XXXI

I když si Anna tak toužebně přála shledání se synem, i když na to už dávno myslila a tolik se těšila, přece se nenadála, že na ni tak mocně zapůsobí. Když se vrátila do svého osamělého apartmá v hotelu, dlouho nemohla pochopit, jak se tu vlastně octla. Ano, všemu je konec a jsem zase sama, řekla si. Ani neodložila klobouk a usedla do křesla u krbu. Strnule se zadívala na bronzové hodiny, stojící na stolku mezi okny, a upadla v zamyšlení.

Přišla francouzská komorná, kterou si Anna přivezla z ciziny, a nabídla se, že jí pomůže s převlékáním. Anna se na ni udiveně podívala a řekla:

„Až potom.“

Sluha jí nabízel kávu.

„Až potom.“

Italská kojná přišla s vystrojenou holčičkou a podávala ji Anně. Baculatá, dobře živená holčička dala nahé, v zápěstí jako nitkami stažené ručky dlaněmi dolů jako vždy, když uviděla matku, usmívala se bezzubými ústy a začala mrskat ručkama jako ryba ploutvemi, až jí pod nimi šustily naškrobené záhyby na vyšívané sukénce. Nebylo možné než se usmát, políbit děvčátko, nastavit mu prst, za který se chytilo, a přitom pištělo a poskakovalo; nebylo možné než mu nastavit ret, který vzalo do pusinky, což znamenalo polibek. A to všecko Anna udělala, vzala holčičku do náruče, pohoupala ji a políbila na svěží tvářičku a nahé lokty. Ale při pohledu na to dítě jí bylo ještě jasnější, že cit, který k němu chová, ani není láska ve srovnání s tím, co cítí k Serjožovi. Všecko bylo na tom děvčátku milé, ale kupodivu to nebralo za srdce. Prvnímu dítěti, třeba je měla s mužem nemilovaným, věnovala všechnu neukojenou lásku. Holčička se narodila za přetěžkých okolností a nebyla jí věnována ani setina péče, věnované prvnímu dítěti. Kromě toho bylo u ní vše teprve příslibem, kdežto Serjoža byl už téměř hotový člověk, přitom milovaný člověk; už se v něm svářily myšlenky a city; chápe ji, miluje i soudí, říkala si při vzpomínce na jeho slova i pohledy. A je s ním navždy rozloučena nejen fyzicky, ale i duševně, a už se to nedá napravit.

Dala holčičku kojné, propustila ji a otevřela si medailón, v kterém byla Serjožova podobenka z doby, kdy byl asi ve stejném věku jako dnes děvčátko. Anna vstala, konečně odložila klobouk a vzala ze stolku album, kde měla synovy fotografie, na kterých byl různě starý. Chtěla fotografie porovnat a začala je vyndávat z alba. Vytáhla je všecky. Zbýval jen jeden, poslední, nejhezčí obrázek. Serjoža v bílé košili seděl obkročmo na židli, mračil se očima a usmíval ústy. Byl to jeho nejosobitější, nejhezčí výraz. Obratnýma malýma rukama, jejichž bílé jemné prsty se dnes pohybovaly zvlášť křečovitě, několikrát chytila růžek fotografie, ale ta se jí pokaždé vysmekla a nešla vytáhnout. Nůž na papír na stole nebyl. Anna vytáhla jinou fotografii (obrázek byl pořízen v Římě, byl na něm Vronskij v širáku a s dlouhými vlasy) a vydloubla jí podobenku synovu. „Tu ho máme!“ řekla při pohledu na fotografii Vronského a vtom si uvědomila, kdo je příčinou jejího nynějšího žalu. Celé dopoledne si na něho ani nevzpomněla. Ale když teď uviděla tu mužnou, ušlechtilou, tak známou a milou tvář, zaplavil ji nenadálý příval lásky.

Ale kde vězí? Jak ji může nechat samotnou v jejím utrpení? Najednou mu v duchu činila výčitky, jako by zapomněla, že sama před ním tajila všecko, co se týkalo syna. Poslala k němu se vzkazem, aby k ní ihned přišel. Myslila na slova, kterými by mu vše pověděla, i na projevy jeho lásky, které ji utěší, a čekala na něho se zatajeným dechem. Sluha se vrátil s odpovědí, že pán má návštěvu, ale že hned přijde a dává se ptát, zda smí přivést knížete Jašvina, který přijel do Petrohradu. Nepřijde sám, ačkoli ji neviděl od včerejšího poledne. Nepřijde sám, aby mu mohla všecko vypovědět, ale přivede Jašvina. A vtom ji napadla divná věc: co když ji už nemiluje?

