední krásku. Opravdu něco úžasného.“

„Not in my line,“² odpověděl Vronskij svým oblíbeným úslovím, ale přitom se usmál a slíbil, že přijede.

Když se mělo vstávat od stolu a všichni si zapálili, přišel k Vronskému jeho komorník s dopisem na podnose.

„Z Vozdviženského zvláštním poslem,“ hlásil a významně se přitom tvářil.

„To je zvláštní, jak je podobný náměstkovi státního zástupce Sventickému,“ řekl jeden z hostí francouzsky a ukázal na komorníka, zatímco Vronskij zachmuřeně četl dopis.

Psala mu Anna. Ještě než si dopis přečetl, už věděl, co v něm bude. Jelikož předpokládal, že volby skončí za pět dní, slíbil, že se v pátek vrátí. Dnes byla sobota a Vronskij věděl, že psaní obsahuje výčitky, proč se nevrátil včas. Dopis, který poslal včera, patrně ještě nedošel.

Obsah dopisu byl přesně takový, jak očekával, ale forma ho zarazila a zvlášť nepříjemně ho překvapila. „Annie je velmi nemocná, lékař říká, že by to mohl být zápal. Sama tu ztrácím hlavu. Princezna Varvara mi nepomůže, spíš překáží. Čekala jsem Tě předevčírem i včera a teď za Tebou posílám, abych věděla, kde jsi a co je s Tebou. Chtěla jsem nejdřív jet sama, ale pak jsem si to rozmyslila, protože vím, že by Ti to bylo nepříjemné. Pošli mi nějakou odpověď, abych věděla, co mám dělat.“

Dítě jí stůně, a ona chtěla jet sama. Dcera stůně, a takový nepřátelský tón.

Protiklad mezi nevinným veselím voleb a tou ponurou tíživou láskou, ke které se musel vrátit, Vronského až ohromil. Ale nezbylo než jet, a tak se nejbližším nočním vlakem vrátil domů.