IX

Ty myšlenky ho trýznily a mučily někdy méně, někdy více, ale nikdy ho neopouštěly úplně. Četl a přemýšlel, a čím víc četl a přemýšlel, tím vzdálenější se mu zdál sledovaný cíl.

Poslední dobou v Moskvě a na venkově, když se přesvědčil, že u materialistů odpověď nenalezne, četl jednoho po druhém, a znova si pročetl Platona i Spinozu, Kanta a Schellinga, Hegela i Schopenhauera – filozofy, kteří vykládali život nematerialisticky.

Myšlenky se mu zdály plodné, dokud četl anebo si vymýšlel vlastní argumenty proti jiným teoriím, zejména proti materialistické; ale kdykoli četl anebo si vymýšlel vlastní řešení otázek, tu se pokaždé opakovalo jedno a totéž. Dokud se přidržoval dané definice nejasných slov jako duch, vůle, svoboda, substance a úmyslně padal do slovní léčky, kterou mu strojili filozofové nebo on sám sobě, začínal zdánlivě cosi chápat. Ale stačilo zapomenout na umělý myšlenkový pochod a vrátit se ze života k tomu, co ho uspokojovalo, když v myšlenkách sledoval danou nit – a už se celá ta umělá stavba bořila jak domek z karet a bylo jasné, že byla vytvořena z týchž přeházených slov nezávisle na něčem, co je v životě důležitější než rozum.

Jednu dobu, když četl Schopenhauera, dosadil si za jeho vůli lásku a ta nová filozofie mu nějaké dva dny, než se jí vzdal, skýtala útěchu; ale zhroutila se zrovna tak, když se pak na ni podíval ze života, a ukázala se být mušelínovým šatem, který nehřeje.

Koznyšov mu doporučil, aby si přečetl bohoslovecké spisy Chomjakovovy. Levin si přečetl druhý svazek Chomjakovových spisů, a třebaže jejich polemický, elegantní a duchaplný tón ho zpočátku odpuzoval, byl překvapen učením o církvi. Zpočátku ho ohromila myšlenka, že pochopení božských pravd není dáno člověku, že však je dáno společenství lidí, sjednocených láskou, totiž církvi. Potěšila ho myšlenka, oč snazší je uvěřit v existující, živoucí církev, zahrnující veškerou lidskou víru, mající v čele boha, a proto svatou a neomylnou, už přímo od ní přijmout víru v boha, ve stvoření, v pád a vykoupení nežli začínat od boha, vzdáleného tajemného boha, stvoření atd. Ale když si posléze přečetl dějiny církve od katolického spisovatele a dějiny církve od spisovatele pravoslavného a shledal, že obě církve, neomylné ve své podstatě, zavrhují jedna druhou, rozčaroval se i v Chomjakovově učení o církvi a tato budova se rozpadla v prach stejně jako stavby filozofické.

Celé jaro byl nesvůj a prožil hrozné chvíle.

Nevím-li, co jsem a proč zde jsem, nemohu žít. A vědět to nemohu, tedy nemohu žít, říkal si Levin.

V nekonečném času, v nekonečnu hmoty, v nekonečném prostoru vzniká organismus, bublinka, nějakou dobu vydrží a potom praskne, a ta bublinka – jsem já.

Byla to trapná nepravda, avšak byl to jediný, konečný výsledek staletého úsilí lidského myšlení v tom směru.

Byla to poslední víra, na níž byly budovány všechny výzkumy lidského myšlení takřka ve všech oborech. Byl to vládnoucí názor a Levin si ze všech ostatních výkladů bezděčně osvojil, ani sám nevěděl kdy a jak, právě tento výklad, protože byl přece jen jasnější.

Ale nebyla to jen nepravda, byl to krutý výsměch jakési zlé moci, jíž se člověk nesměl podrobit.

Bylo nutné se z té moci vysvobodit. Vysvobození bylo pro každého nasnadě. Bylo nutné skoncovat s tou závislostí na zlu. A byl tu jediný způsob – smrt.

Levin, ten šťastný manžel a otec, zdravý člověk, měl několikrát tak blízko k sebevraždě, že schoval provaz, aby se nemohl oběsit, a bál se chodit s puškou, aby se nezastřelil.

Avšak nezastřelil se ani neoběsil a žil dál.