Probírala si události posledních dnů a zdálo se jí, že všecko tu strašlivou domněnku potvrzuje. Vždyť včera neobědval doma, prosadil, že se v Petrohradě ubytovali každý zvlášť, a ani teď k ní nejde sám, jako by se chtěl vyhnout setkání mezi čtyřma očima.

„Ale musí mi to říci. Musím to vědět. Když to budu vědět, vím, co udělám,“ říkala si, ale nebyla schopna si představit, jak jí bude, až se přesvědčí o jeho lhostejnosti. Myslila, že ji už nemá rád, neměla daleko k zoufalství, a proto byla nesmírně vzrušená. Zazvonila na komornou a odebrala se do převlékárny. Při oblékání věnovala své toaletě větší péči než v minulých dnech, jako by se Vronskij, pakliže ji přestal mít rád, mohl do ní zamilovat proto, že bude mít šaty a účes, které jí sluší.

Ještě nebyla s úpravou hotová a už slyšela zvonění.

Když vešla do salónu, neuvítal ji pohledem on, nýbrž Jašvin. Vronskij si prohlížel fotografie jejího syna, které zapomněla na stole, a nijak nespěchal, aby si jí všiml.

„My už se známe,“ pravila Anna a vložila svou malou ruku do obrovské ruky Jašvinovy, který tu stál pln ostychu (což tak podivně působilo při jeho velikánské postavě a drsném obličeji). „Seznámili jsme se loni na dostizích. Ukažte,“ řekla, hbitým pohybem vzala Vronskému synovy fotografie, které si prohlížel, a významně po něm blýskla očima. „Byly letos pěkné dostihy? Viděla jsem místo nich dostihy na Corsu v Římě. Ale vy vlastně nemáte rád život v cizině,“ dodala s vlídným úsměvem. „Znám vás a znám všecky vaše záliby, třeba jsme se málo stýkali.“

„To mě velice mrzí, protože mám většinou nepěkné záliby,“ pravil Jašvin a žmoulal si levou půlku kníru.

Jašvin chvíli pohovořil, a když zpozoroval, že Vronskij se dívá na hodinky, zeptal se Anny, jak dlouho se ještě zdrží v Petrohradě, pak se vztyčil v celé své obrovské výši a sáhl po čapce.

„Asi ne dlouho,“ řekla v rozpacích a pohlédla na Vronského.

„Tak to už se neuvidíme?“ Jašvin vstal a otočil se k Vronskému. „Kam půjdeš na oběd?“

„Přijďte na oběd ke mně,“ řekla Anna rázně, jako by na sebe měla zlost pro svoje rozpaky, ale přitom se červenala jako vždy, kdykoli musela před někým doznat své postavení. „Nevaří se tu zvlášť dobře, ale aspoň budete spolu. Alexej vás má ze všech kolegů z pluku nejradši.“

„Přijdu milerád,“ odvětil Jašvin s úsměvem, z kterého Vronskij poznal, že se mu Anna velice zalíbila.

Jašvin se odporoučel a odešel, Vronskij se chvíli omeškal.

„Ty jdeš taky?“ ptala se ho.

„Už jsem se opozdil,“ odpověděl. „Běž napřed, hned tě dohoním!“ zavolal za Jašvinem.

Vzala ho za ruku, dívala se na něho, oka z něho nespustila a přitom usilovně přemýšlela, co by mu řekla, aby ho zdržela.

„Počkej, musím ti něco říct.“ Přitiskla si jeho krátkou ruku na šíji. „Poslyš, nevadí to, že jsem ho pozvala na oběd?“

„Moc dobře jsi udělala,“ řekl s klidným úsměvem odhalujícím husté zuby a políbil jí ruku.

„Alexeji, nezměnil se tvůj vztah ke mně?“ řekla a oběma dlaněmi mu svírala ruku. „Alexeji, já se tu utrápím. Kdy odjedeme?“

„Brzo, už brzo. Ani bys nevěřila, jak mě taky tíží náš život tady,“ pravil a odtahoval ruku.

„Tak už jdi, jdi si!“ pravila uraženě a rychle ho opustila.