XI

Taková úžasná, milá a ubohá žena, myslil si Levin, když vycházel se Stěpanem Arkaďjičem na mrazivý vzduch.

„Tak co? Říkal jsem ti to,“ řekl Stěpan Arkaďjič, když viděl, že Levin je úplně přemožen.

„Ano,“ odpověděl Levin v zadumání, „nevšední žena! Nejen moudrá, ale úžasně milá. Je jí hrozná škoda!“

„Teď se to – dá pánbůh – brzo všecko uspořádá. Tak vidíš, nesmíš soudit předem,“ pravil Stěpan Arkaďjič a otevřel dvířka kočáru. „Měj se hezky, musím jinudy.“

Ve stálých myšlenkách na Annu, na všecky, i docela prosté řeči, které spolu vedli, ve vzpomínkách na všecky detaily jejího výrazu, pln porozumění a soucitu stále vzrůstajícího přijel Levin domů.

Doma vyřídil Kuzma Levinovi, že Katěrina Alexandrovna je zdráva, že sestřičky od ní odjely teprve nedávno, a podal mu dva dopisy. Levin si je přečetl hned v předsíni, aby se potom už nemusel zdržovat. Jeden dopis byl od správce Sokolova. Sokolov psal, že pšenici nemůže prodat, že za ni nabízejí jen pět a půl ruble, ale že už nemá kde vzít peníze. Druhé psaní bylo od sestry. Vyčítala mu, že její záležitost dosud nebyla vyřízena.

Dobrá, prodáme ji za pět a půl, když víc nedají – rázem a neobyčejně hravě rozřešil Levin první problém, který mu kdysi připadal tak těžký. Zvláštní věc, jak tu má člověk málo času, pomyslil si nad druhým dopisem. Měl před sestrou výčitky svědomí, že dosud neudělal, oč ho žádala. Dnes zase nebyl u soudu, jenže doopravdy neměl kdy. Umínil si, že zítra to najisto udělá, a zamířil k ženě. Cestou k ní si Levin ve vzpomínce rychle proběhl celý uplynulý den. Dnešní události, to byly samé rozhovory: rozhovory, kterým naslouchal a kterých se účastnil. Všechny rozhovory se týkaly věcí, jimiž by se nikdy nezabýval, kdyby byl sám a na venkově, ale zde byly velice zajímavé. A všecky byly pěkné; jenom dvakrát to nebylo zcela v pořádku. Za prvé to, co řekl o štice, a za druhé nebylo cosi v pořádku v té něžné lítosti, kterou cítil k Anně.

Levin nalezl ženu posmutnělou a znuděnou. Oběd tří sester by byl dopadl tuze vesele, ale pak donekonečna čekaly na něho, všem začala být dlouhá chvíle, sestry se rozjely a Kitty zůstala sama.

„No, a cos dělal ty?“ zeptala se a dívala se mu do očí, které se nějak zvlášť podezřele leskly. Ale aby jí mohl všecko nerušeně povědět, nedala najevo, že něco zpozorovala, a s pochvalným úsměvem naslouchala jeho výkladu, jak strávil večer.

„Víš, byl jsem moc rád, že jsem se setkal s Vronským. Cítil jsem se v jeho přítomnosti velice volně a prostě. Víš, teď už ho nebudu nijak vyhledávat, ale aspoň že skončil ten trapný poměr,“ řekl, a když si uvědomil, že přes svůj úmysl nijak ho nevyhledávat jel vzápětí navštívit Annu, zarděl se. „Vidíš, říkáme, že prostý lid pije. Nevím, kdo pije víc, lid, anebo naše vrstvy. Lid aspoň pije o svátcích, ale…“

Avšak Kitty nezajímaly úvahy, jak pije lid. Viděla, že muž se začervenal, a chtěla vědět proč.

„No, a kdes byl potom?“

„Stiva mě hrozně prosil, abychom navštívili Annu Arkaďjevnu.“

Po těch slovech zrudl Levin ještě víc a jeho pochybnosti, zda jednal dobře, či špatně, když jel k Anně, byly definitivně rozřešeny. Věděl teď, že to neměl dělat.

Kitty se podivně rozšířily a zablýskly oči při Annině jméně, ale přemohla se, potlačila své rozčilení a Levin se dal oklamat.

„Ach tak,“ řekla pouze.

„Jistě se nebudeš zlobit, že jsem tam jel. Stiva mě moc prosil a Dolly si to taky přála,“ pokračoval Levin.

„Vůbec ne,“ řekla Kitty, ale viděl jí na očích, jak se přemáhá, což pro něj nevěstilo nic dobrého.

„Je to velice milá, nesmírně nešťastná, hodná žena,“ řekl, když vyprávěl o Anně, o tom, čím se zabývá a co vzkázala Kitty.

„Ano, ovšemže je velmi nešťastná,“ pravila Kitty, když domluvil. „Od koho jsi dostal psaní?“

Odpověděl, a ukolébán jejím klidným tónem, šel se svlékat.

Když se vrátil, nalezl Kitty, jak dosud sedí v křesle. Jakmile k ní přistoupil, podívala se na něho a usedavě se rozplakala.

„Copak? Co je?“ ptal se, ač věděl předem, co je.

„Ty ses do té ohavné ženy zamiloval, ona tě omámila. Poznala jsem ti to na očích. Ano! Jak to může dopadnout? V klubu jsi pil a pil, hrál jsi a potom jsi jel… ke komu? Ne, odjedem… Zítra odjedu.“

Levin dlouho nemohl ženu uklidnit. Nakonec ji uklidnil, teprve když přiznal, že víno mu zatemnilo smysly a dal se zmýlit soucitem, takže podlehl Anninu šálivému kouzlu, ale že se jí bude vyhýbat. Ze všeho nejupřímněji se přiznával, že tím dlouhým pobytem v Moskvě, kdy jenom mluví, jí a pije, už pomalu zpitoměl. Rozprávěli do tří hodin do rána. Teprve ve tři hodiny se udobřili natolik, že mohli usnout.