XVI

Koznyšov, zkušený v dialektice, neodporoval a ihned zavedl řeč na jiné pole.

„Ano, chceš-li aritmetickou cestou poznat ducha lidu, pak toho ovšem stěží dosáhneš. A hlasování nemáme ani nemůžeme mít zavedeno, protože nevyjadřuje vůli lidu. Ale jsou tu jiné cesty. Je to znát v ovzduší, poznáme to srdcem. Nemluvím ani o spodních proudech, které se daly ve stojatém moři lidu do pohybu a které jasně vidí každý nezaujatý člověk. Vezmi si společnost v užším slova smyslu. Všechny nejrůznorodější strany v kruzích inteligence, dříve tak nepřátelské, všechny se spojily. Všechny nesváry skončily, všechny veřejné orgány mluví stejně, všichni pocítili, že je zachvátila živelná síla a unáší je všecky jedním směrem.“

„Ale to noviny píšou všecky jedno a totéž,“ pravil kníže. „To je pravda. Všecky melou stejnou jak žáby před bouřkou. Však taky kvůli nim není nic jiného slyšet.“

„Žáby nežáby – já noviny nevydávám a nechci je hájit. Ale mluvím o názorové jednotě mezi inteligencí,“ řekl Sergej Ivanovič a obrátil se k bratrovi.

Levin chtěl odpovědět, ale starý kníže ho předešel.

„Inu, o té názorové jednotě se taky dá říci leccos jiného,“ pravil. „Třeba můj zeťáček Stěpan Arkaďjič, znáte ho přece. Má teď dostat místo jako člen výboru nebo komise a ještě nějak dál, to si nepamatuju. Jenže tam není žádná práce – co chceš, Dolly, to není žádné tajemství! – a přitom osm tisíc platu. Zkuste se ho zeptat, jestli je jeho zaměstnání prospěšné, a on vám dokáže, že je nejužitečnější ze všech. A je poctivý člověk, ale přece není možné jinak než věřit v prospěšnost osmi tisíc.“

„Ach ano, mám Darje Alexandrovně vyřídit, že to místo dostal,“ řekl Sergej Ivanovič s nelibostí, jelikož měl za to, že kníže nemluví k věci.

„A s názorovou jednotou novin je to stejné. Kdosi mi to vysvětlil: jakmile dojde k válce, mají dvakrát tolik příjmů. Jak potom nemají soudit, že osudy lidu a Slovanstva… a tak dále?“

„Nemám leckteré noviny rád, ale tohle není spravedlivé,“ řekl Sergej Ivanovič.

„Kladl bych jedinou podmínku,“ pokračoval kníže. „Alfons Karr to krásně napsal před válkou s Pruskem: Soudíte, že válka je nevyhnutelná? Výborně. Kdo hlásá válku – do zvláštní, přední legie s ním a na zteč, do útoku, v čele všech!“

„Redaktoři by se tam krásně vyjímali,“ s hlasitým smíchem řekl Katavasov, když si představil známé redaktory v takové vybrané legii.

„Copak, ti by utekli,“ řekla Dolly, „darmo by překáželi.“

„A kdyby utíkali, tak by se do nich střílelo zezadu kartáči anebo by se k nim postavili kozáci s karabáči,“ pravil kníže.

„Ale to je žert a nehezký žert, promiňte mi, kníže,“ řekl Sergej Ivanovič.

„Nenahlížím, že by to byl žert, to…,“ užuž začal Levin, ale Sergej Ivanovič mu skočil do řeči.

„Každý člen společnosti je povolán, aby vykonával odpovídající práci,“ řekl. „A mužové ideje konají svou práci tím, že jsou mluvčími veřejného mínění. A jednomyslný, otevřený projev veřejného mínění je zásluha tisku a přitom potěšitelný zjev. Před dvaceti lety bychom byli mlčeli, kdežto dnes slyšíme hlas ruského lidu, který je odhodlán povstat jako jeden muž a obětovat se pro ujařmené bratry. To je krok kupředu a záruka síly.“

„Ale vždyť nejde jen o oběť, musí taky zabíjet Turky,“ nesměle podotkl Levin. „Lid přináší oběti a rád se obětuje pro svou duši, ale ne pro vraždění,“ dodal. Bezděčně si spojil tuto rozmluvu s myšlenkami, kterými se tolik obíral.

„Jak to, pro duši? Víte, pro přírodovědce je to zapeklitý pojem. Co je to duše?“ s úsměvem pravil Katavasov.

„Ale vždyť víte!“

„Ne, přisámbůh, nemám ani ponětí!“ odpověděl Katavasov s hlasitým smíchem.

„Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč, praví Kristus,“ přispěchal se svou námitkou Sergej Ivanovič, klidně uváděje jako naprosto pochopitelnou věc právě ten výrok z evangelia, který Levina vždycky nejvíc mátl.

„To je pravda,“ znova opakoval staroch, stojící poblíž nich. Odpověděl tak na čísi pohled, náhodou na něho upřený.

„Ne, holenku, jste potřen a nadobro poražen!“ vesele zvolal Katavasov.

Levin zrudl zlostí, nikoli proto, že byl poražen, ale že se nezdržel a hádal se.

Ne, nesmím se s nimi hádat, řekl si, oni mají neprůstřelné brnění, ale já jsem nahý.

Viděl, že bratra a Katavasova nepřesvědčí, a ještě méně viděl možnost, že by sám s nimi souhlasil. To, co hlásali, byla ona pýcha rozumu, která ho málem zahubila. Nemohl souhlasit s tím, že by několik málo lidí (mezi nimiž byl i jeho bratr) mohlo vyslechnout pár set žvanivých dobrovolníků, přicházejících do hlavních měst, a na základě toho si osobovat právo tvrdit, že spolu s tiskem vyjadřují vůli a smýšlení lidu, nadto smýšlení, které se projevuje pomstou a vražděním. Nemohl s tím souhlasit, poněvadž se nesetkal s projevem takového myšlení u lidu, mezi kterým žil, ani neshledával takové myšlenky u sebe (a nemohl se pokládat za nic jiného než za jednoho z lidí tvořících ruský národ); ale především nemohl souhlasit proto, že stejně jako lid nevěděl ani nemohl vědět, v čem záleží obecné blaho, ale zároveň věděl najisto, že tohoto obecného blaha lze dosáhnout jen přesným prováděním zákona dobra, který je zjevný každému člověku; a proto si nemohl přát válku a hlásat ji, ať už měla sledovat jakékoli obecné zájmy. Říkal spolu s Michajlyčem a s lidem, který vyjádřil své smýšlení v pověsti o povolání Varjagů: „Vládněte nám a panujte. Radostně slibujeme plnou poslušnost. Všechnu práci, všechno ponížení, všechny oběti bereme na sebe; ale nesoudíme a nerozhodujeme.“ A teď se lid – dle slov různých Sergejů Ivanovičů – zříkal tohoto, tak draze vykoupeného práva.

Byl by ještě rád řekl: je-li veřejné mínění neomylným soudcem, proč tedy revoluce, komuna nejsou stejně zákonné jako hnutí ve prospěch Slovanů? Ale to všecko byly myšlenky, které nemohly nic vyřešit. Jediná věc byla mimo pochyby – že totiž v dané chvíli spor Sergeje Ivanoviče dráždil, a proto nebylo dobře se hádat. Levin se tedy odmlčel a pak hosty upozornil, že je zamračeno a že by raději měli jít domů, než začne pršet.