II

Sotvaže Koznyšov a Katavasov dojeli na stanici kurské dráhy, dnes zvlášť oživenou zástupy lidu, vystoupili z kočáru a vyhledali sluhu, který jel se zavazadly za nimi, už přijeli i dobrovolníci ve čtyřech drožkách. Dámy s kyticemi je uvítaly a dobrovolníci vešli na nádraží, provázeni zástupem, který se valil za nimi.

Jedna z dam, které vítaly dobrovolníky, vyšla z čekárny a obrátila se k Sergejovi Ivanoviči.

„Taky jdete vyprovázet?“ otázala se francouzsky.

„Ne, já taky odjíždím, Jasnosti. Jedu na zotavenou k bratrovi. A vy pokaždé vyprovázíte?“ s nenápadným úsměvem prohodil Koznyšov.

„To přece jinak nejde!“ odvětila její Jasnost. „Je to pravda, že jich bylo od nás vypraveno už osm set? Malvinskij mi to nechtěl věřit.“

„Přes osm set. Počítáme-li ty, kdo nejeli přímo z Moskvy, je to už přes tisíc,“ pravil Sergej Ivanovič.

„Tak vidíte. Vždyť jsem to říkala!“ radostně vydechla dáma. „A že je to pravda, že už bylo věnováno kolem miliónu?“

„Víc, Jasnosti.“

„A co říkáte posledním zprávám? Turci zase utrpěli porážku.“

„Ano, četl jsem to,“ odpověděl Sergej Ivanovič. Mluvili o nejnovějších zprávách, potvrzujících, že Turci byli ve třech dnech za sebou zničeni na všech stranách a obrátili se na útěk a že zítra se očekává rozhodující bitva.

„Ach ano, víte, hlásil se jeden skvělý mladý muž. Nevím, proč mu dělali potíže. Chtěla jsem vás poprosit, já ho znám, napište mu prosím vás nějaké doporučení. Posílá ho hraběnka Lydie Ivanovna.“

Sergej Ivanovič se kněžny podrobněji vyptal na mladého muže, který se hlásil, pak se odebral do čekárny první třídy, napsal dopis osobě, na níž věc závisela, a odevzdal jej kněžně.

„Víte, hrabě Vronskij, ten známý… jede tímhle vlakem,“ řekla kněžna s vítězoslavným, významným úsměvem, když ji opět vyhledal a odevzdal jí dopis.

„Slyšel jsem, že odjíždí, ale nevěděl jsem kdy. Tímhle vlakem?“

„Viděla jsem ho, je tady. Vyprovází ho jenom matka. Nic lepšího přece nemohl udělat.“

„Ó ano, zajisté.“

Zatímco hovořili, proudil zástup kolem nich k jídelním stolům. Zamířili tam rovněž a uslyšeli, jak nějaký pán s číší v ruce pronáší řeč k dobrovolníkům. „Sloužit víře, lidstvu, bratřím našim,“ říkal pán a stále zvyšoval hlas. „K vznešené věci žehná vám matička Moskva. Živio!“ uzavřel hlasitě a se slzami v očích.

Všichni provolali živio a do restaurace se vhrnul další zástup a divže kněžnu neporazil.

„Ach, Její Jasnost! Nádherné, že?“ rozzářen radostným úsměvem zvolal Oblonskij, který se znenadání objevil uprostřed zástupu. „Že to krásně řekl, tak vroucně? Bravo! A Sergej Ivanovič je tu taky! Měl byste něco proslovit – jen tak, pár slov, víte, pro povzbuzení. Vy to tak báječně umíte,“ dodal s něžným, uctivým, taktním úsměvem a jemně táhl Koznyšova za ruku.

„Ne, já hned odjíždím.“

„Kam?“

„K bratrovi na venkov,“ odpověděl Sergej Ivanovič.

