III

Kitty byla zvlášť ráda, že se jí naskytla příležitost být s mužem o samotě. Všimla si, jak mu po tváři, v níž se vše tak živě odráželo, přeběhl mráček nevole ve chvíli, kdy vešel na terasu a zeptal se, o čem mluvily, ale nedostal odpověď.

Když se vydali pěšky napřed a zmizeli ostatním z dohledu na ujeté prašné cestě, poseté žitnými klasy a zrním, opřela se Kitty pevněji o jeho rameno a přitiskla je k sobě. Levin už zapomněl na chvilkový nelibý dojem a nyní, kdy ho myšlenka na její těhotenství neopouštěla ani na chvilku, prožíval dosud neznámou, radostnou, od smyslnosti zcela oproštěnou rozkoš z důvěrného vztahu k milované ženě. Nemuseli ani mluvit, avšak přál si slyšet tón jejího hlasu, nyní v těhotenství změněný stejně jako pohled. V hlase i v pohledu byla něha a vážnost, jak tomu bývá u lidí, kteří jsou trvale soustředěni jen a jen na milovanou práci.

„Neunavuje tě to? Opři se víc,“ řekl.

„Ne, jsem moc ráda, že můžeme být spolu chvíli sami. A musím se přiznat, i když mi je mezi nimi dobře, přece je mi líto našich zimních večerů ve dvou.“

„Bylo to hezké, ale tohle je ještě lepší. Oba jsme lepší,“ řekl a přitiskl její paži k sobě.

„Víš, o čem jsme mluvily, než jsi přišel?“

„O zaváření?“

„Ano, o zaváření taky. A pak ještě o tom, jak se dělá nabídka k sňatku.“

„Ale!“ řekl Levin. Vnímal spíš barvu jejího hlasu než slova, protože ustavičně myslil na cestu, která teď vedla lesem, a vyhýbal se místům, kde by Kitty mohla špatně šlápnout.

„A o Sergeji Ivanoviči a o Váreňce. Nic jsi nepozoroval? Moc bych tomu přála,“ pokračovala. „Co si o tom myslíš?“

„Nevím, co si mám myslit,“ s úsměvem odpověděl Levin. „Sergej mi po téhle stránce připadá hodně zvláštní. Přece jsem ti vyprávěl…“

„Ano, jak byl zamilován do děvčete a to mu umřelo…“

„Stalo se to, když jsem byl ještě dítě. Vím o tom jen z doslechu. Pamatuju ho, jaký byl tenkrát. Byl úžasně milý. Ale od té doby pozoruju, jak se chová k ženám. Je dvorný, některé se mu líbí, ale člověk přitom cítí, že v nich vidí prostě lidi, a nikoliv ženy.“

„Jistě, ale teď s Váreňkou… Snad by z toho mohlo něco být…“

„Možná… Ale to bys ho musela znát. Je to zvláštní, podivuhodný člověk. Žije jen duševně. Je příliš člověk a vznešená duše.“

„Cože? Copak by ho to ponížilo?“

„To ne, ale je už tak zvyklý výhradně na život duševní, že se neumí smířit se skutečností, a Váreňka je přece jen skutečnost.“

Levin si teď už zvykl směle vyjadřovat své myšlenky, aniž se je namáhal odívat do přesných slov. Věděl, že v důvěrných chvílích, jako byla tato, žena pochopí z pouhého náznaku, co jí chce říci. A skutečně mu porozuměla.

„Dobře, jenže to není taková skutečnost jako třeba u mě. Chápu, že mě by si nikdy nezamiloval. Ona je veskrze duchovní typ…“

„To zas ne, on tě má tak rád a mě to vždycky tolik těší, že lidé mně blízcí tě mají rádi…“

„Jistě, je ke mně hodný, ale…“

„Ale není to takové, jako jste se měli rádi… s nebožtíkem Nikolenkou,“ dopověděl Levin. „Proč to neříci?“ dodal. „Někdy si vyčítám, že nakonec zapomenu. Bože, byl to tak hrozný a přitom tak skvělý člověk… Ach ano, o čem jsme to mluvili?“ řekl po krátké pomlčce.

„Myslíš, že by se nemohl zamilovat,“ přeložila si Kitty jeho slova do vlastní řeči.

