X

Šla ho uvítat a nijak se netajila radostí, že ho vidí. A v klidu, s jakým mu podala energickou malou ruku, ho představila Vorkujevovi a ukázala na hezké ryšavé děvčátko, které tu sedělo nad ruční prací a které nazvala svou schovankou, v tom klidu poznával Levin příjemné vystupování dámy velkého světa, vždy klidné a přirozené.

„Těší mě, velice mě těší,“ opakovala a ta prostá slova nabyla v jejích ústech pro Levina nějak zvláštního významu. „Znám vás dávno a líbíte se mi. Jednak že jste Stivův přítel, jednak kvůli vaší paní… Znala jsem ji velmi krátce, ale zanechala ve mně dojem jako rozkošné poupě, ano, poupě. A bude už brzo matkou!“

Mluvila nenuceně a zvolna, občas přenesla pohled z Levina na bratra; Levin vytušil, že zapůsobil dobrým dojmem, a rázem se cítil v její přítomnosti volně, prostě a hezky, jako by se s ní znal od malička.

„Přestěhovali jsme se s Ivanem Petrovičem do pracovny k Alexejovi,“ odpověděla na otázku Stěpana Arkaďjiče, jestli se tu smí kouřit, „právě kvůli kouření.“ Pohlédla na Levina a místo otázky, zda kouří, si přisunula pouzdro z želvoviny a vzala si cigaretu.

„Co dělá zdraví?“ zeptal se jí bratr.

„Jde to jakžtakž. Nervy jako vždycky.“

„Že je to ohromné?“ řekl Stěpan Arkaďjič, když si všiml, že se Levin dívá na podobiznu.

„Jakživ jsem neviděl lepší podobiznu.“

„A podoba je neobyčejně výstižná, viďte?“ pravil Vorkujev.

Levin se podíval z podobizny na originál. Anninu tvář ozářil v okamžiku, kdy na sobě ucítila jeho pohled, zvláštní jas. Levin zrudl, a aby zakryl rozpaky, chtěl se zeptat, kdy naposledy viděla Darju Alexandrovnu. Ale Anna v té chvíli začala:

„Zrovna jsme s Ivanem Petrovičem mluvili o Vaščenkovových nejnovějších obrazech. Viděl jste je?“

„Ano, viděl.“

„Ale promiňte, přerušila jsem vás, chtěl jste něco říci…“

Levin se zeptal, kdy naposledy viděla Dolly.

„Včera byla u mne. Je moc rozzlobená na gymnázium kvůli Gríšovi. Profesor latiny byl k němu nějak nespravedlivý.“

„Ano, ty obrazy jsem viděl. Moc se mi nelíbily,“ vrátil se Levin k rozmluvě, kterou prve navázala.

Teď už nemluvil s takovým řemeslným poměrem k věci, jako hovořil dnes dopoledne. V rozmluvě s ní nabývalo každé slovo zvláštního významu. A hezky se s ní rozprávělo, ale ještě příjemnější bylo ji poslouchat.

Anna mluvila nejen přirozeně a chytře, ale chytře a jaksi ledabyle, nepřisuzovala žádnou cenu svým myšlenkám, ale zato přičítala velkou cenu myšlenkám společníka.

Řeč se stočila na nový umělecký směr, na nové ilustrace k bibli od francouzského malíře. Vorkujev vytýkal malíři realismus, zabíhající do hrubosti. Levin poznamenal, že Francouzi zašli v konvenčnosti v umění nejdál ze všech, a tudíž spatřují obzvláštní zásluhu v návratu k realismu. V tom, že už nelžou, vidí poezii.

Žádný vlastní moudrý výrok ještě nikdy nezpůsobil Levinovi takové potěšení jako toto. Anna se pojednou všecka rozjasnila, když náhle zvážila jeho myšlenku. Zasmála se.

„Směju se,“ pravila, „jako se smějeme, když vidíme hodně výstižnou podobiznu. To, co jste řekl, dokonale charakterizuje dnešní francouzské umění, malířství i literaturu: Zola, Daudet. Ale snad je to tak vždycky, že se tvoří koncepce ze smyšlených konvenčních postav, a potom – všechny kombinace jsou hotové, smyšlené postavy se omrzely, a začínají se vymýšlet přirozenější, pravdivější postavy.“

„Zcela správně!“ řekl Vorkujev.

„Tak vy jste byli v klubu?“ obrátila se Anna k bratrovi.

„Ano, toto je žena!“ myslil si Levin a v zapomnění upřeně hleděl na její krásnou živou tvář, která se teď náhle úplně proměnila. Levin neslyšel, o čem mluví skloněná k bratrovi, ale byl ohromen změnou v jejím výraze. Její tvář, dosud tak krásná ve svém klidu, najednou teď vyjadřovala podivnou zvědavost, hněv a hrdost. Ale trvalo to jen malou chvilku. Přimhouřila oči, jako by se na něco rozpomínala.

„No, to vlastně nemůže nikoho zajímat,“ řekla a obrátila se k Angličance: „Please order the tea in the drawing-room.“¹

Dívka vstala a odešla.

„Jak to dopadlo, udělala zkoušku?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič.

