VII

Levin přijel do klubu právě včas. V téže době přijížděli hosté a členové. Levin už nebyl v klubu velice dávno, od té doby, co žil po univerzitních studiích v Moskvě a chodíval do společnosti. Pamatoval se na klub, na vnější detaily zařízení, avšak docela zapomněl, jaké dojmy kdysi v klubu prožíval. Ale stačilo, aby vjel na prostranný obloukovitý dvůr, vystoupil z drožky a vkročil na schody, kde mu vrátný s šerpou přes prsa neslyšně otevřel dveře a uklonil se mu; stačilo, aby spatřil ve vrátnici galoše a kožichy členů, kteří usoudili, že je pohodlnější zout si galoše dole než je nosit nahoru; aby zaslechl tajemné zvonění, které ohlašovalo jeho příchod, a kráčeje po koberci na povlovném schodišti, uviděl sochu na odpočivadle a ve dveřích nahoře třetího známého, už zestárlého portýra v klubovní livreji, který rozvážně a přitom ne loudavě otvíral dveře a prohlížel si hosta, a už Levina ovanulo dávné ovzduší klubu, ovzduší odpočinku, blahobytu a dobrého tónu.

„Račte prosím klobouk,“ upozornil portýr Levina, který už zapomněl, že v klubu je zvykem nechávat klobouky ve vrátnici. „Už jste u nás dávno nebyl. Kníže vás přihlásil už včera. Kníže Oblonskij tu ještě není.“

Portýr znal nejen Levina, ale všecky jeho známé a příbuzné a pohotově se o nich zmínil.

Levin prošel prvním průchodním sálem se španělskými stěnami přepaženým pokojem vpravo, kde seděl prodavač ovoce, předběhl pomalu kráčejícího starého pána a vstoupil do jídelny, v které bylo jako v úle.

Minul stoly, už téměř plně obsazené, a rozhlížel se po hostech. Všude se vyskytovali nejrozmanitější lidé, staří i mladí, sotva známí od vidění i důvěrní přátelé. Neviděl zde jedinou mrzutou nebo ustaranou tvář. Všichni snad odložili v šatně zároveň s čepicemi i svůj nepokoj a starosti a chystali se poklidně užívat materiálních životních hodnot. Byl zde i Svijažskij a Ščerbackij, Něvědovskij, starý kníže, Vronskij a Koznyšov.

„Buď zdráv! Co tak pozdě?“ usměvavě pravil kníže a podal mu přes rameno ruku. „Co Kitty?“ dodal a narovnal si ubrousek, který měl zastrčený za knoflík u vesty.

„Všecko v pořádku, je zdráva. Obědvají doma ve třech.“

„Aha, zase táčky povídačky. No, tady je obsazeno. Ale jdi tam k tomu stolu a honem si obsaď místo,“ řekl kníže. Otočil se a opatrně si vzal talíř s polévkou z mníků.

„Levine, sem!“ zazněl opodál dobrácký hlas. Byl to Turovcyn. Seděl s mladým důstojníkem a vedle sebe měli dvě rezervované židle. Levin k nim s radostí přistoupil. Měl dobromyslného flamendra Turovcyna vždycky rád (byly s ním spojeny vzpomínky na vyznání lásky Kitty), ale dnes po všech těch nuceně moudrých hovorech mu byl dobrácký Turovcynův zjev zvlášť sympatický.

„Držím místo vám a Oblonskému. Hned přijde.“

Důstojník s veselýma, věčně rozesmátýma očima, držící se hezky zpříma, byl Petrohraďan Gagin. Turovcyn je seznámil.

„Oblonskij vždycky chodí pozdě.“

„Ale už ho tu máme.“

„Tys teprve teď přišel?“ řekl Oblonskij, který k nim rychle přistoupil. „Buď zdráv. Měl jsi už vodku? Tak půjdem.“

Levin vstal a šel s ním k velkému stolu, na kterém bylo plno lahví s vodkou a nejrozmanitějších předkrmů. Zdálo by se, že z dvaceti druhů lahůdek už se dá vybrat něco podle chuti, ale Stěpan Arka­ďjič žádal jakousi specialitu a jeden z premovaných číšníků, kteří tu stáli, žádané ihned donesl. Vypili si každý jeden kalíšek a vrátili se ke stolu.