„Ne že by se nemohl zamilovat,“ s úsměvem pravil Levin, „ale chybí mu slabost, které je k tomu zapotřebí… Vždycky jsem mu záviděl, dokonce dnes, kdy jsem tak šťastný, mu závidím.“

„Závidíš mu, že se nedovede zamilovat?“

„Závidím mu, že je lepší než já,“ řekl Levin a usmál se. „Nežije pro sebe. Celý jeho život je podřízen povinnosti. A proto může být klidný a spokojený.“

„A co ty?“ otázala se s potutelným, láskyplným úsměvem.

Nebyla by za nic dokázala vyjádřit, jaký myšlenkový pochod u ní vyvolal úsměv; avšak poslední závěr byl ten, že její muž ve svém nadšeném obdivu k bratrovi, před nímž snižoval sama sebe, není upřímný. Kitty věděla, že ta neupřímnost vyvěrá z lásky k bratrovi, z pocitu přílišného nezaslouženého štěstí a především z neutuchající touhy být lepší. To se jí na něm líbilo, a proto se usmívala.

„A co ty? S čímpak nejsi spokojený?“ zeptala se pořád s tím úsměvem.

Těšilo ho, že nevěří v jeho nespokojenost s vlastní osobou, a mimoděk ji vybízel, aby řekla příčinu své nedůvěry.

„Jsem šťastný, ale nejsem spokojený sám se sebou,“ řekl.

„Ale jak můžeš být nespokojený, když jsi šťastný?“

„Totiž, jak bych ti to řekl? V hloubi duše si nic nepřeju, než abys teď neklopýtla. Proboha, takhle nesmíš skákat!“ pokáral ji, že udělala příliš prudký pohyb, když měla překročit větev ležící na pěšině. „Ale když uvažuju o sobě a srovnávám se s ostatními, především s bratrem, cítím, že jsem špatný.“

„Ale proč?“ stále tak usměvavě pokračovala Kitty. „Neděláš snad taky pro jiné? A co tvé statky, tvé hospodářství a tvá kniha?“

„Ne, cítím, a zvlášť teď, že za to můžeš ty,“ řekl a přitiskl k sobě její paži, „že to není ono. Dělám to všecko jen tak ledabyle. Kdybych mohl mít tu práci rád, jako miluju tebe… Jenže to poslední dobu dělám jako nějakou povinnou úlohu.“

„A co si myslíš o tatínkovi?“ ptala se Kitty. „Je snad taky špatný, protože nic nedělal pro obecné blaho?“

„On? Ne. Ale člověk potřebuje tu jeho prostotu, vyrovnanost a dobrotu. A dá se něco takového říct o mně? Nepracuju a trápím se. To všecko máš ty na svědomí. Dokud jsem neměl tebe ani tohle,“ ukázal očima na její břicho a Kitty jeho pohledu porozuměla, „věnoval jsem všecky síly práci. Ale teď to nedokážu a je mi to hanba. Právě že to dělám jako povinnou úlohu, že se přetvařuju…“

„A chtěl bys teď měnit se Sergejem Ivanovičem?“ řekla Kitty. „Chtěl bys pracovat pro obecné blaho a mít ten povinný úkol rád jako on, a nic víc?“

„Ovšemže ne,“ pravil Levin. „Ostatně jsem tak šťastný, že nic nechápu. A ty si myslíš, že se dnes vyjádří?“ dodal po chvíli.

„Ano i ne. Ale moc bych si to přála. Počkej.“ Shýbla se a utrhla kopretinu rostoucí při cestě. „Tak říkej: ano, ne.“ Podala mu květinu.

„Ano, ne,“ říkal Levin, když otrhával úzké, zaprášené bílé plátky. Kitty rozechvěně sledovala jeho prsty.

„Ne, počkej!“ zarazila ho a chytila ho za ruku. „Teď jsi utrhl dva.“

„No, tak tenhle malý neplatí,“ řekl Levin a utrhl kratinký nerozvitý plátek. „Vida, bryčka nás už dohonila.“

„Nejsi unavená, Kitty?“ volala kněžna.

„Vůbec ne.“

„Nebo bys mohla nasednout, když koně budou klidní a pojedete krokem.“

Ale už to nestálo za to. Už to měli blízko a všichni šli pěšky.