VI

Když skončil zásnubní obřad, rozprostřel žalmista před stolkem uprostřed kostela kus růžového hedvábí, sbor zapěl umný složitý žalm, v kterém se střídaly bas a tenor, a kněz se obrátil a ukázal snoubencům na prostřené růžové hedvábí. Třebaže Levin i Kitty často a mnoho slyšeli o pověře, podle které ten, kdo si první stoupne na koberec, bude hlavou rodiny, žádný si na to nevzpomněl, když udělali těch několik kroků. Neslyšeli ani hlasité poznámky a spory, neboť jedni prý viděli, že první si stoupl on, kdežto dle tvrzení druhých oba zároveň.

Po obvyklých otázkách, zda vstupují ve stav manželský dobrovolně a zda nejsou vázáni jiným slibem, po jejich odpovědích, které jim samotným zněly tak podivně, po tom všem začal nový obřad. Kitty naslouchala slovům modlitby, snažíc se pochopit jejich význam, ale nedařilo se jí to. Stále víc jí za obřadu naplňoval duši vítězoslavný pocit, pocit slunný a radostný, takže se nemohla na nic soustředit.

Modlili se, „aby jich ctnosti a plodu života požehnání dal, by se zaradovali patříce na dítky své“. Byla tu i zmínka, že Bůh stvořil ženu z žebra Adamova a „z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo“. Prosili, aby jim Bůh dal plodnost a požehnání jako Izákovi a Rebece, Josefovi, Mojžíši a Zefoře a aby viděli syny synů svých. „To bylo všecko krásné,“ myslila si Kitty při těch slovech, „a to všecko ani nemůže být jinak.“ A radostný úsměv, jemuž se neubránili ani ostatní, kteří ji pozorovali, jí zářil v rozjasněné tváři.

„Nasaďte jim je úplně!“ ozvaly se rady, když jim kněz vložil koruny a Ščerbackij chvějící se rukou v rukavičce o třech knoflících držel Kitty korunu vysoko nad hlavou.

„Nasaďte mi ji!“ zašeptala s úsměvem.

Levin se na ni ohlédl a její rozradostněná, rozzářená tvář ho překvapila; a ten pocit se bezděky přenesl i na něho. Bylo mu teď stejně hezky a veselo jako jí.

Bylo to veselé, když poslouchali apoštolskou epištolu a ozvěnu arcijáhnova hlasu při posledním verši, tak netrpělivě očekávanou cizím obecenstvem. Bylo to veselé, když pili z misky teplé, zředěné červené víno, a ještě veselejší, když si kněz rozhrnul řízu, vzal oba jednou rukou za ruce a za zvuků basu, který burácel a hlaholil „Plesej, Izaiáši“, je vedl kolem stolku. Ščerbackij a Čirikov, kteří přidržovali koruny a div že neklopýtali o nevěstinu vlečku, se také radostně usmívali a střídavě zůstávali pozadu nebo zas vráželi do snoubenců, kdykoli kněz zůstal stát. Jiskra radosti, zažehnutá v Kitty, přeskočila snad na všecky, kdo byli v chrámě. Levinovi se zdálo, že i kněz a jáhen jsou v náladě usměvavé jako on.

Konečně jim kněz sundal koruny, odříkal poslední modlitbu a blahopřál novomanželům. Levin pohlédl na Kitty. Takhle ji ještě nikdy neviděl. Byla rozkošná v onom novém jasu štěstí, který se jí odrážel ve tváři. Levin by jí byl rád něco řekl, ale nevěděl, jestli už je konec. Kněz mu pomohl z nesnází. Usmál se dobrácky a řekl tiše: „Polibte svou ženu a vy polibte muže.“ Přitom jim vzal z rukou svíce.

Levin ji jemně políbil na usměvavé rty, podal jí ruku a s pocitem nové, zvláštní důvěrnosti odcházel z kostela. Nevěřil, nemohl věřit, že je to pravda. Jen když se jejich užaslé, nesmělé zraky setkávaly, pak tomu věřil, neboť cítil, že oba už jedno jsou.

Po večeři odjeli novomanželé ještě té noci na venkov.