XXII
Stěpan Arkaďjič byl nadobro přiveden z konceptu těmi divnými, pro něho novými řečmi, které tu slyšel. Složitý petrohradský život jako takový na něho účinkoval povzbudivě, neboť ho vyváděl z moskevské stagnace. Ale ty složitosti se mu líbily a rozuměl jim ve sférách, které mu byly blízké a známé. V tom cizím prostředí však byl zaražen, ohromen a nemohl všecko postihnout. Jak tak poslouchal hraběnku Lydii Ivanovnu a cítil, že krásné, snad naivní, snad chytrácké (to sám nevěděl) Landauovy oči jsou upřeny na něho, začínal pociťovat v hlavě jakousi zvlášní tíhu.
V hlavě mu vířily nejrozmanitější myšlenky. Marie Saninová se raduje, že jí zemřelo dítě… Teď by neškodilo si zakouřit… Ke spáse je třeba jen víry a mniši nevědí, jak se to dělá, ale ví to hraběnka Lydie Ivanovna… Z čeho má tu tíhu v hlavě? Z koňaku, nebo proto, že je to všecko tak zvláštní? Zatím snad nic neprovedl. Ale žádat o přímluvu už přece nesmí. Prý tu každého nutí, aby se modlil. Jenom aby ho taky nenutili. To by bylo už příliš hloupé. A ona čte nějaký hrozný nesmysl, ale má dobrou výslovnost. Landau je Bezzubov. Jak to, že je Bezzubov? Vtom Stěpan Arkaďjič cítil, jak se mu spodní čelist nezadržitelně nakrucuje k zívnutí. Přihladil si licousy, aby nebylo vidět, že zívá, a trochu se probral. Ale hned vzápětí cítil, že spí a užuž začne chrápat. Procitl ve chvíli, kdy se ozval hlas hraběnky Lydie Ivanovny. „Spí.“
Stěpan Arkaďjič sebou polekaně trhl jako přistižen při zlém činu. Ale rázem se upokojil, když viděl, že slovo „spí“ se nevztahuje na něho, nýbrž na Landaua. Francouz usnul právě tak jako Stěpan Arkaďjič. Ale kdyby spal Stěpan Arkaďjič, byli by dotčeni, jak myslil (vlastně si to ani nemyslil, tak mu zde všecko připadalo zvláštní), kdežto ze spánku Landauova měli náramnou radost, zvlášť hraběnka Lydie Ivanovna.
„Mon ami,“1 pravila Lydie Ivanovna, opatrně zvedla záhyby svých šatů, aby nezpůsobila hluk, a oslovujíc ve svém vzrušení Karenina už nikoli Alexeji Alexandroviči, nýbrž ami, „donnez lui la main. Vous voyez?2 Psst!“ zasyčela na sluhu, který opět vstoupil. „Nepřijímat.“
Francouz spal, anebo předstíral, že spí, opřen hlavou o lenoch křesla, a zpocenou rukou, kterou měl na koleně, dělal mírné pohyby, jako by něco chytal. Alexej Alexandrovič vstal, chtěl se pohybovat opatrně, ale zavadil o stůl. Přistoupil k Francouzovi a vložil ruku do jeho ruky. Stěpan Arkaďjič vstal také. Nevěděl, zda spí, či bdí, zeširoka rozevíral oči, aby se snad vzbudil, a díval se střídavě na Alexeje Alexandroviče a na Francouze. Nebyl to sen, byla to skutečnost. Stěpan Arkaďjič cítil, jak se jeho nebohé hlavě přitěžuje stále víc a víc.
„Que la personne qui et arrivée la dernière, celle qui demande, qu’elle sorte! Qu’elle sorte!“3 promluvil Francouz s očima stále zavřenýma.
„Vous m’excuserez, maiz vous voyez… Revenez vers dix heures, encore mieux demain.“4
„Qu’elle sorte!“ netrpělivě opakoval Francouz.
„C’est mois, n’est ce pas?“5
Když Stěpan Arkaďjič dostal přisvědčující odpověď, už nemyslil na to, že chtěl Lydii Ivanovnu požádat o přímluvu, zapomněl i na záležitost sestřinu a jeho jediným přáním bylo co nejrychleji se dostat odtud. Vyšel po špičkách, jako z domu stiženého nákazou vyrazil ven a dlouho se bavil a žertoval s drožkářem, aby co nejdřív přišel k sobě.
Ve francouzském divadle, kde ještě stihl poslední jednání, a potom při šampaňském v tatarské restauraci Stěpan Arkaďjič trochu pookřál v milém ovzduší. Ale přece dnes večer nebyl ve své kůži.
Když se vrátil domů k Petrovi Oblonskému, u něhož v Petrohradě bydlil, našel psaníčko od Betsy. Psala, že nesmírně touží, aby dokončili přerušenou debatu, a prosila ho, aby zítra přišel. Sotvaže dočetl psaní a zašklebil se nad ním, ozvaly se dole hřmotné kroky lidí, kteří nesli něco těžkého.
Stěpan Arkaďjič se šel podívat. Byl to omládlý Petr Oblonskij, tak zpitý, že nemohl vyjít do schodů. Ale když spatřil Stěpana Arkaďjiče, nařídil, aby ho postavili na nohy, chytil se ho, šel s ním do pokoje a tam mu začal vykládat, jak strávil večer, ale pak hned usnul.
Stěpan Arkaďjič měl skleslou náladu, což se mu stávalo zřídka, a dlouho nemohl usnout. Ať si vzpomněl, na co chtěl, byly to samé ohavnosti, ale nejohavnější, přímo hanebný byl večer u hraběnky Lydie Ivanovny.
Nazítří dostal od Alexeje Alexandroviče naprosto zamítavou odpověď ve věci Annina rozvodu a pochopil, že rozhodnutí vyplynulo z toho, co včera řekl Francouz ve svém skutečném či předstíraném spánku.