XVII

Kočí zastavil čtyřspřeží a ohlédl se napravo, kde v žitném poli seděli u vozu rolníci. Kancelista chtěl seskočit, ale pak se rozmyslil a velitelsky křikl na sedláčka, aby šel k němu. Větřík, který cítili, dokud jeli, ustal, jakmile zastavili. Ovádi se sesypali na zpocené koně a ti se zlostně oháněli. U vozu naklepávali kosu, ale teď kovový zvuk utichl. Jeden z rolníků se zdvihl a kráčel ke kolesce.

„Co jdeš jak svázaný?“ zlostně křikl kancelista na sedláčka, který zvolna našlapoval bosýma nohama na hroudy neuježděné suché cesty. „Hoď sebou!“

Kudrnatý stařík s vlasy převázanými lýkem, s nahrbenými zády tmavými potem zrychlil krok, přišel ke kolesce a chytil se opálenou rukou za blatník.

„Do Vozdviženského, do panského dvora? K panu hraběti?“ přeptal se. „Jen co vyjedeš na vršíček. Pak to vemeš doleva. A po návsi rovnou k domu. A koho byste rádi? Pana hraběte?“

„Budou doma, dědečku?“ řekla Darja Alexandrovna neurčitě, poněvadž nevěděla, jak by se ho měla zeptat na Annu.

„Asi budou,“ řekl děda a přešlapoval, zanechávaje v prachu zřetelnou stopu chodidla s pěti prsty. „Asi budou,“ opakoval. Byl by si asi rád popovídal. „Včera taky přijeli hosti. Fůra hostí… Co je?“ Otočil se k chasníkovi, který na něho od vozu cosi volal. „Bodejť! Před chvílí tudy všichni jeli na koních, kouknout se na sekačku. Teď asi budou doma. A odkaď vy jste?“

„My jsme zdaleka,“ řekl kočí, když vylézal na kozlík. „Tak to není daleko?“

„Povídám, docela vedle. Jak vyjedeš…,“ vykládal starý, přejížděje rukou po blatníku kolesky.

Mladý, zdravý, rozložitý chasník přišel také.

„Nenašla by se o žních nějaká práce?“ zeptal se.

„Nevím, chlapče.“

„Tak teda to vemeš doleva a hnedle tam budeš,“ opakoval stařík. Byl zřejmě nerad, že koleska už jede dál, chtěl by si ještě popovídat.

Kočí pobídl koně, ale sotva zahnuli, sedláček na ně zavolal.

„Stůj! Hej, hochu! Počkej!“ křičely dva hlasy.

Kočí zastavil.

„Tamhle jedou! Tamhle jedou!“ volal starý. „Hele, jak si to ženou!“ ukázal na čtyři jezdce a dvojici v kabrioletu, ujíždějící po cestě.

Byl to Vronskij s žokejem, Veslovskij a Anna koňmo, a princezna Varvara se Svijažským v kabrioletu. Byli se projet a podívat se, jak pracují nově dovezené žací stroje.

Když koleska zastavila, jeli jezdci krokem. Vpředu jela Anna s Veslovským po boku. Anna jela klidným krokem na nízkém, statném anglickém hřebci s přistřiženou hřívou a krátkým ohonem. Její krásná hlava s černými kadeřemi, které jí vyklouzly zpod vysokého klobouku, oblá ramena, útlá postava v černé amazoně a celé její klidné, graciózní držení těla Dolly oslnilo.

V první chvíli si jí zdálo nevhodné, že Anna jezdí na koni. S představou dámské jízdy souvisela v mysli Darji Alexandrovny představa mladistvé lehké koketérie, která se podle jejího názoru pro Annino postavení nehodila. Ale když si ji prohlédla zblízka, rázem se s její jízdou na koni smířila. Při vší eleganci bylo v Annině póze, v úboru i v jejích pohybech všecko tak prosté, klidné a důstojné, že nemohlo být nic přirozenějšího.

Vedle Anny jel na rozohněném jezdeckém siváku Váseňka Veslovskij ve skotské čapce s vlajícími stuhami, natahoval tlusté nohy dopředu a patrně se obdivoval sám sobě. Darja Alexandrovna se neubránila veselému úsměvu, když ho poznala. Za nimi jel Vronskij. Seděl na plnokrevném tmavém hnědáku, zřejmě rozohněném cvalem. Vronskij mu přitahoval uzdu, aby ho udržel.

Za Vronským jel maličký muž v žokejském obleku. Svijažskij a princezna v novém kabrioletu, do kterého byl zapřažen velký vraný klusák, doháněli jezdce.

V okamžiku, kdy Anna v malé postavičce schoulené v koutě staré kolesky poznala Dolly, rozzářila se v radostném úsměvu. Zavýskla, trhla sebou v sedle a pobídla koně do cvalu. Jakmile dojela ke kolesce, bez pomoci seskočila a přidržujíc si amazonu, běžela Dolly uvítat.

