XXI
Po skvostném obědě a značném množství koňaku, vypitého u Bartňanského, přišel Stěpan Arkaďjič jen s nepatrným zpožděním k hraběnce Lydii Ivanovně.
„Kdo je ještě u paní hraběnky? Ten Francouz?“ zeptal se vrátného, zatímco si prohlížel známý svrchník Alexeje Alexandroviče a prapodivný, dětinský plášť s přezkami.
„Alexej Alexandrovič Karenin a hrabě Bezzubov,“ stroze odpověděl vrátný.
Kněžna Mjagká dobře hádala, pomyslil si Stěpan Arkaďjič, když stoupal po schodech. Je to zvláštní! Ale neškodilo by seznámit se s ní blíž. Má obrovský vliv. Kdyby se přimluvila u Pomorského, bylo by to v suchu.
Venku ještě bylo docela světlo, ale v malém salónku se staženými roletami už svítily lampy.
U kulatého stolu pod lampou seděla hraběnka s Kareninem a tiše hovořili. Menší pohublý muž s ženskými kyčlemi a s nohama ohnutýma v kolenou, velice bledý a sličný, s krásnýma zářivýma očima a dlouhými vlasy, které mu spadaly na límec tmavého kabátu, stál na druhém konci pokoje a prohlížel si podobizny na zdi. Oblonskij se pozdravil s paní domu i s Kareninem a mimoděk pohlédl ještě jednou na neznámého muže.
„Monsieur Landau!“ oslovila ho hraběnka jemně a ohleduplně, až to Oblonského překvapilo. A hned je seznámila.
Landau se chvatně rozhlédl, přistoupil blíž, s úsměvem vložil do podávané ruky Stěpana Arkaďjiče strnulou, zpocenou ruku a hned zase poodešel a prohlížel si obrazy. Hraběnka a Alexej Alexandrovič se na sebe významně podívali.
„Velice mě těší, že vás vidím, zvláště dnes,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a ukázala Stěpanovi Arkaďjiči místo vedle Karenina.
„Představila jsem vám ho jako Landaua,“ řekla tiše, podívala se na Francouze a hned potom na Alexeje Alexandroviče, „ale je vlastně hrabě Bezzubov, jak asi víte. Ale nemá ten titul rád.“
„Ano, slyšel jsem,“ řekl Stěpan Arkaďjič, „prý hraběnku Bezzubovovou zázračně uzdravil.“
„Byla dnes u mne, je tak nešťastná!“ obrátila se hraběnka k Alexejovi Alexandroviči. „To rozloučení je pro ni strašné. Je to pro ni taková rána!“
„A on skutečně odjíždí?“ tázal se Alexej Alexandrovič.
„Ano, jede do Paříže. Včera slyšel hlas,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna a upřela zrak na Stěpana Arkaďjiče.
„Ach, hlas!“ opakoval Oblonskij. Tušil, že musí být co nejobezřelejší v této společnosti, v které se děje anebo bude dít cosi zvláštního, k čemu dosud nemá klíč.
Nastala krátká odmlka, po níž hraběnka Lydie Ivanovna, jako by přistupovala k jádru rozmluvy, řekla Oblonskému s jemným úsměvem: „Znám vás dávno a velice ráda vás poznám blíž. Přátelé mých přátel jsou mými přáteli. Ale chce-li člověk být přítelem, musí se umět vžít do přítelova duševního stavu, a já se obávám, že tak nečiníte vůči Alexejovi Alexandroviči. Rozumíte, o čem mluvím,“ dodala a pozdvihla k němu krásné zádumčivé oči.
„Částečně chápu, Milosti, že situace Alexeje Alexandroviče…,“ pravil Oblonskij. Dost dobře nechápal, oč jde, a proto chtěl raději setrvat při všeobecných řečech.
„Změna netkví ve vnější stránce,“ řekla přísně hraběnka Lydie Ivanovna a přitom sledovala zamilovaným zrakem Alexeje Alexandroviče, který vstal a šel k Landauovi, „jeho srdce se změnilo, bylo mu dáno srdce nové a já se bojím, že jste se dokonale nevmyslil do změny, jaká se v jeho nitru udála.“
„Totiž v povšechných rysech si tuto změnu dovedu představit. Byli jsme vždycky přátelé, a dnes…,“ řekl Stěpan Arkaďjič, odpovídaje hraběnce na její pohled něžným pohledem, a v duchu kombinoval, s kterým ze dvou ministrů se zná lépe, aby věděl, u kterého z nich by se měla přimluvit.
