VIII

V prvním údobí po svém vysvobození a rychlém uzdravení si Anna připadala až hříšně šťastná a plná radosti ze života. Vzpomínka na nešťastného manžela její štěstí nekalila. Ta vzpomínka jednak byla příliš děsivá, než aby na to myslila, jednak jí manželovo neštěstí přineslo příliš velké štěstí, než aby litovala. Vzpomínka na vše, co prožila po nemoci: smíření s mužem, rozchod, zpráva o zranění Vronského, jeho příchod, přípravy k rozvodu, odchod z mužova domu, loučení se synem – to vše jí připadalo jako horečný sen, z něhož procitla, když se octla sama s Vronským v cizině. Vzpomínka na neštěstí, do něhož uvrhla muže, v ní budila pocit blízký ošklivosti, asi takový, jaký by měl tonoucí, kdyby se vytrhl člověku, který se ho křečovitě držel. Ten člověk utonul. Jistěže to byla špatnost, ale byla to jediná možnost, jak se zachránit, a raději na ty hrozné podrobnosti ani nevzpomínat.

Tenkrát v první chvíli po rozchodu ji napadl uklidňující výklad jejího činu, a když si teď vzpomněla na celou minulost, vzpomněla si i na něj. „Zcela jistě jsem toho člověka učinila nešťastným,“ říkala si, „ale nechci z jeho neštěstí těžit. Také trpím a budu trpět, vždyť ztrácím, co mi bylo nade všecko – ztrácím poctivé jméno a syna. Jednala jsem špatně, a proto nechci být šťastná, nechci rozvod a budu vystavena hanbě a musím trpět odloučením od syna.“ Ale třebaže si Anna upřímně přála trpět, nijak netrpěla. O hanbě nebylo ani řeči. Měli oba sdostatek taktu, a proto se v cizině nikdy neoctli v choulostivé situaci, ruským dámám se vyhýbali a všude se setkávali s lidmi, kteří se tvářili, že dokonale chápou jejich vzájemný poměr, mnohem lépe než oni sami. Ani odloučení od milovaného syna ji první dobu nesoužilo. Děvčátko, jeho dítě, bylo tak milé a tolik Annu k sobě připoutávalo od té doby, co jí zbylo jen ono, že si Anna na syna málokdy vzpomněla.

Žízeň po životě, umocněná vráceným zdravím, byla tak prudká a životní podmínky byly tak nové a příjemné, že si Anna připadala hříšně šťastná. Čím lépe Vronského poznávala, tím víc ho milovala. Milovala ho pro něho samého i za jeho lásku. Vědomí, že jí cele náleží, jí bylo neustálým zdrojem radosti. S ním jí bylo vždy hezky. Všecky jeho povahové rysy, které poznávala stále lépe, jí byly nevýslovně milé. Jeho zevnějšek, změněný civilním šatem, měl pro ni přitažlivost jako pro zamilovanou dívenku. V každém jeho slově, myšlence i činu spatřovala něco zvlášť ušlechtilého a vznešeného. Její nadšený obdiv ji samu často děsil. Hledala, ale nemohla na něm najít nic, co by nebylo skvělé. Neodvážila se mu dát najevo, jak nicotná si před ním připadá. Domnívala se, kdyby to věděl, že by k ní spíš ochladl; a třebaže neměla důvod, ničeho se dnes tak nebála jako ztráty jeho lásky. Ale neuměla se tajit vděčností za to, jak se k ní chová, a musela mu dávat najevo, jak si toho váží. On, který měl podle jejího názoru tak nesporné vlohy k státnické činnosti, při níž by jistě hrál významnou roli – obětoval svou ctižádost pro ni, pro Annu, a nikdy nedal najevo sebemenší lítost. Choval se k ní s láskou a úctou ještě větší než dříve a ani na okamžik nepřestal myslit na to, aby nikdy nepociťovala tíži svého postavení. On, tento dokonalý muž, jí nikdy neodporoval, ba ani neměl vlastní vůli a snad bylo opravdu jeho jedinou starostí, jak předem uhádnout každé její přání. A nemohla než si toho vážit, ačkoli právě ta vystupňovaná pozornost, celé to ovzduší péče, kterým ji obklopil, ji někdy tížilo. Přestože se plně uskutečnilo všechno, po čem Vronskij toužil tak dlouho, nebyl plně šťasten. Záhy poznal, že uskutečnění jeho touhy mu dalo jen zrnko písku z oné hory štěstí, kterou očekával. To uskutečnění mu dokázalo odvěký omyl, jehož se lidé dopouštějí, když si představují štěstí jako uskutečnění touhy. První čas po tom, co začal žít s Annou a oblékl civil, uvědomil si veškerý půvab svobody vůbec, kterou dříve neměl, i svobody lásky, a byl spokojen, ne však dlouho. Záhy poznal, že v jeho nitru vzklíčila touha po touze, nuda. Nezávisle na své vůli se začal chytat každého chvilkového rozmaru a považovat jej za touhu a cíl. Šestnáct hodin denně muselo být nějak vyplněno, poněvadž byli v cizině naprosto volní, prosti společenských závazků, které jim zabíraly čas v Petrohradě. Na mládenecké zábavy, jež Vronského těšívaly za dřívějších cest do ciziny, nebylo ani pomyšlení, neboť jediný pokus toho druhu vzbudil v Anně nečekanou melancholii, která se k pozdní večeři se známými pramálo hodila. Stýkat se s místními a ruskými kruhy při svém ošemetném postavení rovněž nemohli. Prohlídky památek, nemluvíme-li o tom, že už všecko viděli, neměly pro Vronského jakožto pro Rusa a člověka rozumného onen nepochopitelný význam, jaký té věci dovedou přikládat Angličané.

A jako se hladové zvíře vrhá na každý objekt slibující dobré sousto, stejně se i Vronskij zcela pudově vrhal na politiku, na nové knihy na obrazy.

Protože měl v mládí malířské nadání a protože začal – z přemíry peněz – sbírat rytiny, rozhodl se pro malířství, začal se mu věnovat a vložil do něho nevyužitou zásobu touhy, která si žádala ukojení.

Měl schopnost chápat umění a věrně, vkusně umění napodobit, i řekl si, že má vlastnosti, jež umělec potřebuje. Nějakou dobu ještě váhal, jaký námět a způsob si zvolit, zda obrazy náboženské, historické, žánr, nebo realistické, a pak se pustil do malování. Rozuměl všem oblastem a mohl se inspirovat tím neb oním; ale neuměl si představit, že by bylo možné vůbec nevědět, jaké obory v malířství existují, bezprostředně se inspirovat tím, co má člověk na srdci, a nestarat se, zda bude hotový obraz náležet k nějakému známému druhu. Jelikož to nevěděl a inspiroval se nikoli životem bezprostředně, nýbrž prostřednictvím života umělecky už vyjádřeného, inspiroval se velice snadno a rychle, a stejně snadno a rychle dokázal, aby to, co maloval, bylo hodně podobné stylu, který chtěl napodobit.

Nejvíce se mu líbil styl francouzský, graciózní a efektní, a tímto stylem začal malovat podobiznu Anny v italském kroji; podobizna se zdála jemu i každému, kdo ji viděl, velice zdařilá.