XXXIII

Vronskij se poprvé na Annu mrzel, skoro se na ni zlobil, že si nechce uvědomit své postavení. Ten pocit byl ještě vystupňován tím, že jí nemohl vysvětlit příčinu své rozmrzelosti. Kdyby jí rovnou řekl, co si myslí, řekl by: „Přijít v tomto úboru, v doprovodu známé princezny do divadla – znamená nejen přiznat své postavení padlé ženy, ale také hodit rukavici vznešené společnosti, to jest zříci se jí navždycky.“

Nemohl jí to říci. Ale jak je možné, že to sama nechápe, a co se s ní vůbec děje? Cítil, jak k ní ztrácí úctu a zároveň si ještě víc uvědomuje, jak je krásná.

Zachmuřen se vrátil do svého pokoje, přisedl k Jašvinovi, který si natáhl dlouhé nohy na židli a popíjel koňak se sodovkou, a objednal si totéž.

„Říkáš Lankovského Silák. Je to dobrý kůň a radím ti, abys ho koupil,“ řekl Jašvin a podíval se kamarádovi do zamračené tváře. „Má svislý zadek, ale nohy a hlavu – takové abys pohledal.“

„Asi ho vezmu,“ odpověděl Vronskij.

Rozhovor o koních ho zajímal, ale přitom ani na chvíli nezapomínal na Annu, bezděčně naslouchal krokům na chodbě a díval se na hodiny stojící na krbu.

„Anna Arkaďjevna nechá vzkazovat, že jela do divadla.“

Jašvin si nalil ještě sklenku koňaku do šumivé vody, napil se, vstal a zapínal si kabát.

„Tak pojedem, ne?“ řekl, nenápadně se usmívaje do vousů. Tím úsměvem dával najevo, že sice chápe, proč se Vronskij mračí, ale nepřikládá tomu význam.

„Já nepojedu,“ ponuře odpověděl Vronskij.

„Ale já musím, slíbil jsem. Tak na shledanou. Ale mohl bys přijet a vzít si křeslo Krasinského,“ dodal Jašvin už na odchodu.

„Ne, mám něco na práci.“

S ženou jsou starosti, s milenkou je to ještě horší, pomyslil si Jašvin, když vycházel z hotelu.

Když Vronskij osaměl, vstal a začal přecházet po pokoji.

„Copak je dnes? Čtvrtá řada předplatného… Bude tam Jegor s manželkou a matka asi taky. Jinými slovy, je tam celý Petrohrad. Teď už přišla, odložila plášť a vstoupila do ozářeného sálu. Tuškevič, Jašvin, princezna Varvara…,“ představoval si Vronskij. „A co já? Bojím se snad, anebo jsem ji svěřil do ochrany Tuškevičovi? Tak či onak to vypadá strašně hloupě… Proč jenom mě uvádí do takové situace?“ řekl a mávl rukou.

Zavadil při tom o stolek, na kterém stála sodovka a láhev s koňakem, takže ji málem shodil. Chtěl ji zachytit, ale upustil ji, zlostí kopl do stolku a zazvonil.

„Jestli chceš u mě sloužit,“ řekl, když vstoupil komorník, „dbej na své povinnosti. Takhle by to nešlo. Musíš tu uklidit.“

Komorník si nebyl vědom viny a chtěl se ospravedlnit, ale podíval se na pána a viděl, že musí být zticha, honem se úslužně shýbl a začal sbírat nepoškozené i rozbité sklenky a láhve.