„Změna, která v něm nastala, nemůže oslabit jeho cit lásky k bližnímu. Naopak, změna, která v něm nastala, musí lásku posílit. Ale obávám se, že mi nerozumíte. Bude libo čaj?“ řekla a ukázala očima na sluhu, který přinášel na podnosu čaj.
„Ne docela, Milosti. Ovšem, jeho neštěstí…“
„Ano, neštěstí, které se proměnilo ve vrcholné štěstí, když srdce se obrodilo a prodchlo se jím,“ řekla hraběnka, zamilovaně hledíc na Stěpana Arkaďjiče.
Asi ji budu moci požádat, aby se přimluvila u obou, táhlo mu hlavou.
„Ó zajisté, Milosti,“ pravil, „ale domnívám se, že ty změny jsou tak intimní, že nikdo, ani člověk nejbližší, o nich nemluví rád.“
„Naopak! Musíme o tom mluvit a navzájem si pomáhat.“
„Ano, bezesporu, ale někdy se vyskytují takové názorové rozdíly, a kromě toho…,“ s jemným úsměvem řekl Stěpan Arkaďjič.
„Nemůže být rozdílů, jde-li o svatou pravdu.“
„Ó ano, zajisté, ale…“ A Stěpan Arkaďjič se v rozpacích odmlčel. Pochopil, že jde o náboženství.
„Myslím, že teď usne,“ významně zašeptal Alexej Alexandrovič a přistoupil k Lydii Ivanovně.
Stěpan Arkaďjič se ohlédl. Landau seděl u okna, opřen lokty o kličku a lenoch křesla, hlavu svěšenou. Když zpozoroval pohledy, které na něho byly upřeny, vztyčil hlavu a usmál se dětsky naivním úsměvem.
„Nevšímejte si ho,“ pravila Lydie Ivanovna a obratně přistrčila Kareninovi židli. „Pozorovala jsem…,“ začala cosi vykládat, když tu vešel do pokoje sluha s dopisem. Lydie Ivanovna rychle proběhla dopis, omluvila se, nesmírně rychle napsala odpověď, odevzdala ji sluhovi a vrátila se ke stolu. „Pozorovala jsem,“ pokračovala v načatém rozhovoru, „že Moskvané, zvlášť muži, jsou ti nejlhostejnější lidé, pokud jde o náboženství.“
„Ó nikoli, Milosti, myslím, že Moskvané se těší pověsti lidí ve víře nejpevnějších,“ odporoval Oblonskij.
„Ovšem, nemýlím-li se, vy bohužel náležíte k těm lhostejným,“ s unaveným úsměvem se k němu obrátil Alexej Alexandrovič.
„Jak je možné být lhostejný!“ zvolala Lydie Ivanovna.
„V té věci nejsem snad ani lhostejný, jako spíš vyčkávám,“ pravil Stěpan Arkaďjič se svým nejchlácholivějším úsměvem. „Nemyslím, že by pro mne už nastal čas takovýchto otázek.“
Alexej Alexandrovič a Lydie Ivanovna se na sebe podívali.
„Nemůžeme nikdy vědět, zda pro nás nastal čas, či nikoli,“ řekl Karenin přísně. „Nesmíme přemýšlet o tom, zda jsme, či nejsme připraveni, neboť milost se neřídí lidskými úvahami. Leckdy nesestupuje na ty, kdož se pro ni namáhají, a sestupuje na nepřipravené jako na Šavla.“
„Ne, zdá se, že teď ještě ne,“ prohodila Lydie Ivanova, která tou dobou sledovala každé Francouzovo hnutí.
Landau vstal a přistoupil k nim.
„Dovolíte mi, abych poslouchal?“ otázal se.
„Ó ano, jenom jsem vás nechtěla rušit,“ řekla Lydie Ivanovna, upírajíc na něho něžný pohled. „Posaďte se k nám.“
„Jenom nesmíme zavírat oči, abychom se nepřipravili o světlo,“ pokračoval Alexej Alexandrovič.
