VIII

Nazítří ještě dámy ani nebyly vzhůru, když povozy pro lovce, bryčka a vozík, už stály před domem. Laska poznala hned zrána, že se pojede na hon, a kňučela a skákala radostí. Teď seděla v bryčce vedle kočího a rozčileně a vyčítavě pokukovala po dveřích, co že je to za průtahy, že ti myslivci pořád nejdou. První vyšel Váseňka Veslovskij v nových vysokých botách sahajících do poloviny tlustých stehen, v zelené haleně stažené novým opaskem se sumkou, vonícím kůží, ve své čapce se stuhami a s anglickou, zbrusu novou puškou bez poutek a bez řemene. Laska mu běžela naproti, na uvítanou skákala kolem něho, pak se ho ve své řeči zeptala, kdy už tu budou ostatní, ale nedostala odpověď, vrátila se na své stanoviště a ztichla, jen dala hlavu na stranu a našpicovala slechy. Konečně se dveře hlučně otevřely, strakatý pointer Oblonského Krak vyrazil ven, točil se a vrtěl na vzduchu, až potom vyšel i Stěpan Arkaďjič s puškou v ruce a s doutníkem v ústech. „Lehni, Kraku!“ laskavě okřikoval psa, který mu dával tlapy na břicho a na prsa a chytal za loveckou brašnu. Stěpan Arkaďjič měl selské botky a onuce, ošumělé kalhoty a krátký svrchník. Na hlavě trosky jakéhosi klobouku, ale puška nejnovějšího systému byla pravá pohádka, a brašna i sumka, třeba opotřebované, byly nejlepší jakosti.

Váseňka Veslovskij kdysi nechápal to pravé myslivecké frajerství – jít v hadrech, ale mít prvotřídní loveckou výzbroj. Pochopil to nyní, když viděl Stěpana Arkaďjiče, jak v těch hadrech oslňuje svým elegantním, blahobytným a jarým panským zjevem, a umínil si, že příště se zařídí podle toho.

„No, a co náš hostitel?“ zeptal se.

„To víš, mladá paní,“ s úsměvem řekl Stěpan Arkaďjič.

„Jistě, a přitom taková rozkošná.“

„Už byl oblečený. Asi ještě běžel za ní.“

Oblonskij uhodl. Levin se běžel ženy ještě jednou zeptat, zda mu odpustila včerejší hloupé chování; také ji chtěl poprosit, aby proboha byla na sebe opatrnější. Hlavně aby se držela dál od dětí, ty do ní mohou každou chvíli strčit. Pak ho musela ještě jednou ujistit, že se na něho nezlobí, že na dva dny odjíždí; a ještě ji musel požádat, aby zítra dopoledne poslala s jízdním poslem psaní; ať napíše aspoň pár slov, jenom aby věděl, že je s ní všecko v pořádku.

Kitty se nerada loučila s mužem na dva dny, jako vždy. Ale když viděla jeho svižnou postavu, která se v mysliveckých botách a bílé haleně zdála zvlášť velká a statná, když viděla, jak září a těší se na hon, třebaže ho nechápala, zapomněla pro jeho radost na svou lítost a vesele se s ním rozloučila.

„Promiňte, pánové!“ volal, když vběhl na schody před domem. „Vzali jste s sebou svačinu? Proč je ryzák na ruce? No, to už je konečně jedno. Ticho, Lasko, lehni!“

„Zažeň je do jalového stáda,“ otočil se k pasákovi, který na něho čekal u schodů s dotazem, co se skopci.

„Promiňte, ještě sem jde jeden ničemník.“

Levin už seděl v bryčce, ale teď zas seskočil za tesařským mistrem, který se blížil se sáhovicí v ruce k domu. „Vidíš to, včera jsi nepřišel do kanceláře, a teď mě zdržuješ. Tak co je?“

„Nechte mě udělat ještě jednu zatáčku. Stačí přidat tři schůdky, a bude to pasovat akorát. A bylo by to pohodlnější.“

„Měl jsi mě poslechnout,“ mrzutě odpověděl Levin. „Říkal jsem ti, aby sis napřed udělal postranice a pak tesal schody. Teď už to nespravíš. Dělej, jak jsem řekl, tesej nové.“

Šlo o to, že tesař v novém přístavku zkazil schodiště, protože je tesal zvlášť a neměl propočtenou výšku, takže celé schody byly příkré, když je postavili na místo. Tesař chtěl schodiště nechat, jak bylo, a jenom k němu přidat tři schůdky.