„To není tvá věc, pošli sem sluhu, ať to uklidí, a připrav mi frak.“

Vronskij přišel do divadla o půl deváté. Představení bylo v plném proudu. Stařičký biletář pomohl Vronskému z kožichu, a jelikož ho poznal, oslovil ho „Excelence“ a doporučil mu, aby si nebral lístek od šatny, ale prostě zavolal Fjodora. Na osvětlené chodbě nebyl nikdo kromě biletáře a dvou sluhů s kožichy přes ruce, kteří poslouchali u dveří. Za pootevřenými dveřmi znělo pečlivé staccato orchestru a ženský hlas, který výrazně přednášel hudební větu. Dveře se otevřely, biletář proklouzl dovnitř a věta, která už spěla ke konci, jasně zazněla Vronskému do uší. Ale dveře se hned nato zavřely, takže Vronskij neslyšel konec věty a kadenci, poznal však z bouře potlesku, která se strhla za dveřmi, že kadence je skončena. Když vstoupil do hlediště, jasně ozářeného lustry a bronzovými plynovými hořáky, ruch ještě neustával. Zpěvačka, oslňující nahými rameny a brilianty, rozdávala z jeviště úsměvy, ukláněla se a s pomocí tenoristy, který ji držel za ruku, sbírala kytice létající nešikovně přes rampu a blížila se k pánovi s pěšinkou v lesklých napomádovaných vlasech, který natahoval dlouhé ruce přes rampu a cosi jí podával – a všechno obecenstvo v přízemí i lóžích bouřilo, tlačilo se kupředu, volalo a tleskalo. Kapelník na stupínku pomáhal předávat dary a rovnal si bílý nákrčník. Vronskij zůstal stát uprostřed přízemí a rozhlížel se kolem sebe. Dnes si ani tolik nevšímal známého běžného prostředí, jeviště, hluku, ani nevnímal celé to známé, všední, pestré stádo diváků v nabitém divadle.

Stejně jako vždy seděly v lóžích jakési dámy s jakýmisi důstojníky v pozadí; stále stejné, bůhvíjaké různobarevné ženy, uniformy i společenské obleky; stále stejný špinavý dav na bidýlku, a v celém tom zástupu, v lóžích a v prvních řadách bylo sotva čtyřicet opravdových mužů a žen. A k těmto oázám Vronskij ihned upjal pozornost a ihned s nimi navázal spojení.

Jednání skončilo, právě když vešel, proto se nestavil v bratrově lóži, ale zamířil k první řadě a zastavil se u rampy se Serpuchovským, který tu s nohou ohnutou v koleně podupával podpatkem o rampu. Zahlédl Vronského už z dálky a usměvavě ho vybízel, aby šel k němu.

Annu Vronskij dosud neviděl, schválně se nedíval tím směrem. Ale z pohledů ostatních poznal, kde sedí. Nenápadně se rozhlížel, ale nehledal ji; obával se něčeho horšího a hledal očima Karenina. Ale ten dnes naštěstí nebyl v divadle.

„Už na tobě není nic vojenského!“ řekl Vronskému Serpuchovskoj. „Vypadáš jako nějaký diplomat, umělec nebo tak něco.“

„Ano, hned jak jsem se vrátil domů, oblékl jsem frak,“ s úsměvem řekl Vronskij a pomalu vyndával kukátko.

„Tohle ti upřímně řečeno závidím. Kdykoli se vracím z ciziny a beru si tohle,“ sáhl si na náramenní šňůry, „je mi líto svobody.“

Serpuchovskoj už dávno zlomil hůl nad kariérou Vronského, ale měl ho pořád stejně rád a nyní se k němu choval zvlášť laskavě.

„Škoda že jsi zmeškal první jednání.“

Vronskij poslouchal na půl ucha. Stáčel kukátko z přízemí na první pořadí a prohlížel si lóže. Vedle dámy v turbanu a plešatého stařečka, který zlostně mrkal ve skle posouvaného kukátka, Vronskij náhle spatřil Anninu hlavu, pyšnou, oslnivě krásnou a usměvavou v krajkovém rámci. Anna seděla v páté lóži v přízemí, dvacet kroků od něho. Seděla vpředu a pootočena cosi říkala Jašvinovi. Držení hlavy na krásných širokých ramenou i zdrženlivá a zároveň vzrušená zář v očích a v celé tváři, to vše mu dokonale připomnělo, jak ji uviděl na plese v Moskvě. Ale teď vnímal její krásu docela jinak. V jeho citu už nebylo nic tajemného, a třebaže ho její krása vábila mocněji než dříve, teď ho zároveň urážela. Anna se nedívala směrem k němu, ale Vronskij tušil, že už ho viděla.

Když Vronskij opět namířil kukátko tím směrem, zpozoroval, že princezna Varvara je nápadně rudá, nuceně se směje a neustále se ohlíží do sousední lóže. Anna ťukala složeným vějířem o rudý samet, někam se dívala, ale neviděla a patrně nechtěla vidět, co se v sousední lóži děje. Jašvin měl v obličeji výraz, jaký míval vždycky, když prohrával. Mračil se, strkal si levou půlku kníru do úst stále hlouběji a šilhal rovněž po sousední lóži.