„Ach, kdybyste věděl, jaké štěstí prožíváme, když si uvědomujeme Jeho stálou přítomnost ve své duši!“ pravila Lydie Ivanovna s blaženým úsměvem.
„Ale člověk se leckdy může cítit nezpůsobilý, aby se pozvedl na takovou výši,“ řekl Stěpan Arkaďjič. Byl si vědom, že jedná farizejsky, když přiznává jakési náboženské výšiny, ale zároveň se neodvažuje přiznat ke svým svobodomyslným názorům před osobou, která mu pouhou zmínkou před Pomorským může zaopatřit kýžené místo.
„Totiž, chcete říci, že mu brání hřích?“ pravila Lydie Ivanovna. „Ale to je mylný názor. Pro věřící hřích neexistuje, hřích už byl vykoupen. Pardon,“ dodala, když opět přišel sluha s dalším dopisem. Přečetla si psaní a odpověděla ústně: „Vyřiďte, že zítra u velkokněžny. Pro věřícího není hříchu,“ pokračovala v debatě.
„Ano, ale víra beze skutků mrtva jest,“ vzpomněl si Stěpan Arkaďjič na větu z katechismu a svou nezávislost hájil už jen úsměvem.
„Tady to máme, to místo z epištoly svatého Jakuba,“ obrátil se Alexej Alexandrovič poněkud vyčítavě k Lydii Ivanovně. Patrně narážel na věc, o které už nejednou hovořili. „Co škody už natropil nesprávný výklad této pasáže! Nic tak neodrazuje od víry jako tento výklad. ‚Nemám skutků, proto nemohu věřit,‘ ač nikde nebylo nic takového řečeno. Byl řečen pravý opak.“
„Pracovat ve jménu božím, námahou a postem usilovat o spásu duše,“ s ošklivostí, pohrdavě řekla hraběnka Lydie Ivanovna, „to jsou primitivní představy mnichů… Ačkoli nic takového není nikde psáno. Je to daleko prostší a snadnější,“ dodala a dívala se na Oblonského s povzbudivým úsměvem, jakým u dvora povzbuzovala mladé dvorní dámy, zmatené nezvyklým prostředím.
„Jsme spaseni Kristem, který za nás trpěl. Jsme spaseni vírou,“ přisvědčil Alexej Alexandrovič a tvářil se, jako když schvaluje její slova.
„Rozumíte anglicky?“ otázala se Lydie Ivanovna, a když dostala kladnou odpověď, vstala a začala se prohrabávat v knihách na poličce.
„Ráda bych vám přečetla Safe and Happy1, anebo snad Under the Wing2?“ řekla a tázavě pohlédla na Karenina. Vyhledala knihu, sedla si opět na své místo a otevřela ji. „Je to docela krátké. Je tu vylíčen způsob, jakým nabýváme víry a získáváme ono nadpozemské štěstí, které přitom naplňuje duši. Člověk věřící nemůže být nešťasten, protože není sám. Však hned uvidíte.“ Už se chtěla dát do čtení, když opět vešel sluha. „Borozdinová? Řekněte, že zítra ve dvě. Ano,“ řekla, založila si prstem místo v knize, vzdychla a pohlédla krásnýma zádumčivýma očima před sebe. „Tak působí opravdová víra. Znáte Marii Saninovou? Víte, jaké neštěstí ji potkalo? Ztratila jediné dítě. Zoufala si. A co se stalo? Nalezla tohoto přítele a dnes Bohu vzdává díky za smrt svého dítěte. Takové štěstí nám poskytuje víra!“
„Ó ano, je to velice…,“ řekl Oblonskij a byl rád, že se bude číst, takže se může trochu vzpamatovat. Ale řekl si, že dnes raději nebude o nic prosit. Jen aby nic nepopletl a šťastně odtud vyvázl!
„Bude vám dlouhá chvíle,“ obrátila se hraběnka k Landauovi, „neumíte anglicky. Ale je to krátké.“
„Ó, já budu rozumět,“ stále s tím úsměvem řekl Landau a zavřel oči.
Alexej Alexandrovič a Lydie Ivanovna se na sebe významně podívali a čtení začalo.