II

Na terase se shromáždila celá dámská společnost. Vůbec tam po obědě rády sedávaly, ale dnes měly ke všemu práci. Kromě šití košilek a háčkování povijánů, kterým byly všecky zaměstnány, se tam dnes zavářelo podle metody, jež byla pro Agafju Michajlovnu novinkou, totiž bez přidání vody. Kitty zaváděla tuto novou metodu, které se používalo u nich doma. Dříve to mívala na starosti Agafja, a jelikož pokládala za vyloučené, že by se u Levinů něco dělalo špatně, přece nalila do zahradních a lesních jahod vodu a tvrdila, že to jinak nejde. Byla přistižena a teď se zavářely maliny v přítomnosti všech. Agafja měla být názorně přesvědčena, že i bez vody se zavařenina povede.

Agafja s rozpáleným a uraženým obličejem, vlasy rozcuchané a hubené ruce obnažené po loket, otáčela pánví nad železným bubnem s řeřavým dřevěným uhlím, zamračeně se dívala na maliny a přála si z duše, aby ztuhly a neprovařily se. Kněžna tušila, že asi proti ní jakožto hlavní rádkyni při zavařování malin bude namířen Agafjin hněv, a tak se snažila budit dojem, že je zaměstnána něčím jiným a o maliny se nezajímá. Proto mluvila o jiných věcech, ale tu a tam zašilhala po kamínkách.

„Vždycky kupuju služkám šaty sama ve výprodeji,“ pokračovala v načatém rozhovoru. „Neměla by se už sebrat pěna, babičko?“ dodala a obrátila se k Agafje. „Vůbec není nutné, abys to dělala sama, darmo by ti bylo horko,“ zadržela Kitty.

„Já to udělám,“ řekla Dolly a vstala. Opatrně přejížděla lžicí po zpěněném cukrovém roztoku, a aby se od lžíce odlepily usazené škraloupky, občas jí ťukala o talíř, v kterém už bylo plno barevné, žlutě růžové pěny s tekoucím krvavě červeným sirupem. „Jak to budou děti lízat k čaji!“ pomyslila si a vzpomínala, jak se v dětství také divila, že velkým nechutná to nejlepší – pěna.

„Stiva říká, že je mnohem lepší dávat peníze,“ pokračovala mezitím Dolly v zajímavém rozhovoru, jaké dárky pro služebnictvo jsou nejvhodnější. „Ale…“

„Kdepak peníze!“ jednomyslně namítly kněžna a Kitty. „Toho si oni váží.“

„No, já jsem například loni koupila naší Matrjoně něco skoro jako popelín,“ řekla kněžna.

„Vzpomínám si, měla to o vašem svátku.“

„Roztomilý vzoreček, docela jednoduchý a vkusný. Sama bych si z toho něco pořídila, kdyby to neměla ona. Váreňka má něco podobného. Je to rozkošné a levné.“

„Tak, teď už to myslím bude,“ řekla Dolly, nechávajíc sirup stékat ze lžíce.

„Sirup se musí táhnout jako těsto, pak je zavařenina hotová. Ještě to chvilku povařte, Agafjo Michajlovno.“

„Ty mouchy!“ řekla Agafja zlostně. „Ono to vyjde nastejno,“ dodala.

„Jejej, ten je roztomilý, neplašte ho!“ náhle řekla Kitty, když uviděla vrabce, který si sedl na zábradlí, obrátil si malinu a začal do ní klovat.

„Dobře, ale jdi dál od těch kamínek,“ řekla matka.

„A propos de Váreňka,“ řekla Kitty francouzsky, jako mluvily pořád, aby Agafja nerozuměla. „Víte, mamá, dnes nějak čekám, že se to rozhodne. Však vy víte co. Bylo by to krásné!“

„Vida ji, dohazovačku!“ řekla Dolly. „Jak jemně a šikovně je dává dohromady…“

„Ne, řekněte, mamá, co si o tom myslíte?“

„Co bych si mohla myslit? On (on byl Sergej Ivanovič) vždycky mohl udělat nejlepší partii v Rusku. Teď už není nejmladší, ale stejně, to vím, i dnes by si ho leckterá ráda vzala… Ona je moc hodná, ale on by snad…“

„Ne, pochopte, maminko, proč by se k sobě tak ohromně hodili. Za prvé je rozkošná!“ řekla Kitty a zvedla jeden prst.

