V

Do kostela přišla celá Moskva, příbuzní a známí. A při svatebním obřadu v nádherně osvětleném kostele, v kruhu vyšňořených paní a dívek a pánů s bílými nákrčníky, ve fracích a uniformách, ne­utuchal diskrétní tichý hovor, který začínali převážně muži, kdežto ženy se cele oddaly sledování všech detailů posvátného úkonu, který je vždy tolik dojímá.

V hloučku docela blízko nevěsty byly její dvě sestry, Dolly a prostřední sestra, vyrovnaná kráska Lvovová, která přijela z ciziny.

„Co to, že je Mary ve fialovém, je to skoro jako černé, a na svatbě?“ řekla Korsunská.

„Při její pleti je to jediná možnost…,“ ozvala se Drubecká. „Divím se, proč mají svatbu večer. Jak u živnostníků…“

„Je to hezčí. Taky jsem se vdávala večer,“ odpověděla Korsunská a vzdychla při vzpomínce, jak byla v ten den roztomilá, jak komicky zamilovaný byl její muž a jak je dnes všecko jiné.

„Kdo jde víc než desetkrát za družbu, ten prý se neožení. Chtěl jsem jít podesáté, abych se pojistil, ale místo bylo obsazeno,“ vykládal hrabě Siňavin hezounké princezně Čarské, která si na něho myslila.

Čarská mu odpověděla jen úsměvem. Dívala se na Kitty a myslila na to, jak a kdy bude stát s hrabětem Siňavinem jako dnes Kitty s Levinem a jak mu potom připomene jeho dnešní žert.

Ščerbackij vykládal staré dvorní dámě Nikolajevové, že chce Kitty vložit svatební korunu na chignon, protože to přináší štěstí.

„Neměla si brát chignon,“ odpověděla Nikolajevová, dávno rozhodnuta, ožení-li se s ní starý vdovec, kterého lovila, že bude svatba docela jednoduchá. „Nemám ráda tohle módění.“

Sergej Ivanovič vtipkoval s Darjou Dmitrijevnou a tvrdil jí, že zvyk odjíždět hned po svatbě se šíří proto, že novomanželé se vždycky trochu stydí.

„Váš bratr může být pyšný. Je ohromně milá. Jistě mu závidíte?“

„To už není pro mne, Darjo Dmitrijevno,“ řekl a jeho tvář pojednou nabyla smutného, vážného výrazu.

Stěpan Arkaďjič říkal švagrové svůj šprým o rozvodech, ale neposlouchala ho.

„Měla by si narovnat věneček,“ odpověděla.

„Škoda že už není tak hezká,“ říkala hraběnka Nordstonová paní Lvovové. „Ale on jí stejně nesahá ani po kotníky. Nemyslíte?“

„Ne, mně se moc líbí. A ne proto, že je to můj nastávající švagr,“ odpověděla paní Lvovová. „A jak hezky si vede! Přece je těžké, pěkně si vést v takové situaci a nebýt k smíchu. Ale on není směšný ani nevypadá strojeně a je zřejmě dojatý.“

„Vy jste to zřejmě čekala?“

„Skoro. Měla ho vždycky ráda.“

„No, musíme dávat pozor, kdo si první stoupne na koberec. Doporučovala jsem to Kitty.“

„To máte jedno,“ odpověděla paní Lvovová, „my jsme všecky poslušné ženy, to u nás máme v rodě.“

„Já si zas schválně stoupla dřív než Vasilij. A co vy, Dolly?“

Dolly stála vedle nich, slyšela je, ale neodpovídala. Byla dojatá. Měla v očích slzy, a kdyby promluvila, neubránila by se pláči. Měla radost z Kitty a Levina. V duchu se vracela k své svatbě a při pohledu na zářícího Stěpana Arkaďjiče zapomínala na přítomnost a vzpomínala jen na svou naivní první lásku. Nemyslila jen na sebe, vzpomínala i na všechny přítelkyně a známé. Vzpomněla si na ně, na jejich jedinou slavnostní životní chvíli, kdy stejně jako Kitty stály u oltáře s láskou, nadějí i bázní v srdci, dávaly sbohem minulosti a kráčely k tajuplné budoucnosti. Mezi všemi těmi nevěstami, které se jí vybavily v paměti, byla i její milá Anna, o jejímž předpokládaném rozvodu slyšela různé podrobnosti. I ona kdysi stála stejně neposkvrněná, v závoji a s věnečkem z pomerančových květů. A dnes?

„Je to hrozně divné,“ řekla Dolly.

Posvátný úkon do nejmenších podrobností nesledovaly jen sestry, přítelkyně a příbuzné. I zvědavé cizí ženy rozechvěně a se zatajeným dechem pozorně všecko sledovaly, aby jim neušlo sebemenší hnutí ani výraz ženicha a nevěsty, a plné rozladění neodpovídaly a často vůbec neslyšely řeči lhostejných mužů, kteří dělali žertovné nebo nevhodné poznámky.

„Proč je tak uplakaná? Že by ho nechtěla?“

„Co by nechtěla takového fešáka? Není to nějaký kníže?“

„A ta v tom bílém atlase je její sestra? Dávej pozor, jak teď jáhen houkne: Žena pak ať se bojí muže.“

„To jsou zpěváci z Čudova kláštera?“

„Synodální.“

„Ptala jsem se lokaje. Prý si ji hned odveze na venkov. Je prý strašně bohatý. Však mu ji proto dali.“

„Ale stejně je to hezký párek.“

„Vidíte, Marie Vlasjevno, a vy jste se hádala, že se teď nosí sukně do zvonu. Koukněte se tamhle na tu v tom černém do červena, jak ji má nařasenou… Inu, jednou tak, podruhé onak.“

„Nevěstinka jak andílek, jako z cukru! Ale nic naplat, člověku je každé ženské líto.“

Tak se hovořilo v zástupu zvědavých žen, které šťastně proklouzly do kostela.