VII

Vronskij a Anna cestovali spolu už tři měsíce po Evropě. Byli v Benátkách, v Římě, v Neapoli a teď právě přijeli do menšího italského města, kde se chtěli na nějaký čas usadit.

Sličný vrchní číšník s hustými napomádovanými vlasy, s pěšinkou začínající nad krkem, ve fraku a široké bílé batistové náprsence, se svazkem přívěsků nad kulatým bříškem, ruce v kapsách a oči pohrdavě přimhouřené, stroze odpovídal pánovi, který se před ním zastavil. Jakmile vrchní zaslechl, že na druhé straně kdosi stoupá po schodech, otočil se, a když uviděl ruského hraběte, který měl u nich pronajaté nejlepší pokoje, uctivě vytáhl ruce z kapes a s úklonou hlásil, že kurýr tu byl a s nájmem paláce je všecko zařízeno. Vrchní správce je ochoten podepsat smlouvu.

„To jsem rád,“ řekl Vronskij. „A paní je doma, nebo ne?“

„Milostivá byla na procházce, ale už se vrátila,“ odpověděl číš­ník.

Vronskij si sundal měkký širák a otřel si šátkem zpocené čelo i vlasy, které si nechal narůst až do půl uší a sčesával dozadu, aby mu zakrývaly lysinu.

„Tady ten pán je Rus a ptal se po vás,“ oznamoval vrchní.

Vronskij měl smíšené pocity, byla to zlost, že se člověk nikde nemůže schovat před známými, byla tu i touha rozptýlit se alespoň trochu v jednotvárném životě; proto se ještě jednou ohlédl na pána, který mezitím poodešel stranou a zůstal stát; a tu se oběma zároveň rozjasnil zrak.

„Goleniščeve!“

„Vronskij!“

Byl to vskutku Goleniščev, Vronského spolužák z vojenské gardové školy. Goleniščev náležel ve škole k liberální straně, když absolvoval, dostal civilní hodnost, ale nebyl nikde zaměstnán. Spolužáci se po studiích docela rozešli a setkali se potom jen jednou.

Při onom setkání Vronskij zjistil, že si Goleniščev zvolil jakousi velemoudrou liberální činnost, a tudíž pohrdá jeho činností i hodností. Proto Vronskij zaujal při setkání s Goleniščevem chladné a hrdé odmítavé stanovisko, jež uměl lidem dát tak dobře najevo a jehož smyslem bylo: Můj životní styl se vám může líbit nebo nemusí, ale mně je to docela jedno. Musíte mít ke mně úctu, chcete-li se se mnou stýkat. Goleniščev reagoval na tón Vronského urážlivou lhostejností. To setkání by je snad bylo mělo ještě víc odcizit. Ale teď se oba rozzářili a vykřikli radostí, když se navzájem poznali. Vronskij se nenadál, že by ho Goleniščevova přítomnost mohla tak potěšit, ale patrně ani sám nevěděl, jak se nudí. Zapomněl na nelibý dojem z posledního setkání a s upřímnou radostí podal bývalému spolužákovi ruku. I Goleniščevovi, zprvu nervóznímu, se zračila radost v obličeji.

„To jsem rád, že tě vidím!“ řekl Vronskij a v přátelském úsměvu odhalil zdravé bílé zuby.

„Slyšel jsem, že je tu nějaký Vronskij, ale který, to jsem nevěděl. Mám velkou radost.“

„Pojď ke mně. Co pořád děláš?“

„Žiju tady už druhý rok. Pracuju.“

„Ach tak!“ s porozuměním řekl Vronskij. „Pojď dál.“

A podle běžného ruského zvyku, místo aby řekl právě rusky to, co chtěl utajit před personálem, začal francouzsky.

„Znáš se s paní Kareninovou? Cestujeme společně. Jdu teď k ní,“ řekl francouzsky a pozorně se zahleděl Goleniščevovi do obličeje.

„Ale! To jsem ani nevěděl,“ prohodil Goleniščev lhostejně (ačkoli to věděl). „Jsi tu dlouho?“ dodal.

„Já? Čtvrtý den,“ odpověděl Vronskij a ještě jednou zpytavě pohlédl kamarádovi do obličeje.

Ano, je to slušný člověk a dívá se na věc správně, řekl si, neboť pochopil, proč se Goleniščev takto tváří a proč zavedl řeč jinam. Může ho seznámit s Annou, on se na to dívá správně.

V těch třech měsících, jež Vronskij strávil s Annou v cizině, kladl si při každém seznámení s novými lidmi otázku, jak bude ta která nová osoba pohlížet na jeho vztah k Anně, a většinou se u mužů setkával se správným stanoviskem. Ale kdyby se byl někdo zeptal jeho nebo těch, kdo ho „správně“ chápali, v čem to pochopení záleží, byli by všichni na velkých rozpacích.

Lidé, kteří podle Vronského chápali celou věc správně, nechápali ji vlastně vůbec, jenže se chovali tak, jak se vůbec chovají dobře vychovaní lidé při všech složitých a neřešitelných otázkách, jež obkličují život ze všech stran – chovali se vybraně, varovali se narážek a nepříjemných otázek. Předstírali, že plně chápou význam a smysl dané situace, že ji uznávají, a dokonce schvalují, ale přitom pokládají za nevhodné a zbytečné něco vysvětlovat.

Vronskij rázem uhádl, že Goleniščev náleží k takovým lidem, a proto mu byl dvojnásob milý. Když byl Goleniščev uveden ke Kareninové, opravdu se k ní choval tak, že nic lepšího si Vronskij nemohl přát. Zřejmě se uměl hravě vyhnout každému hovoru, který by mohl působit nesnáze.

