XIV

Lékař ještě nebyl vzhůru a sluha oznámil, že „pan doktor šel pozdě spát a říkal, ať ho nebudí, ale že brzo vstane“. Sluha zrovna čistil lampy a tvářil se velice zaměstnaně. Sluhova horlivá péče o lampy a jeho lhostejnost k tomu, co se děje u Levinů, zpočátku Levina udivila, ale hned se vzpamatoval a uvědomil si, že nikdo neví ani není povinen vědět o jeho pocitech a že tím spíš musí jednat klidně, s rozmyslem a energicky, aby prorazil tu zeď lhostejnosti a dosáhl cíle. Neunáhlit se a nic neopominout, říkal si Levin. Pociťoval stále rostoucí vzepětí fyzických sil i pozornosti ke všemu, co měl udělat.

Když se dověděl, že lékař dosud nevstal, ze všech možností, které se mu naskýtaly, zvolil tento postup: Kuzma pojede s dopisem k jinému lékaři, kdežto on sám pojede do lékárny pro opium; nebude-li lékař po jeho návratu ještě vzhůru, podplatí sluhu anebo – kdyby se sluha zpěčoval – vzbudí lékaře násilím stůj co stůj.

V lékárně vyzáblý provizor, stejně lhostejný jako sluha, který čistil lampy, dával do oplatek prášky a odepřel vydat opium. Levin měl nejlepší vůli neunáhlit se a nerozčilovat. Odvolal se na lékaře a na porodní asistentku, vysvětlil, nač potřebuje opium, a začal provizora přemlouvat. Provizor požádal německy o radu, zda má opium vydat, a když mu kdosi za přepážkou dal svolení, vytáhl lahvičku, nálevku, pomalu nalil tekutinu z velké láhve do malé, nalepil štítek, přes Levinovy námitky lahvičku zapečetil a ještě ji chtěl zabalit. To už bylo nad Levinovy síly. Prudce vytrhl provizorovi lahvičku z ruky a rozběhl se velkými skleněnými dveřmi ven. Lékař ještě nevstal a sluha, zaměstnaný teď rozprostíráním koberce, ho odmítl vzbudit. Levin rozvážně vytáhl desetirublovou bankovku, a zvolna pronášeje každé slovo, aniž přitom zbytečně mařil čas, podal ji sluhovi s vysvětlením, že Petr Dmitrič (jak veliký a významný teď Levinovi připadal ten Petr Dmitrič, na němž mu dříve tak málo záleželo!) slíbil, že přijde kdykoli, že se jistě nebude zlobit, a proto ať ho sluha hned vzbudí.

Sluha svolil, odebral se nahoru a Levina vybídl, aby šel do čekárny.

Levin slyšel, jak lékař za dveřmi kašle, přechází, myje se a cosi říká. Uběhly asi tři minuty; Levinovi se zdálo, že to bylo přes hodinu. Už nevydržel čekat déle.

„Petře Dmitriči, Petře Dmitriči!“ zaúpěl do otevřených dveří. „Proboha vás prosím, odpusťte mi. Přijměte mě tak, jak jste. Už to trvá přes dvě hodiny.“

„Hned, hned!“ volal hlas a užaslý Levin slyšel, že lékař se při těch slovech usmívá.

„Jenom na okamžik…“

„Hned.“

Uběhly další dvě minuty, než si lékař obul boty, a ještě dvě minuty, než se oblékl a učesal se.

„Petře Dmitriči!“ opět spustil Levin žalostně, ale v té chvíli se lékař objevil, ustrojený a učesaný. Ti lidé nemají svědomí. Česat se, když tu člověk hyne úzkostí!

„Dobré jitro!“ pravil lékař a podal Levinovi ruku, jako by ho chtěl pozlobit svým klidem. „Žádný spěch. Tak co se děje?“

Aby byl co nejdůkladnější, začal Levin vykládat zbytečně dopodrobna o ženině stavu, přičemž svůj výklad neustále přerušoval prosbami, aby lékař jel hned s ním.

„Žádný spěch. Vždyť to neznáte. Asi tam budu zbytečný, ale slíbil jsem a jistě přijedu. Jenže vůbec nehoří. Posaďte se prosím, nepřejete si kávu?“

Levin se na něho podíval a v jeho pohledu byla otázka, zda se mu posmívá. Avšak lékaře ani nenapadlo se smát.

