III

Koznyšov se rozloučil s kněžnou, spolu s Katavasovem, který mezitím přišel, vstoupil do nabitého vozu, a vlak se dal do pohybu.

Na nádraží v Caricynu byl vlak uvítán pěkně sladěným sborem mladých mužů, kteří zpívali Veleben buď ruský car. Dobrovolníci se opět ukláněli a vykláněli se z oken, ale Sergej Ivanovič si jich nevšímal; měl tolik co činit s dobrovolníky, že už znal jejich obecný typ, a to ho nezajímalo. Zato Katavasov, který pro samou badatelskou práci neměl příležitost dobrovolníky pozorovat, se o ně velice zajímal a vyptával se na ně Sergeje Ivanoviče.

Ten mu poradil, aby si zašel do vozu druhé třídy a sám si s nimi pohovořil. Na příští stanici se Katavasov zařídil podle jeho rady.

Při nejbližší zastávce šel do druhé třídy a seznámil se s dobrovolníky. Seděli v rohu, hlasitě se bavili a nejspíš věděli, že pozornost cestujících i Katavasova, který vstoupil, je obrácena k nim. Nejhlasitěji mluvil velký mladík s vpadlou hrudí. Byl zřejmě opilý a vyprávěl jakousi příhodu, která se stala u nich v obchodě. Proti němu seděl obstarožní důstojník v rakouské vojenské blůze gardového pluku. S úsměvem poslouchal vypravěče a skákal mu do řeči. Třetí, v uniformě dělostřelce, seděl na kufru vedle nich. Čtvrtý spal.

Katavasov se dal s mladíkem do řeči a dověděl se, že je to bohatý moskevský obchodník, který do svých dvaadvaceti let roztočil obrovské jmění. Katavasovovi se nelíbil, protože byl zhýčkaný, rozmazlený a neduživý; ale byl zřejmě přesvědčen, zvlášť teď, když se napil, že koná hrdinský čin, a holedbal se velice nepříjemným způsobem.

Druhý, důstojník ve výslužbě, na Katavasova také udělal nepříznivý dojem. Byl to patrně člověk, který okusil ode všeho trochu. Sloužil u dráhy, dělal správce v továrně a sám továrny zakládal, mluvil do všeho a užíval docela zbytečně a nevhod učených výrazů.

Třetí, totiž dělostřelec, se Katavasovovi naopak velice zalíbil. Byl to skromný, tichý člověk a zřejmě se skláněl před vědomostmi gardisty ve výslužbě i před hrdinným sebeobětováním obchodníkovým a o sobě neříkal nic. Když se ho Katavasov zeptal, co ho pohnulo, aby se vydal do Srbska, odpověděl skromně:

„Inu, jedou všichni. Musíme Srbům taky pomáhat. Člověku je jich líto.“

„Ano, zvlášť vás dělostřelců tam mají málo,“ řekl Katavasov.

„Ale já jsem u dělostřelců nesloužil dlouho. Třeba mě dají k pěchotě nebo k jízdě.“

„Jak to k pěchotě, když o dělostřelce je největší nouze?“ řekl Katavasov, neboť podle dělostřelcova věku usoudil, že asi má dost vysokou hodnost.

„Byl jsem u dělostřelců krátkou dobu a šel jsem do výslužby jako kadet,“ pravil dělostřelec a vysvětloval, proč neudělal zkoušku.

To všecko dohromady působilo na Katavasova nepříjemně, a když se šli dobrovolníci na nádraží napít, chtěl si rozhovorem s některým cestujícím ověřit svůj nepříznivý dojem. Jakýsi stařeček ve vojenském plášti celou tu dobu poslouchal, jak Katavasov rozpráví s dobrovolníky. Když zůstali sami dva, Katavasov ho oslovil.

„Ano, jak různí jsou všichni ti lidé, kteří tam jedou,“ řekl neurčitě. Byl by rád vyslovil svůj názor a zároveň chtěl vyzvědět, jakého názoru je stařeček.

Staroušek byl voják, který prodělal dvě tažení. Věděl, jak má pravý voják vypadat, a podle vzhledu i řečí těch pánů, podle toho, jak zdatně si cestou přihýbali z polní láhve, je považoval za špatné vojáky. Kromě toho byl z okresního města a rád by pověděl, jak se od nich z města přihlásil jeden voják, ožrala a zloděj, kterého už nikdo nechtěl přijmout na práci. Věděl však ze zkušenosti, že za nynější nálady, jaká panuje mezi veřejností, je nebezpečné vyslovovat opačný názor a zejména odsuzovat dobrovolníky, a proto taktéž vyčkával, až co řekne Katavasov.

„Což o to, lidi tam potřebujou,“ pravil a oči mu jen hrály. Rozhovořili se o poslední válečné zprávě a oba si nechali pro sebe svůj údiv, proti komu vlastně má být zítra bitva, když Turci byli podle posledních zpráv rozdrceni na všech stranách. A tak se rozešli, aniž si řekli svůj názor.

Katavasov se vrátil do svého vozu a bezděčně si zalhal, když Sergejovi Ivanoviči líčil své postřehy, z kterých vyplývalo, že dobrovolníci jsou znamenití hoši.

Na velkém nádraží v městě dobrovolníky opět uvítal zpěv a volání, znova se objevily pokladničky a gubernské dámy podaly dobrovolníkům kytice a šly za nimi do bufetu; ale už to bylo všecko daleko slabší a v menším rozsahu nežli v Moskvě.