Annu dříve neznal a byl nyní oslněn její krásou a ještě více tím, jak prostě bere své postavení. Když Vronskij přivedl Goleniščeva, Anna se začervenala a ten dětský ruměnec, který jí zaplavil upřímnou hezkou tvář, se mu velmi zalíbil. Ale zvlášť se mu líbilo, že ihned jako schválně, aby cizí člověk nebyl na pochybách, oslovila Vronského Alexeji a řekla, že se spolu stěhují do nově najatého domu, kterému zde říkají palazzo. Ten přímý a prostý postoj k vlastní situaci se Goleniščevovi líbil. Pozoroval Anniny dobromyslně veselé, energické způsoby, a jelikož znal Alexeje Alexandroviče a znal Vronského, domníval se, že Annu plně chápe. Domníval se, že chápe, co nikterak nechápe ona sama, totiž: že sice učinila svého muže nešťastným, když opustila jeho i syna a zkazila si pověst, ale přesto může být energická, veselá a šťastná.

„Mluví se o něm v průvodci,“ poznamenal Goleniščev o paláci, který si najímal Vronskij. „Je tam úchvatný Tintoretto. Z jeho posledního období.“

„Víte co? Venku je krásně, půjdeme se tam ještě jednou podívat,“ navrhl Vronskij a obrátil se k Anně.

„Velmi ráda, hned si půjdu vzít klobouk. Říkáte, že je tam horko?“ Zůstala stát u dveří a tázavě se dívala na Vronského. A tvář jí opět zaplavil temný ruměnec.

Vronskij jí poznal na očích, že neví, jaký má být jeho poměr ke Goleniščevovi, a že se obává, zda se chovala tak, jak by si přál.

Dlouze, něžně na ni pohlédl.

„Ne, moc ne,“ řekl.

A tu si řekla, že všecko pochopila, především, že je s ní spokojen. Usmála se na něho a rychlým krokem vyšla ze dveří.

Přátelé se na sebe podívali a na obou bylo znát rozpaky, jako by Goleniščev, zřejmě okouzlen Annou, chtěl o ní něco říci a nevěděl co, zatímco Vronskij si to přál a zároveň se toho bál.

„Tak vida,“ začal Vronskij, aby nějak navázal rozmluvu. „Tak ty ses tady usadil? Pořád se věnuješ své práci?“ pokračoval. Vzpomínal si, jak mu kdosi říkal, že Goleniščev cosi píše.

„Ano, píšu druhý díl Dvou základů,“ řekl Goleniščev a radostí se až zarděl při té otázce. „Totiž, abych mluvil přesně, ještě nepíšu, ale dělám přípravné práce, sbírám materiál. Druhý díl bude daleko obšírnější a obsáhne téměř všechny problémy. U nás v Rusku nechtějí pochopit, že jsme dědici Byzance,“ začal dlouhý vášnivý výklad.

Vronskij byl zpočátku stísněn, že nezná ani první studii o Dvou základech, o které s ním autor mluvil jako o věci známé. Ale když potom Goleniščev počal vykládat svůj názor a Vronskij jej mohl sledovat, pak bez znalosti Dvou základů poslouchal s jistým zájmem, neboť Goleniščev skutečně uměl mluvit. Vronského však udivovalo a mrzelo, s jakým podrážděným rozčilením mluvil Goleniščev o věci, kterou se zabýval. Čím déle mluvil, tím víc mu planuly oči, tím prudčeji napadal pomyslné odpůrce a tím neklidnější a uraženější měl výraz v obličeji. Vronskij pamatoval Goleniščeva jako hubeného, čiperného, dobráckého a šlechetného chlapce, nejlepšího žáka ve škole, a teď za nic nemohl pochopit příčinu jeho zlosti a byla mu proti mysli. Zejména se mu nelíbilo, že Goleniščev, člověk z dobré společnosti, staví se naroveň nějakým škrabákům, kteří ho popouzejí, a zlobí se na ně. Stálo to za to? Vronskému se to nelíbilo, ale přesto tušil, že Goleniščev je nešťastný, a bylo mu ho líto. Zoufalství, téměř pomatení mysli bylo znát v živé, dosti hezké tváři ve chvíli, kdy ani nezpozoroval, že Anna se vrátila, a dál překotně a ohnivě rozvíjel své názory.

Když Anna v klobouku a v pláštěnce vstoupila, a pohrávajíc si hbitým pohybem krásné ruky se slunečníkem, stanula vedle Vronského, s pocitem úlevy odpoutal zrak od pronikavých, upřených, žalujících Goleniščevových očí a s rostoucí láskou pohlédl na svou půvabnou družku, plnou života a radosti. Goleniščev se jen stěží uklidnil a první chvíli byl smutný a zasmušilý, avšak Anna, vlídná ke každému (jak byla v té době), brzo ho svým prostým a veselým chováním přivedla do lepší nálady. Zkusila to s různými náměty rozhovoru, až zavedla řeč na malířství, o kterém Goleniščev vykládal velice pěkně, a pozorně ho poslouchala. Došli pěšky k najatému domu a prohlédli si jej.

„Mám velkou radost z jedné věci,“ řekla Anna Goleniščevovi, když už se vraceli. „Alexej bude mít pěkný ateliér. Určitě si nech ten pokojík,“ pravila k Vronskému rusky. Tykala mu, neboť už poznala, že Goleniščev se jim stane v jejich osamocení důvěrným přítelem a že před ním nemusí nic tajit.

„Copak ty maluješ?“ Goleniščev se prudce otočil k Vronskému.

„Ano, kdysi jsem se tomu věnoval a teď zas pomalu začínám,“ odpověděl Vronskij a zrudl.

„Má velký talent,“ pravila Anna s radostným úsměvem. „Já to ovšem nemohu tak posoudit. Ale znalci to prohlásili také.“