XVI

Když přišel Levin nahoru, seděla jeho žena u nového samovaru nad novým čajovým servisem. Posadila si k malému stolku starou Agafju, nalila jí šálek čaje a četla psaní od Dolly, s kterou si pravidelně a pilně dopisovala.

„Vidíte, mladá paní si mě pozvala, říkala, ať s ní posedím,“ pravila Agafja a přátelsky se na Kitty usmívala.

Z těchto slov Agafji Michajlovny vyčetl Levin rozuzlení konfliktu, který se v poslední době mezi Agafjou a Kitty odehrával. Poznal, že přes všecku lítost, kterou mladá hospodyňka Agafje způsobila, když jí odňala otěže vlády, Kitty nad ní přece zvítězila a získala si její přízeň.

„Vidíš, přečetla jsem si tvůj dopis,“ řekla Kitty a podala mu psaní plné pravopisných chyb. „To je myslím od té ženy… tvého bratra… Nečetla jsem to. A tady mi píšou z domova a tohle je od Dolly. Představ si, Dolly byla s Gríšou a s Táňou u Sarmatských na dětském plese! Táňa byla za markýzu.“

Avšak Levin neposlouchal. S uzarděním si vzal psaní od Marie Nikolajevny, bývalé milenky bratra Nikolaje, a dal se do čtení. Byl to od ní už druhý dopis. V prvním dopise Marie Nikolajevna psala, že jeho bratr ji vyhnal pro nic za nic, a s dojemnou naivitou dodávala, že sice se octla znova v bídě, ale že o nic nežádá, nic nechce, jenom ji souží pomyšlení, že Nikolaj Dmitrijevič se bez ní při svém chatrném zdraví zničí, a prosila bratra, aby na něho dával pozor. Nyní psala něco jiného. Našla Nikolaje Dmitrijeviče, v Moskvě se zase sblížili a jeli spolu do gubernského města, kde dostal místo v úřadě. Ale tam se pohádal s představeným a rozjel se zpátky do Moskvy, jenže cestou se tak rozstonal, že už asi sotva vstane. „Pořád na Vás vzpomínal a taky už nemáme žádné peníze.“

„Přečti si to, Dolly tady píše o tobě,“ s úsměvem začala Kitty, ale vtom se zarazila, neboť zpozorovala náhlou změnu v mužově obličeji.

„Co je ti? Co se stalo?“

„Píše mi, že Nikolaj umírá. Pojedu za ním.“

Kitty náhle zbledla. Už nemyslila na Táňu, jak šla za markýzu, nemyslila na Dolly. Všechno bylo to tam.

„Kdy chceš jet?“ zeptala se.

„Zítra.“

„Pojedu s tebou, smím?“

„Kitty! Co to má znamenat?“ řekl káravě.

„Jak to, co?“ Urazilo ji, že přijímá její návrh skoro nerad a nějak mrzutě. „Proč bych nemohla jet? Já ti nebudu na obtíž. Já…“

„Já jedu proto, že mi umírá bratr,“ řekl Levin. „Proč ty bys…“

„Proč? Pro totéž, co ty.“

I v takové vážné chvíli myslí jen na to, že by se jí samotné stýskalo, napadlo Levina. A její výmluva ve věci tak vážné ho rozhněvala.

„Nejde to,“ řekl přísně.

Agafja viděla, že hrozí hádka, proto tiše postavila šálek a odešla. Kitty ji ani nevnímala. Tón, jakým muž vyřkl poslední slova, ji urazil zvlášť proto, že patrně nevěřil tomu, co řekla.

„A já ti říkám, když pojedeš ty, pojedu s tebou, rozhodně pojedu,“ vyhrkla překotně a hněvivě. „Proč by to nešlo? Proč říkáš, že to nejde?“

„Protože se musí jet kdovíkam, trmácet se po všelijakých cestách a hospodách. Měl bych s tebou nesnáze,“ pravil Levin a snažil se zachovat rozvahu.

„Vůbec ne. Nic nepotřebuju. Kde můžeš být ty, můžu být taky…“

„Inu, už proto ne, že tam je ta ženská, to není vhodná známost pro tebe.“

„Nic nevím a nechci vědět, kdo a co tam je. Vím, že bratr mého muže umírá a muž jede za ním a já jedu s mužem, abych…“

„Kitty! Nezlob se. Ale uvaž, jde o takovou vážnou věc, že mě hrozně mrzí, když pomyslím, že sem zatahuješ svou slabost a nedostatek dobré vůle zůstat tu sama. No, když ti bude samotné smutno, tak jeď do Moskvy.“

„To se ví, ty mi vždycky přisuzuješ špatné, nízké úmysly,“ začala se slzami urážky a hněvu. „Vůbec nic, žádnou slabost, nic… Cítím, že je mou povinností být s mužem, když ho stihl zármutek, ale ty mě chceš schválně ranit, schválně mi nechceš rozumět…“

„Ne, to je hrůza. Být jako nějaký otrok!“ zvolal Levin a vstal. Už nebyl s to ovládnout zlost. Ale v témž okamžiku si uvědomil, že rány dopadají na něho.

„Tak proč ses ženil? Mohls být volný. Proč, když teď lituješ?“ Vykřikla, vyskočila a rozběhla se do salónu.

Když Levin přišel za ní, tonula v slzách.

Začal jí domlouvat, hledal slova, která by ji mohla ne snad přesvědčit, ale aspoň uklidnit. Ale neposlouchala ho a nedala si říci. Sklonil se k ní a vzal ji za ruku, která se mu vzpouzela. Políbil jí ruku, políbil ji na vlasy, pak znova ruku – Kitty stále mlčela. Ale když ji vzal oběma rukama za hlavu a řekl „Kitty“, najednou se vzpamatovala, ještě si trošku poplakala a pak se s ním udobřila.

Bylo rozhodnuto, že zítra odjedou spolu. Levin ženě řekl, že věří, že chtěla jet jen proto, aby mu nějak prospěla; uznal, že na pobytu Marie Nikolajevny u bratra není nic závadného; ale když odjížděli, vskrytu duše se zlobil na ni i na sebe. Zlobil se na ni, protože se neodhodlala pustit ho samotného, když to bylo nutné (jak divné pomyšlení – ještě nedávno se neodvážil věřit takovému štěstí, že by ho mohla mít ráda, a dnes je nešťastný z toho, že ho má ráda až příliš!), a zlobil se na sebe, že nebyl důsledný. Ještě víc vskrytu duše popíral, že by jí nic nebylo po té ženě, která žije s jeho bratrem, a s hrůzou myslil na to, k jakým srážkám může dojít. Při pouhé představě, že jeho žena, jeho Kitty, bude v jednom pokoji s děvkou, se otřásal odporem a hrůzou.