„Vím prosím, však to znám,“ řekl usměvavě, „taky mám rodinu. Ale my muži jsme v takových chvílích nejubožejší. Mám jednu pacientku, její muž vám při tom vždycky uteče do konírny.“

„Ale co myslíte, Petře Dmitriči? Myslíte, že to šťastně dopadne?“

„Všecko nasvědčuje, že to dopadne dobře.“

„Tak přijedete hned?“ otázal se Levin a zlostně si změřil sluhu, přinášejícího kávu.

„Za hodinku.“

„Ne, proboha!“

„No, tak počkejte, než se nasnídám.“

Lékař se pustil do kávy. Oba chvíli mlčeli.

„Ale ti Turci jsou pořádně biti. Četl jste včerejší zvláštní vydání?“ prohodil lékař žvýkaje housku.

„Ne, já už to nevydržím!“ zvolal Levin a vyskočil. „Tak budete u nás za čtvrt hodiny?“

„Za půl hodiny.“

„Zaručeně?“

Když se Levin vrátil domů, setkal se u vchodu s kněžnou a šli spolu ke dveřím ložnice. Kněžna měla v očích slzy a ruce se jí třásly. Objala Levina a rozplakala se.

„Co je, Lizaveto Petrovno, milá zlatá?“ Chytila za ruku Lizavetu Petrovnu, která jim vyšla se zářícím a ustaraným obličejem vstříc.

„Jde to dobře,“ pravila. „Domluvte jí, ať si lehne. Uleví se jí.“

Od chvíle, co Levin procitl a uvědomil si, co se děje, byl odhodlán neuvažovat, nic nepředvídat, uzamknout všechny myšlenky a city, nepřitěžovat ženě, ale naopak ji uklidňovat a dodávat jí odvahy, a takto statečně obstát v nadcházející zkoušce. Levin si nedovolil ani přemýšlet, co bude a jak to skončí; ale podle toho, co slyšel, jak dlouho to obyčejně trvá, utvořil si představu, že bude trpělivý a bude se krotit asi pět hodin, což se mu zdálo možné. Ale když se vrátil od lékaře a opět uviděl, jak žena trpí, opakoval stále častěji „panebože, odpusť, pomoz“, vzdychal a obracel oči vzhůru; a zmocnil se ho strach, že to nevydrží, že se rozpláče anebo uteče. Taková to byla muka. A zatím uplynula pouhá hodina.

Ale po té hodině minula další, uběhly dvě, tři hodiny, celých pět hodin, které si vymezil jako nejkrajnější lhůtu pro svou trpělivost, a situace byla pořád stejná. A Levin pořád čekal, protože nemohl dělat nic jiného než čekat, třebaže si co chvíli myslil, že jeho trpělivost je u konce a že mu srdce užuž pukne bezmocnou lítostí.

Avšak míjely další minuty, hodiny a zase hodiny a jeho trýzeň a hrůza rostla a stupňovala se ještě víc.

