III

Zástup lidu, zejména žen, se nahrnul kolem osvětleného kostela. Ti, kdo se včas nedostali dovnitř, tlačili se kolem oken, strkali se, hádali a nakukovali skrz mříže.

Přes dvacet kočárů už stálo podle pokynů četnictva po celé délce ulice. Policejní důstojník stál nedbaje mrazu u vchodu a oslňoval svou uniformou. Další kočáry neustále přijížděly a dámy, samý květ, si zvedaly vlečky, páni smekali čapky nebo černé klobouky a všecko vcházelo do kostela. Tam už byly rozsvíceny oba lustry a všechny svíce před svatými obrazy. Zlatá svatozář na rudém pozadí oltáře, zlacená řezba ikon, stříbro visutých lamp a svícnů, dlaždice podlahy, koberečky i korouhve nad kůrem, stupínky kněžiště i zčernalé staré knihy, kleriky i komže – vše bylo zaplaveno jasem. Na pravé straně vytopeného kostela, ve shluku fraků a bílých nákrčníků, uniforem a sukna, sametu, atlasu, vlasů, květin, odhalených ramenou i paží a dlouhých rukavic, vládl tlumený i živý hovor, který se podivně odrážel od vysoké klenby. Pokaždé když vrzly otvírané dveře, hovor v zástupu umlkal a všichni se ohlíželi v naději, že uvidí vcházet ženicha a nevěstu. Ale dveře už se otevřely nejméně desetkrát a pokaždé to byl nějaký opozdilý host, který se připojoval ke skupince pozvaných vpravo, anebo nějaká zvědavá žena, která obelstila nebo přemluvila policejního důstojníka a pak se připojovala k zástupu cizích diváků nalevo. Příbuzní i lidé cizí už prošli všemi fázemi čekání.

Nejprve se domnívali, že ženich a nevěsta zde budou co nevidět, a nepřikládali zpoždění žádný význam. Potom se ohlíželi stále a stále častěji po dveřích a už si říkali, zda se něco nestalo. Pak už zpoždění působilo trapně a příbuzní i hosté předstírali, že si na ženicha ani nevzpomenou a jsou zabráni do hovoru.

Arcijáhen chtěl asi připomenout, že jeho čas je drahocenný, a netrpělivě pokašlával, až se tabulky v oknech třásly. Zpěváci na kruchtě se už nudili, ozývalo se odtamtud zkoušení hlasů a smrkání. Kněz ustavičně posílal žalmistu nebo jáhna, aby se podívali, zda už nepřijel ženich, a sám ve své fialové říze s vyšívaným pasem chodil co chvíli vyhlížet ženicha k postranním dveřím. Konečně jedna z dam pohlédla na hodinky a řekla: „Je to ale divné!“ A všichni hosté zneklidněli a začali hlasitě projevovat údiv a nespokojenost. Jeden z družbů jel zjistit, co se stalo. V té době Kitty, už dávno úplně připravená, v bílých šatech, dlouhém závoji a s věnečkem z pomerančových květů, stála se starosvatkou a sestrou Lvovovou v sále domu Ščerbackých a dívala se z okna, už přes půl hodiny marně čekajíc na zprávu svého družby, že ženich je v kostele.

Mezitím Levin chodil v kalhotách, ale bez vesty a bez fraku po svém pokoji v hotelu a neustále vystrkoval hlavu ze dveří a rozhlížel se po chodbě. Ale toho, na koho čekal, nebylo na chodbě vidět, a Levin se vracel pln zoufalství, spínal ruce a obracel se k Stěpanovi Arkaďjiči, který klidně pokuřoval.

„Jestlipak kdy někdo byl v tak hrozně pitomé situaci!“

„Ano, je to hloupé,“ přisvědčil Stěpan Arkaďjič a chlácholivě se usmál. „Ale uklidni se, hned ti ji přiveze.“

„Bodejť!“ Levin přemáhal zuřivý vztek. „A ty pitomé otevřené vesty! Ne, tohle nejde!“ Pohlédl na svou zmačkanou náprsenku. „A co když moje věci už odvezli na dráhu!“ vykřikl zoufale.

„Tak si vezmeš mou.“

„To jsem měl už dávno.“

„Nač se zbytečně zesměšňovat… Počkej, však se to nějak vystříbří.“

Šlo o to, že na Levinův rozkaz donesl starý sluha Kuzma frak, vestu a všecko ostatní, co k tomu patřilo.

„A košile?“ zvolal Levin.

„Košili máte na sobě,“ s klidným úsměvem odpověděl Kuzma.

Kuzmu nenapadlo, aby nechal v zásobě čistou košili, a když dostal rozkaz všecko sbalit a odvézt ke Ščerbackým, od nichž novomanželé odjížděli ještě dnes večer, udělal všecko podle rozkazu a sbalil vše kromě kompletního fraku. Košile, kterou měl Levin na sobě od rána, byla zmačkaná a k moderní otevřené vestě byla nemožná. K Ščerbackým měli daleko. Poslali sluhu, aby košili koupil. Sluha se vrátil s nepořízenou. Všude měli zavřeno, byla neděle. Poslali k Stěpanovi Arkaďjiči a sluha přivezl košili. Byla Levinovi nemožně volná a krátká. Nakonec poslali ke Ščerbackým vybalit věci. V kostele čekali na ženicha a ten chodil po pokoji jako zvíře v kleci, vyhlížel na chodbu a s hrůzou a zoufalstvím vzpomínal, co všecko Kitty napovídal a co by si teď mohla myslit.

Neblahý Kuzma, téměř bez dechu, konečně vletěl s košilí do pokoje.

„Přišel jsem taktak. Už to nakládali na vůz,“ řekl.

Levin už se raději nedíval na hodinky, aby si nedrásal srdce, a za tři minuty pádil po chodbě.

„Tím už to nespravíš,“ zasmál se Oblonskij a zvolna ho následoval. „Ono se to vystříbří… povídám ti.“