VII

Levin se vrátil domů, teprve když pro něho vzkázali k večeři. Na schodech stála Kitty s Agafjou a radily se, jaká vína mají k večeři podávat.

„Ale k čemu ten povyk? Dáte, co obyčejně pijeme.“

„Ne, Stiva to nepije… Kosťo, počkej, co je s tebou?“ začala Kitty a spěchala za ním, ale nepočkal na ni, dlouhými kroky jí nelítostně unikl do jídelny a ihned se účastnil živé konverzace, kterou tam udržoval Váseňka Veslovskij a Stěpan Arkaďjič.

„Tak si zítra vyjedem na hon?“ pravil Stěpan Arkaďjič.

„Pojeďme, prosím,“ řekl Veslovskij, přesedl si bokem na druhou židli a přehodil si tlustou nohu přes druhou.

„Velice rád, pojedeme. Už jste byl letos na honu?“ tázal se Levin Veslovského a pozorně se mu díval na nohu, ale přitom mluvil s líčenou roztomilostí, kterou u něho Kitty tak dobře znala a která mu tak málo slušela. „Na sluky nevím, jestli přijdeme, ale bekasin¹ je hodně. Jenom musíme časně vyjet. Neunaví vás to? Nejsi unavený, Stivo?“

„Já a unavený? Jakživ jsem nebyl unavený. Víte co, nepůjdem celou noc spát! Půjdeme ven.“

„Vážně, budeme vzhůru! Výborně!“ souhlasil Veslovskij.

„O tom není pochyb, že můžeš být vzhůru a nenechat spát ostatní,“ obrátila se k muži Dolly s nenápadnou ironií, jak s ním teď jednala skoro vždy. „Ale já bych řekla, že už je nejvyšší čas… Půjdu, nebudu večeřet.“

„Ne, poseď ještě, Dollinko,“ řekl Stěpan Arkaďjič a šel k ní na druhou stranu velkého stolu, u kterého večeřeli. „Ještě ti musím povědět spoustu věcí.“

„Jistě to nebude stát za řeč.“

„Jestlipak víš, že Veslovskij byl u Anny? A zase k nim pojede. Vždyť oni bydlí sotva nějakých sedmdesát verst od vás. Já se k nim určitě taky podívám. Veslovskij, pojď sem!“

Váseňka přešel k dámám a posadil se vedle Kitty.

„Ach, povídejte, prosím, vy jste byl u ní? Jak se jí daří?“ obrátila se k němu Darja Alexandrovna.

Levin zůstal na druhém konci stolu, a třebaže dál hovořil s kněžnou a Váreňkou, neušlo mu, že Stěpan Arkaďjič, Dolly, Kitty a Veslovskij zapředli živý a tajemný rozhovor. Nejenže vedli tajemné řeči, ale Levin ke všemu viděl ve tváři své ženy výraz opravdového citu, když jí Váseňka cosi živě vykládal, a ona se mu dívala do hezkého obličeje a mohla na něm oči nechat.

„Mají to tam moc hezké,“ vyprávěl Váseňka o Vronském a o Anně. „Netroufám si to ovšem posuzovat, ale člověk si u nich připadá jako v rodině.“

„A jaké mají plány?“

„Na zimu chtějí tuším jet do Moskvy.“

„To by bylo krásné, kdybychom se u nich všichni sešli! Kdy pojedeš?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič Váseňky.

„Budu u nich přes červenec.“

„A ty bys jela?“ obrátil se Stěpan Arkaďjič k ženě.

„Už dávno jsem chtěla a rozhodně pojedu,“ řekla Dolly. „Je mi jí líto, a znám ji. Je to skvělá žena. Pojedu sama, až ty odjedeš, takže nebudu nikomu na obtíž. A bez tebe tam budu dokonce radši.“

„Výborně,“ řekl Stěpan Arkaďjič. „A co ty, Kitty?“

„Já? Co bych tam dělala?“ řekla Kitty celá rudá a ohlédla se po muži.