Nic z obvyklých životních podmínek, bez nichž si neumíme nic představit, pro Levina už neexistovalo. Ztratil povědomí času. Okamžiky, ty okamžiky, kdy ho volala a kdy ji držel za zpocenou ruku, která mu s neobyčejnou silou svírala ruku anebo ji zas odstrkovala – ty okamžiky se mu zdály hodinami a jindy mu zas hodiny připadaly jako okamžik. Byl překvapen, když ho Lizaveta Petrovna požádala, aby rozsvítil svíci za španělskou stěnou, a zjistil, že už je pět hodin odpoledne. Kdyby mu byl někdo řekl, že je teprve deset dopoledne, vůbec by se nedivil. Kde strávil celý ten čas, to věděl zrovna tak špatně, jako neměl potuchy, kdy se co stalo. Viděl její rozpálenou, chvílemi nechápavou a trpitelskou, jindy usměvavou a uklidňující tvář. Viděl i zardělou, nervózní kněžnu s rozcuchanými šedivými loknami, jak usilovně polyká slzy a kouše se do rtů, viděl i Dolly a lékaře, kouřícího tlusté cigarety, Lizavetu Petrovnu s pevnou, odhodlanou a konejšivou tváří i zachmuřeného starého knížete, který chodil po sále. Ale jak přicházeli i odcházeli, kde byli, to nevěděl. Kněžna byla hned s lékařem v ložnici, hned zas v pánském pokoji, kde se objevil prostřený stůl; jindy zas byla pryč a byla tu Dolly. Pak si Levin vzpomínal, že ho někam posílali. Jednou mu uložili, aby přestěhoval stůl a pohovku. Horlivě to vykonal v domnění, že je to pro Kitty, a teprve potom se dověděl, že si vlastně chystal nocleh. Pak ho poslali do pánského pokoje k lékaři s nějakým dotazem. Lékař odpověděl a dal se do řeči o nepořádcích v městské radě. Potom ho poslali do ložnice za kněžnou, aby donesl svatý obraz s pozlaceným stříbrným kováním, a tak s pomocí staré kněžniny komorné lezl na skříňku, aby obraz sundal, rozbil přitom věčné světlo a komorná mu domlouvala, aby se nebál o ženu a nic si nedělal z rozbité lampičky, až nakonec obraz přinesl a pečlivě jej zastrčil za polštáře v hlavách lože. Ale kde, kdy a jak to všecko bylo, nevěděl. Ani nechápal, proč ho kněžna bere za ruku a s lítostivým pohledem ho prosí, aby se uklidnil. Nechápal, když ho Dolly přemlouvala, aby se šel najíst, a odváděla ho z pokoje, a dokonce lékař se na něho vážně a soucitně díval a nabízel mu kapky.

Věděl a tušil pouze, že to, co se nyní děje, je podobné tomu, co se dělo před rokem v hotelu gubernského města na smrtelném loži bratra Nikolaje. Ale tenkrát to byl žal, dnes to byla radost. Avšak onen žal i tato radost se vymykaly stejnou měrou obvyklým životním podmínkám, byly v tomto obyčejném životě jakýmisi průhledy, za nimiž se objevilo cosi vyššího. A celé dění bylo stejně tíživé a mučivé a při nazírání této vyšší skutečnosti dosahovala duše stejně nepostižitelně takové výše, jakou dřív nikdy ani nechápala a kde ji rozum už nemohl dostihnout.

„Bože, odpusť a pomoz,“ opakoval si Levin ustavičně a přes všecko dlouhé, zdánlivě naprosté odcizení cítil, že se obrací k bohu stejně důvěřivě a prostě, jako kdysi v dětství a v raném mládí.

Po celý ten čas se v něm střídala dvojí různá nálada. Jiné to bylo, když ji neviděl a seděl s lékařem, který kouřil jednu tlustou cigaretu za druhou a zhasínal je o okraj plného popelníku, anebo když mluvil s Dolly a s knížetem o obědě, o politice, o chorobě Marie Petrovny, chvílemi docela zapomínal, co se děje, a měl pocit, že se vzbudil ze spánku; a zase jiná nálada to byla, když ji viděl, když seděl v hlavách lože, kdy mu srdce div nepuklo lítostí, a bez ustání se modlil k bohu. A pokaždé, když ho z chvilkového zapomnění vytrhoval křik, doléhající z ložnice, zase upadal do toho podivného omylu jako v první chvíli. Pokaždé, když slyšel křik, vyskakoval, běžel se ospravedlnit, cestou si uvědomoval, že za nic nemůže, a toužil ji ochránit, pomoci jí. Ale sotva ji spatřil, zase viděl, že pomoci nemůže, hrozil se a říkal:

„Bože, odpusť a pomoz.“ A jak čas plynul, přibývalo obojí náladě na intenzitě. Tím klidnější byl, když ji neviděl a docela na ni zapomínal, a tím mučivější byly její útrapy i pocit bezmoci. Vyskakoval, byl by rád uprchl, ale nakonec běžel k ní.

Někdy, když ho zase a zase volala, jí to zazlíval. Ale když uviděl její pokornou, usměvavou tvář a uslyšel slova „já jsem tě utrápila“, obviňoval boha; ale sotva vzpomněl boha, vzápětí ho prosil za odpuštění a smilování.