„Bude to o moc lepší.“

„Ale kam až budou sahat, když budou mít tři schůdky navíc?“

„Propánaboha,“ opovržlivě se usmál tesař, „přece zrovínka do patra. Když teda to vezmem zezdola,“ pravil s přesvědčivým gestem, „tak poběhnou vejš a vejš až rovnou nahoru.“

„Ale to přece budou schody o tři schůdky delší… Kam až povedou?“

„No, tak půjdou zezdola nahoru, a akorát to vyjde,“ umíněně a přesvědčivě tvrdil tesař.

„To by ti vedly až někam ke stropu a do zdi.“

„Ale kdepak. Přece povedou odzdola. Hezky nahoru a akorát do patra.“

Levin vyndal nabiják a začal mu do prachu kreslit schodiště. „Vidíš to?“

„Jak pán poroučí,“ řekl tesař. Oči se mu rozjasnily a konečně mu asi svitlo. „Tak to budu muset dělat znova.“

„No, a udělej to, jak jsem řekl!“ zvolal Levin a nasedl do bryčky. „Jeď! Drž ty psy, Filipe!“

Když teď Levin hodil za hlavu všechny starosti o hospodářství i starosti rodinné, pociťoval tak mocně radost ze života a tolik se už těšil, že ani neměl chuť mluvit. Nadto se ho zmocnilo soustředěné vzrušení, které se zmocňuje každého lovce, když se blíží k honbišti. Pokud ho teď něco zajímalo, tedy jen otázky, jestli na něco přijdou v Kolpenské bažině, jak obstojí Laska před Krakem a jaké štěstí bude mít on sám. Jen aby si neutržil ostudu před cizím člověkem! Aby ho tak Oblonskij předčil!

Oblonskému se dělo stejně a také mu nebylo do řeči. Jen Váseňka Veslovskij bez ustání vesele vykládal. Když ho teď Levin poslouchal, styděl se při vzpomínce, jak mu včera křivdil. Váseňka byl opravdu milý hoch, prostý, dobromyslný a tuze veselý. Kdyby se s ním byl Levin seznámil za svobodna, byli by se spřátelili. Levinovi se poněkud nelíbil jeho sváteční postoj k životu a jistá nedbalá elegance. Jako by si sám sebe obzvlášť cenil kvůli tomu, že má dlouhé nehty, skotskou čapku a ostatní náležitosti; ale dalo se mu to prominout pro jeho dobrosrdečnost a slušnost. Levinovi se na něm líbilo jeho dobré vychování, znamenitá francouzská a anglická výslovnost i to, že je člověk z jeho okruhu.

Váseňkovi se nesmírně zalíbil stepní donský kůň, postranní vlevo. Pořád byl nad ním u vytržení.

„Je to báječné ujíždět na stepním koni stepí. Viďte?“ říkal.

Jízdu na stepním koni si představoval jako cosi divokého a poetického, i když to nemělo smysl; ale jeho naivita, zvlášť ve spojení s jeho hezkým zjevem, milým úsměvem a ladnými pohyby, měla své kouzlo. Snad proto, že Levinovi imponoval svou povahou, snad že se Levin snažil odčinit svou včerejší vinu, a proto na něm chtěl vidět jen to nejlepší, ale bylo mu s ním hezky.

Když ujeli tři versty, Veslovskij najednou pohřešil doutníky a náprsní tašku a nevěděl, zda je ztratil, či nechal na stole. V tašce měl tři sta sedmdesát rublů, takže to nemohl jen tak nechat.

„Víte co, Levine, pojedu na tom donském podsedním domů. To bude skvělé. Co říkáte?“ pravil a už se chystal vsednout na koně.

„Ne, pročpak?“ odpověděl Levin, neboť v duchu odhadl, že Váseňka jistě váží dobrých šest pudů. „Pošlu tam kočího.“

Kočí jel na podsedním koni domů a Levin teď řídil sám dvojspřežení.