„Moc se mu líbí, to je pravda,“ přisvědčovala Dolly.

„A pak, on má takové společenské postavení, že na majetku ani na společenském postavení ženy mu vůbec nemusí záležet. Jenom by potřeboval hodnou, milou, klidnou ženu.“

„Ano, s ní člověk opravdu může být klidný,“ souhlasila Dolly.

„Za třetí, aby ho měla ráda. A to má… Totiž, bylo by to tak krásné! Čekám, že se vrátí z lesa a všecko bude rozhodnuto. Hned jí to poznám na očích. Byla bych tolik ráda! Co ty myslíš, Dolly?“

„Jenom se nerozčiluj. Vůbec se nemáš rozčilovat,“ napomenula ji matka.

„Ale já se nerozčiluju, maminko. Mám dojem, že se dnes vyjádří.“

„Ach, to je tak zvláštní, jak a kdy muž žádá o ruku… Je tu nějaká hradba a ta se najednou prolomí,“ řekla Dolly a snivě se usmívala při vzpomínce, co kdysi prožila se Stěpanem Arkaďjičem.

„Maminko, a jak vás tatínek požádal o ruku?“ náhle se zeptala Kitty.

„Nic zvláštního na tom nebylo, docela jednoduše,“ odpověděla kněžna, ale při vzpomínce se celá rozzářila.

„Ne, ale jak? Přece jste ho měla ráda, dřív než jste si směli promluvit?“

Pro Kitty mělo zvláštní kouzlo, že teď s matkou může hovořit jako se sobě rovnou o těchhle hlavních otázkách v životě ženy.

„To víš, že měla. Jezdil k nám na statek.“

„Ale jak jste se domluvili, maminko?“

„Ty si asi myslíš, že vy jste přišli na něco nového? Je to vždycky stejné. Domluvili jsme se očima, úsměvy…“

„To jste řekla moc hezky, maminko! Ano, očima a úsměvy,“ přisvědčila Dolly.

„Ale co při tom říkal?“

„A co tobě říkal Kosťa?“

„Psal křídou. Bylo to úžasné… Bože, připadá mi, že to bylo tak dávno!“ povzdechla si Kitty.

A tři ženy se zamyslily, všecky nad stejnou věcí. Kitty první přerušila mlčení. V paměti se jí vynořila celá ta poslední zima před svatbou a její okouzlení Vronským.

„Jediná věc by tu byla… totiž Váreňčina bývalá láska,“ řekla, neboť si na to vzpomněla v přirozené myšlenkové souvislosti. „Chtěla jsem to Sergejovi Ivanoviči nějak říct, připravit ho. Oni všichni muži,“ dodala, „hrozně žárlí na naši minulost.“

„Všichni ne,“ odporovala Dolly. „Soudíš podle svého muže. Dodnes ho trápí vzpomínka na Vronského, nemám pravdu?“

„Ano,“ řekla Kitty a v očích měla zasněný úsměv.

„Jenom nevím,“ hájila stará kněžna svůj mateřský dohled nad dcerou, „co by mu na tvé minulosti mohlo vadit? Že se ti dvořil Vronskij? To se stává každému děvčeti.“

„Ale o tom přece nemluvíme,“ řekla Kitty a začervenala se.

„Bane, dovol,“ pokračovala matka. „A kromě toho jsi mi sama nechtěla dovolit, abych s Vronským promluvila. Pamatuješ?“

„Bože, maminko!“ řekla Kitty bolestně.