„Znáte se s Annou Arkaďjevnou?“ otázal se jí Veslovskij. „Je to velmi půvabná žena.“

„Ano,“ odvětila Kitty a začervenala se ještě víc, vstala a přistoupila k muži.

„Tak ty zítra půjdeš na hon?“ řekla.

V těch několika minutách Levinova žárlivost značně vzrostla, zvlášť když viděl, jak ženu polil ruměnec za rozmluvy s Veslovským. Když teď slyšel její slova, už je chápal po svém. Třebaže se později sám divil, když na to vzpomínal, teď se mu zdálo jasné, proč se ho ptá, zda pojede na lov – jistě ji to zajímalo jen proto, aby věděla, zda manžel dopřeje to potěšení Váseňkovi Veslovskému, do kterého už byla podle Levinových představ zamilovaná.

„Ano, půjdu,“ řekl nuceně a vlastní hlas mu byl protivný.

„Ne, radši zůstaňte zítra přes den doma, vždyť Dolly muže skoro neužila. Jděte až pozítří,“ řekla Kitty.

Levin si její slova vyložil takto: Nepřipravuj mě o jeho společnost. Že odejdeš ty, to mi vůbec nevadí, ale nech mě užít společnosti toho roztomilého mladého muže.

„Ó prosím, přeješ-li si, zůstanem zítra doma,“ zvlášť líbezně odvětil Levin.

Váseňka, nemající ani potuchy, jaké útrapy způsobil svou přítomností, vstal od stolu hned po Kitty, sledoval ji usměvavým pohledem a šel za ní.

Levin ten pohled viděl. Zbledl a jednu chvíli nemohl popadnout dech. Všecko se v něm vařilo. Taková opovážlivost! Takhle se dívat na jeho ženu!

„Tedy zítra? Pojeďme, prosím,“ řekl Váseňka. Přisedl k Levinovi a podle zvyku zase skrčil nohu pod sebe.

Levinova žárlivost ještě vzrostla. Už se viděl jako oklamaný manžel, který je ženě a milenci dobrý jen k tomu, aby jim umožňoval pohodlný život a zábavu… Ale přesto se Váseňky vlídně a pohostinně vyptával, jaké má myslivecké zkušenosti, jakou pušku, jaké boty, a souhlasil, že si vyjedou zítra.

Naštěstí pro Levina učinila stará kněžna konec jeho trýzni tím, že vstala a doporučila i Kitty, aby šla spát. Ale ani teď neušel Levin dalším mukám. Když Váseňka dával dobrou noc paní domu, chtěl jí opět políbit ruku, ale Kitty se zarděla a s naivní nezdvořilostí, za kterou jí pak matka vyčinila, odtáhla ruku a řekla:

„U nás to není zvykem.“

Podle Levina se provinila tím, že připustila takové chování, a ještě více tím, jak nevhodně dala najevo, že se jí to chování nelíbí.

„Jak můžete jít spát!“ pravil Stěpan Arkaďjič. Po několika sklenicích vína, které vypil u večeře, měl tu nejrůžovější, nejvýš poetickou náladu. „Podívej, Kitty,“ ukázal na měsíc vyplouvající nad korunami lip, „jaká nádhera! Veslovskij, teď by se hodila serenáda. Víš, on má příjemný hlas, cestou jsme se sezpívali. Dovezl dvě úchvatné nové romance. Měli bychom si zazpívat s Varvarou Andrejevnou.“

Když se všichni rozešli, Oblonskij a Veslovskij se ještě dlouho procházeli alejí, odkud zaznívaly jejich hlasy, zkoušející novou romanci.

Levin naslouchal těm hlasům z manželčiny ložnice, kde seděl v křesle jako mrak a vytrvale mlčel k jejím otázkám, co s ním vlastně je. Až když se ho nakonec s ostýchavým úsměvem sama zeptala: „Snad ti něco vadí na Veslovském?“ – najednou vybuchl a všecko jí řekl. To, co říkal, ho uráželo, a proto ho to ještě víc dráždilo.