Gaginovi přinesli už při polévce šampaňské, které dal nalít do čtyř sklenic. Levin nabízené víno neodmítl a objednal další láhev. Vyhladověl a teď jedl a pil s velkým požitkem, a s požitkem ještě větším se účastnil veselého a prostého hovoru svých společníků. Gagin tlumeným hlasem vykládal novou petrohradskou anekdotu a ta anekdota, sice neslušná a hloupá, byla tolik k smíchu, že se Levin rozesmál tak hlasitě, až se po něm od vedlejšího stolu ohlédli.

„To je podobné jako: Když já právě tohle nesnáším! Znáš to?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič. „Jé, to je báječné! Dej nám ještě jednu láhev,“ řekl číšníkovi a pustil se do vyprávění.

„Petr Iljič Vinovskij se nechá poroučet,“ přerušil Stěpana Arka­ďjiče stařičký číšník. Obracel se k němu a k Levinovi a podával jim dvě tenké číše s šampaňským, které už se přestávalo perlit. Oblonskij se chopil číše, pohlédl na druhý konec stolu na plešatého ryšavého muže s knírem a usměvavě mu pokynul hlavou.

„Kdo je to?“ zeptal se Levin.

„Jednou ses s ním u mne setkal, pamatuješ? Dobrý chlap.“

Levin učinil totéž co Oblonskij a chopil se číše.

Anekdota Stěpana Arkaďjiče byla velice zábavná. Levin pověděl svou anekdotu, která se také líbila. Potom se řeč stočila na koně, na dnešní dostihy a na to, jak bravurně vyhrál Vronského Atlas první cenu. Levin ani nezpozoroval, jak oběd uběhl.

„Ale! Tady je máme!“ už ke konci oběda zvolal Stěpan Arkaďjič, naklonil se přes opěradlo židle a podával ruku Vronskému a velkému gardovému plukovníkovi, kteří šli k němu. I Vronskému vyzařovala z obličeje veselá dobromyslnost, jako v klubu všem. Vesele se opřel Oblonskému o rameno, cosi mu pošeptal a s týmž veselým úsměvem podal ruku Levinovi.

„Velice mě těší, že vás vidím. Hledal jsem vás tenkrát při volbách, ale bylo mi řečeno, že už jste odjel,“ řekl mu.

„Ano, odjel jsem hned ten den. Právě jsme mluvili o vašem koni. Blahopřeji,“ pravil Levin. „Je to vynikající jízda.“

„Ale vy přece taky máte koně.“

„Ne, to měl otec. Ale pamatuju se na to a koním rozumím.“

„Kde jsi seděl?“ ptal se Stěpan Arkaďjič.

„Jsme u druhého stolu, tam za sloupem.“

„Oslavoval to,“ řekl urostlý plukovník. „Druhá císařská cena. Kdybych měl takové štěstí v kartách, jako má on s koňmi.“

„No, ale nač utrácet drahocenný čas. Jdu do inferna,“ a s těmi slovy odešel plukovník od stolu.

„To je Jašvin,“ odvětil Turovcynovi Vronskij a přisedl k nim na uvolněné místo. Když vypil nabídnutou sklenku, objednal láhev. Snad to bylo klubovním ovzduším či vypitým vínem, ale Levin se s Vronským rozhovořil o nejlepším plemeni skotu a byl tuze rád, že už k tomu člověku necítí nejmenší zášť. Dokonce mu sdělil mimo jiné, že slyšel od ženy, jak se s ním setkala u kněžny Marie Borisovny.

„Ach, kněžna Marie Borisovna je pravý skvost!“ řekl Stěpan Arkaďjič a vyprávěl o ní příhodu, která všecky rozesmála. Zvlášť Vronskij se dal tak upřímně do smíchu, že s ním byl Levin usmířen už nadobro.

„Tak co, hotovo?“ řekl Stěpan Arkaďjič a vstal. „Půjdem!“