„Dnes vás nikdo neudrží… A tvůj vztah ani nemohl překročit dovolené meze. To bych si s ním byla sama promluvila. Ale ty se, miláčku, nesmíš rozčilovat. Pamatuj na to, prosím tě, a uklidni se.“

„Jsem úplně klidná, mamá.“

„Jaké štěstí to tenkrát bylo pro Kitty, že přijela Anna,“ pravila Dolly, „a jak nešťastně to dopadlo pro ni. Ano, docela naopak,“ dodala překvapená svou myšlenkou. „Tenkrát byla Anna tolik šťastná a Kitty se považovala za nešťastnou. A dopadlo to docela naopak! Často na ni myslím.“

„To máš na koho myslit! Protivná, odporná žena bez srdce,“ horlila matka, která nemohla zapomenout, že se Kitty neprovdala za Vronského, ale za Levina.

„Že se vám chce o tom mluvit,“ řekla mrzutě Kitty. „Já na to nemyslím a nechci myslet… A nechci myslet,“ opakovala, když uslyšela povědomé kroky na schodech.

„Na copak: a nechci myslet?“ Levin vešel na terasu.

Ale nedostal odpověď a už otázku neopakoval.

„To mě mrzí, že jsem tak rušivě vpadl do vašeho ženského království,“ řekl, když se po všech s nelibostí rozhlédl a poznal, že mluvily o něčem, o čem by nemluvily před ním.

Na okamžik se mu skoro zdálo, že sdílí pocity Agafji Michajlovny – nespokojenost, že maliny se zavařují bez vody, a vůbec nelibost vůči cizímu ščerbackovskému vlivu. Ale přece se usmál a přistoupil ke Kitty.

„Tak co?“ zeptal se jí a díval se na ni stejně jako teď všichni.

„Všecko v pořádku,“ s úsměvem řekla Kitty. „A co ty?“

„Představ si, do těch vozů se vejde třikrát tolik. Tak mám jet pro děti? Už jsem dal zapřáhnout.“

„Snad nechceš Kitty vézt v bryčce?“ řekla matka vyčítavě.

„Vždyť pojedeme krokem, kněžno.“

Levin kněžně nikdy neříkal mamá, jak to dělají zeťové, a kněžně to nebylo milé. Avšak Levin, i když měl kněžnu velice rád a vážil si jí, nemohl jí tak říkat, aby neznesvětil svůj cit k nebožce matce.

„Pojeďte s námi, mamá,“ vyzvala ji Kitty.

„Nechci se dívat na to bláznovství.“

„Tak já půjdu pěšky. Vždyť to mi bude svědčit,“ Kitty vstala, přistoupila k muži a vzala ho za ruku.

„Bude, ale všeho s mírou,“ poznamenala kněžna.

„Tak co, Agafjo Michajlovno, už je zavařenina hotová?“ Levin se na Agafju usmál, chtěl ji rozveselit. „Dopadlo to dobře podle nového receptu?“

„Snad dobře. Podle mě je převařená.“

„Tím líp, Agafjo Michajovno, aspoň se nezkazí, vždyť led nám už roztál a nemáme ji kde uschovat,“ řekla Kitty, neboť hned pochopila, co muž sleduje, a oslovila stařenku s týmž úmyslem. „Zato hříbky a okurky nakládáte báječně, maminka říká, že takové nikde nejedla,“ dodala s úsměvem a narovnávala stařence šátek.

Agafja se na Kitty kysele podívala.

„Jen mě netěšte, mladá paní. Mně stačí, když se kouknu na vás dva, a už mám dobrou náladu,“ řekla a to důvěrné „na vás dva“ Kitty dojalo.

„Pojeďte s námi na houby, ukážete nám, kde rostou.“ Agafja se usmála a zakroutila hlavou, jako by říkala: nemohu se na vás zlobit, kdybych chtěla.

„Udělejte to, prosím, jak jsem vám doporučovala,“ řekla stará kněžna. „Dejte do sklenice nahoru papírek namočený v rumu. I když nebude u ledu, nemůže se udělat plíseň.“