„Myslela jsem si to, a zas jsem si na to netroufala myslit. To mám radost! Neumíš si představit, jakou mám radost!“ Anna se tiskla tváří k Dolly a líbala ji, a zas ji od sebe odtahovala a s úsměvem si ji prohlížela.

„To mám radost, Alexeji!“ řekla a ohlédla se po Vronském, který sesedl z koně a blížil se k nim.

Vronskij smekl šedivý cylindr a přistoupil k Dolly.

„Nevěřila byste, jak nás těší, že jste přijela,“ řekl obzvlášť důrazně a významně a odhalil v úsměvu zdravé bílé zuby.

Váseňka Veslovskij nesesedl z koně, ale sundal čapku a na pozdrav hostu jí radostně zamával nad hlavou, až se všecky stuhy rozevlály.

„To je princezna Varvara,“ odpověděla Anna na Dollin tázavý pohled, když k nim dojel kabriolet.

„Ach!“ řekla Dolly a její tvář bezděčně prozradila nelibost.

Princezna Varvara byla teta jejího muže. Dolly ji znala dávno a nevážila si jí. Věděla, že princezna Varvara trávila celý život jako příživnice u bohatých příbuzných. Ale že teď bydlí u Vronského, u cizího člověka, to Dolly urazilo za mužovo příbuzenstvo. Anna zpozorovala, jak se Dolly tváří, a přišla do rozpaků, začervenala se, pustila sukni z ruky a klopýtla o ni.

Darja Alexandrovna šla ke kabrioletu a chladně se pozdravila s princeznou Varvarou. Také se Svijažským se znali. Ptal se, jak se daří jeho podivínskému příteli a mladé paní, letmo si prohlédl koně nejdoucí do páru i kolesku se spravovanými blatníky a navrhl dámám, aby jely kabrioletem.

„A já pojedu v tomhle vehiklu,“ řekl. „Kůň je klidný a princezna umí skvěle řídit.“

„Ne, jen zůstaňte, jak jste byli,“ ozvala se Anna a přistoupila blíž, „a my pojedem koleskou.“ Vzala Dolly pod paží a odvedla ji.

Darja Alexandrovna mohla oči nechat na elegantní ekvipáži, jakou dosud neviděla, na těch nádherných koních, na elegantních, oslňujících lidech, které měla kolem sebe. Ale nejvíc ji zarážela změna, která se stala se známou a milovanou Annou. Jiná, méně vnímavá žena, která by Annu dříve neznala, a zvlášť žena nepřemýšlející o věcech, na které myslila cestou Darja Alexandrovna, by ani nebyla zpozorovala na Anně nic zvláštního. Ale Dolly teď byla ohromena onou pomíjivou krásou, jaká bývá v ženách jen ve chvílích lásky a kterou teď nalezla ve tváři Annině. Celý její zjev – výrazné dolíčky ve tvářích a na bradě, tvar rtů, úsměv, který jako by poletoval kolem tváře, zář očí, ladnost a rychlost pohybů, plné tóny hlasu, dokonce způsob, jak zpola hněvivě a zpola přívětivě odpověděla Veslovskému, když ji žádal o dovolení, aby směl vsednout na jejího hřebce a naučit ho cvalu na pravou nohu – vše bylo nesmírně půvabné. A nejspíš to sama věděla a těšilo ji to.

Když obě ženy nasedly do kolesky, pojednou se jich obou zmocnily rozpaky. Anna byla zmatená, že se na ni Dolly dívá tak pozorně i zpytavě. Dolly zas proto, že po Svijažského slovech o vehiklu se chtěj nechtěj styděla za špinavou starou kolesku, do které s ní Anna nasedla. Kočí Filip i kancelista měli stejné pocity. Kancelista, aby zakryl své rozpaky, horlivě pomáhal dámám do vozu, kdežto Filip se zakabonil a pojal předsevzetí, že nepodlehne této vnější převaze. S ironickým úsměvem pohlédl na vraného klusáka a v duchu si už rozhodl, že takový vraník u kabrioletu je dobrý leda „na prominádu“ a čtyřicet verst v horku na jednu zápřež by neudělal.

Všichni vesničané kolem vozu povstali, zvědavě a vesele se dívali na uvítání hosta a přičiňovali své poznámky.

„Mají radost, dlouho se neviděly,“ řekl kučeravý stařík s vlasy převázanými lýkem.

„Koukej, strejčku Gerasime, toho vraníka takhle nechat svážet snopy, to by to šlo zčerstva!“

„Heleď! Tam v těch gatích, to je ženská?“ řekl jeden z nich a ukázal na Veslovského, který zrovna sedal do dámského sedla.

„Kdepak, to je chlap. Koukej, jak šikovně se vyhoup.“

„Tak co, hoši, spát se už asi nebude?“

„Kdepak, teďka spát!“ řekl staroch a přimhouřil oči proti slunci. „Poledne už je dávno pryč! Vemte si kosy a do toho!“