„To uvidíte mou ženu. Psal jsem jí, ale vy s ní budete mluvit dřív. Řekněte jí laskavě, že jsme se potkali a že je všecko all right. Anebo ne, řekněte jí, že jsem byl jmenován členem komise pro spojené… No, však už bude vědět! Víte, les petites miséres de la vie humaine¹,“ obrátil se jaksi omluvně ke kněžně. „Ale Mjagká, ne Líza, ale Bibiche, přece jenom posílá tisíc pušek a dvanáct milosrdných sester. Říkal jsem vám to?“

„Ano, slyšel jsem,“ nevlídně odpověděl Koznyšov.

„Škoda že odjíždíte,“ pokračoval Stěpan Arkaďjič. „Pořádáme zítra oběd na rozloučenou. Dimer-Bartňanskij z Petrohradu a náš Gríša Veselovskij, oba jedou. Veselovskij se nedávno oženil. Kabrňák! Viďte, Jasnosti?“ obrátil se k dámě.

Kněžna neodpovídala a pohlédla na Koznyšova. Ale to, že Sergej Ivanovič a kněžna se ho patrně chtěli zbavit, Stěpana Arkaďjiče nijak nepřivedlo do rozpaků. Usměvavě hleděl na pero, které měla kněžna na klobouku, a hned zas se rozhlížel na všecky strany, jako by se na něco rozpomínal. Když zahlédl dámu s pokladničkou, zavolal ji a dal do pokladničky pětirublovou bankovku.

„Nemohu se na ty pokladničky klidně dívat, dokud mám v kapse nějaké peníze,“ poznamenal. „A co říkáte posledním zprávám? Ti Černohorci jsou ohromní!“

„Co říkáte?“ zvolal, když mu kněžna sdělila, že Vronskij jede tímto vlakem. Na okamžik se ve tváři Stěpana Arkaďjiče objevil výraz smutku. Ale za chvíli, když si přihladil licousy a lehkým tanečním krokem vešel do místnosti, kde byl Vronskij, docela už zapomněl, jak zoufale naříkal nad sestřinou mrtvolou, a viděl ve Vronském jen hrdinu a starého přítele.

„Přes všecky jeho chyby se mu jedna věc musí nechat,“ řekla kněžna Sergejovi Ivanoviči, jakmile se Oblonskij vzdálil. „Je to ryzí ruská, slovanská povaha! Jenom se obávám, že setkání s ním nebude Vronskému příjemné. Říkejte si, co chcete, ale mne osud toho člověka dojímá. Měl byste s ním cestou pohovořit,“ dodala kněžna.

„Ano, snad, bude-li příležitost.“

„Neměla jsem ho nikdy ráda. Ale tím odčiní mnohou vinu. Nejenže jede sám, ale vede s sebou celou švadronu na vlastní útraty.“

„Ano, slyšel jsem.“

Zazněl zvonec. Všecko se hrnulo ke dveřím.

„Tamhle je!“ řekla kněžna a ukázala na Vronského v dlouhém plášti a v černém širáku. Vedl se s matkou podpaží. Oblonskij kráčel po jeho boku a cosi živě vykládal.

Vronskij hleděl zasmušile před sebe, jako by neslyšel, co Stěpan Arkaďjič říká.

Patrně upozorněn Oblonským se ohlédl směrem, kde stála kněžna a Sergej Ivanovič, a mlčky smekl. Zestárlý obličej, v kterém se zračilo utrpení, byl jako z kamene.

Když vyšli na nástupiště, Vronskij pustil matku napřed a beze slova zmizel v kupé.

Na nástupišti zaznělo Bože, carja chrani, potom volání hurá a živio. Jeden z dobrovolníků, veliký, tuze mladý muž s vpadlou hrudí, se klaněl zvlášť nápadně a mával nad hlavou plstěným kloboukem a kyticí. Za ním vystrkovali hlavy dva důstojníci a postarší muž s dlouhým vousem a v umaštěné čepici a také zdravili.