„Výborně. Velice nadané děvče a milá povaha.“

„Nakonec ji budeš mít radši než vlastní dceru.“

„To je hned vidět muže. V lásce neexistuje mít radši nebo méně rád. K dceři cítím jednu lásku a ji zas mám ráda jinak.“

„Pořád Anně Arkaďjevně říkám,“ ozval se Vorkujev, „kdyby aspoň setinu té energie, kterou věnuje té Angličance, věnovala společné věci, totiž výchově ruských dětí, že by vykonala velikou, užitečnou práci.“

„Myslete si, co chcete, ale to jsem nedokázala. Hrabě Alexej Kirillovič mě velice nabádal (při slovech hrabě Alexej Kirillovič pohlédla s nesmělou prosbou na Levina, a ten jí bezděčně odvětil uctivým přisvědčujícím pohledem), nabádal mě, abych se věnovala škole na vesnici. Byla jsem tam několikrát. Ty děti jsou moc milé, ale nedokázala jsem k té práci přilnout. Říkáte energie. Energie je založena na lásce. Ale láska se nedá vynutit, nedá si poroučet. Vidíte, tohle děvče jsem si oblíbila, sama nevím proč.“

A opět pohlédla na Levina. Úsměv i pohled, obojí mu pravilo, že se obrací ve své řeči jen k němu, poněvadž si váží jeho mínění a zároveň ví už předem, že si rozumějí.

„To úplně chápu,“ odpověděl Levin. „Škole a vůbec podobným institucím nelze odevzdat srdce a myslím, že právě proto přinášejí ty filantropické instituce tak mizivé výsledky.“

Anna chvíli mlčela, potom se usmála.

„Ano, ano,“ přisvědčila. „Já jsem to nikdy nedokázala. Je n’ai pas le coeur assez large,² abych si zamilovala celý sirotčinec s protivnými děvčaty. To se mi nikdy nedařilo. Je tolik žen, které si z toho udělaly společenské postavení. A dnes tím spíš,“ řekla se smutným, důvěřivým výrazem, obracejíc se navenek k bratrovi, ale ve skutečnosti patrně jen k Levinovi. „Ani dnes, kdy bych tolik potřebovala jakékoli zaměstnání, nedokážu to.“ A vtom se zamračila (Levin pochopil, že se mračí na sebe samu proto, že mluví o sobě) a obrátila řeč jinam. „Vím o vás,“ řekla Levinovi, „že jste špatný občan, a hájila jsem vás, jak jsem dovedla.“

„A jak jste mě hájila?“

„Podle toho, jak vypadal útok. Ale není libo čaj?“ Vstala a vzala do ruky knihu v safiánové vazbě.

„Dejte mi to, Anno Arkaďjevno,“ řekl Vorkujev a ukázal na knihu. „Stojí to rozhodně za to.“

„Kdepak, je to všecko tak nehotové.“

„Říkal jsem mu o tom,“ obrátil se Oblonskij a ukázal na Levina.

„Tos neměl. Moje psaní, to je něco podobného jako ty vyřezávané košíčky z vězení, které mi kdysi prodávala Líza Mercalovová. Měla v tom spolku na starosti věznice,“ obrátila se k Levinovi. „A ti chudáci konali pravé divy trpělivosti.“

A Levin postřehl ještě další rys u té ženy, která se mu tak neobyčejně zalíbila. Kromě moudrosti, půvabu a krásy se vyznačovala upřímností. Nechtěla před ním skrývat veškerou tíhu svého postavení. Když domluvila, vzdychla, její tvář pojednou nabyla přísného výrazu a nějak zkameněla. S tímto výrazem ve tváři byla ještě krásnější než předtím; ale byl to výraz nový; byl mimo okruh výrazů, zářících štěstím a rozdávajících štěstí, jež malíř zachytil na podobizně. Levin se podíval ještě jednou na podobiznu a na její postavu, když se zavěsila do bratra a procházela s ním vysokými dveřmi, a tu pocítil něhu i soucit, kterým se sám divil.

Vybídla Levina a Vorkujeva, aby šli do salónu, a sama se zdržela s bratrem, neboť si s ním chtěla o něčem promluvit. O čem asi?

O rozvodu, o Vronském, o tom, co dělá v klubu, či snad o něm, o Levinovi? Otázka, o čem Anna mluví se Stěpanem Arkaďjičem, Levina tolik vzrušovala, že téměř ani nevnímal, co mu Vorkujev vykládal o přednostech románu pro děti, který Anna napsala.

Příjemná, obsažná debata při čaji pokračovala. Ani jednou nenastal okamžik, kdy by bylo třeba pracně hledat námět k rozhovoru, ale naopak bylo znát, že člověk ani nestačí vypovědět všecko, co by chtěl, ale rád se odmlčí a poslouchá, co říká druhý. A všechno, co říkali, a to nejen ona, ale i Vorkujev a Oblonskij, vše nabývalo – jak se zdálo Levinovi – zvláštního významu tím, že tomu věnovala pozornost a činila k tomu poznámky.

Levin sledoval zajímavý rozhovor a přitom ji neustále zálibně pozoroval, obdivoval se její kráse a inteligenci, její vzdělanosti a zároveň prostotě a srdečnosti. Poslouchal, hovořil a neustále přemýšlel o ní, o jejím vnitřním životě, a snažil se uhádnout její city. Kdysi ji tak přísně odsuzoval, ale dnes ji jakýmsi zvláštním myšlenkovým pochodem omlouval, přitom ji litoval a obával se, že Vronskij ji dost nechápe. Když se Stěpan Arkaďjič zvedl kolem jedenácté hodiny k odchodu (Vorkujev odjel už dříve), zdálo se Levinovi, že přišel teprve před chvílí. Vstal také, ač nerad.

„Sbohem,“ řekla Anna. Držela ho za ruku a dívala se mu do očí vábivým pohledem. „Jsem velice ráda, že led je prolomen.“

Pustila jeho ruku a přimhouřila oči.

„Vyřiďte své paní, že ji mám ráda stejně jako dřív, a nemůže-li mi odpustit mé postavení, pak jí přeji, aby mi nikdy nemusela odpouštět. Aby někdo mohl odpustit, musel by prožít, co jsem prožila já, a toho ať ji bůh uchrání.“

„Jistě, ano, vyřídím…,“ řekl Levin s uzarděním.