Stál před ní, oči pod svraštěným obočím mu hrozivě plály a silné ruce si tiskl k hrudi, jako by napínal všechny síly, aby se udržel. Výraz jeho obličeje by byl drsný, až krutý, kdyby se v něm zároveň nezračilo utrpení, které ji dojímalo. Brada se mu třásla a hlas mu přeskakoval.

„Chápej, že nežárlím, to je ohavné slovo. Nemohu žárlit a věřit, že by… Neumím vyjádřit, jak mi je, ale je to hrozné… Nežárlím, ale uráží mě a pokořuje, že se někdo opovažuje myslit, že se opovažuje na tebe dělat takové oči…“

„Ale jaké oči?“ řekla Kitty a měla nejlepší snahu vybavit si všechny řeči a gesta z dnešního večera i všechny jejich odstíny.

V hloubi duše se domnívala, že se něco dělo právě v té chvíli, kdy za ní Veslovskij přišel na druhý konec stolu, ale neodvážila se to přiznat ani sama sobě, a tím méně se odhodlala říci to muži, a zvýšit tak jeho muka.

„A co se na mně dnes může líbit?“

„Ach!“ zvolal a chytil se za hlavu. „Kdybys nemluvila! To znamená, kdybys byla svůdnější…“

„Ale ne, Kosťo, počkej, poslouchej přece!“ řekla Kitty a dívala se na něho s bolestí i soucitem. „Co si vůbec myslíš? Když pro mne kromě tebe nikdo, nikdo neexistuje! Chceš, abych se s nikým nestýkala?“

V prvním okamžiku ji jeho žárlivost urazila; zlobila se, že má zakázanou i sebemenší, zcela nevinnou zábavu; ale teď by ráda obětovala nejen takové maličkosti, ale všecko pro jeho klid, aby ho zbavila muk, kterými trpěl.

„Pochop, v jaké jsem hrozné a komické situaci,“ pokračoval zoufalým šeptem, „když je mým hostem, když se vlastně žádné neslušnosti nedopustil, nepočítám-li jeho familiární způsoby a to, že dává nohu pod sebe. On to pokládá za vrchol bontonu, a proto k němu musím být vlídný.“

„Ale, Kosťo, ty přeháníš,“ pravila Kitty a v hloubi duše se radovala z přemíry jeho lásky, která se teď projevovala žárlivostí.

„Nejhroznější je, že jsi taková jako vždycky, a teď, kdy jsi pro mne takovou svátostí, jsme tak šťastní, tak výjimečně šťastní, najednou takový neřád… Neřád ne, proč mu vlastně nadávám? Nic mi po něm není. Ale proč má trpět naše štěstí?“

„Počkej, už vím, jak to vzniklo,“ začala Kitty.

„Jak? Jak?“

„Viděla jsem, jak ses tvářil, když jsem s ním mluvila u večeře.“

„No ano, ano!“ polekaně řekl Levin.

Pověděla mu, o čem mluvili. A když vyprávěla, rozčilením stěží popadala dech. Levin chvíli mlčel, pak se jí zadíval do bledé, vyděšené tváře a chytil se za hlavu.

„Káťo, já jsem tě utrápil! Miláčku, odpusť mi! Je to šílenství! Za všecko mohu já. Proč jsem se trápil pro takovou hloupost!“

„Ne, je mi tě líto.“

„Mě? Mě? Co jsem? Blázen! Ale proč ty bys měla zkoušet? Je to hrozné pomyšlení, že kterýkoli cizí člověk může narušit naše štěstí.“

„Právě to je ovšem urážlivé…“

„Ne, tak já ho naopak schválně u nás zdržím na celé léto a budu se před ním rozplývat zdvořilostí,“ řekl Levin a líbal ženě ruce. „Však uvidíš. Zítra… Ach ano, zítra jedeme.“