V této lóži vlevo byli Kartasovovi. Vronskij je znal a věděl, že se s nimi zná Anna. Kartasovová, hubená malá žena, stála ve své lóži zády k Anně a oblékala si pláštěnku, kterou jí muž podával. Obličej měla bledý zlostí a cosi rozčileně říkala. Kartasov, tlustý plešatý pán, hleděl manželku uklidnit a přitom se ustavičně ohlížel po Anně. Když paní odešla, Kartasov ještě dlouho otálel, snažil se zachytit Annin pohled a zřejměji chtěl pozdravit. Ale Anna si ho patrně úmyslně nevšímala a otočena dozadu vykládala cosi Jašvinovi, který k ní nakláněl ostříhanou hlavu. Kartasov odešel bez pozdravu a lóže zůstala prázdná.

Vronskij nechápal, co se vlastně událo mezi Kartasovovými a Annou, pochopil však, že to bylo něco pro Annu pokořujícího. Poznal to z toho, co viděl, ale především to viděl na Anně, jež napínala (jak věděl) poslední síly, aby nevypadla ze své role. A ta role člověka navenek klidného se jí plně dařila. Ti, kdo ji neznali a neznali okruh jejích známých, kdo neslyšeli všechny projevy soustrasti, nevole a údivu žen, že se osmělila objevit ve společnosti, a to objevit se tak okázale ve své krajkové roušce a v celé své kráse, ti se obdivovali klidu a kráse této ženy a netušili, že si připadá jako na pranýři.

Vronskij prožíval mučivý neklid, protože pochopil, že se něco přihodilo, ale nevěděl, co vlastně. V naději, že se něco doví, zamířil do lóže k bratrovi. Úmyslně si zvolil uličku v přízemí proti Annině lóži, a když vycházel, srazil se s bývalým svým plukovním velitelem, který tu rozprávěl s dvěma známými. Vronskij zaslechl jméno Kareninových a neušlo mu, jak ho velitel honem oslovil jménem, přičemž významně pohlédl na své společníky.

„Ale, Vronskij! Kdy nás navštívíš u pluku? Nemůžeme tě pustit jen tak bez zapití. Jsi přece náš člověk,“ řekl velitel pluku.

„Nebudu mít čas, je mi moc líto, až příště,“ odpověděl Vronskij a pádil po schodech nahoru do bratrovy lóže.

Stará hraběnka s ocelově šedými lokýnkami, matka Vronského, seděla v bratrově lóži. Varju potkal s princeznou Sorokinovou na chodbě.

Varja doprovodila princeznu k matce a hned podala švagrovi ruku a rozhovořila se s ním o věci, která ho zajímala. Byla tak rozčilená, jak ji viděl málokdy.

„Podle mě je to nízkost a hanebnost a madame Kartasovová k tomu neměla žádné právo. Madame Kareninová…,“ začala.

„Ale co se děje? Já nic nevím.“

„Copak jsi neslyšel?“

„Víš, že se o tom dovím až poslední.“

„Může vůbec existovat zlomyslnější tvor, než je tahle Kartasovová?“

„A co vlastně udělala?“

„Muž mi to říkal… Urazila Kareninovou. Její muž se s ní dal z vedlejší lóže do řeči, ale Kartasovová mu ztropila scénu. Prý hlasitě řekla nějakou urážku a odešla.“

„Hrabě, vaše mamá vás volá,“ vyhlédla princezna Sorokinová ze dveří lóže.

„Pořád na tebe čekám,“ řekla mu matka s posměšným úšklebkem. „Vůbec se neukážeš.“

Syn viděl, že matka se nemůže ubránit radostnému úsměvu.

„Dobrý večer, mamá. Zrovna jsem šel k vám,“ pravil chladně.

„Co že nejdeš faire la cour à madame Karenine¹,“ dodala, když princezna Sorokinová poodešla. „Elle fait sensation. On oublie la Patti pour elle.“²

„Mamá, prosil jsem vás, abyste o tom se mnou nemluvila,“ odpověděl a zamračil se.

„Říkám, co říkají všichni.“

Vronskij neodpověděl, prohodil několik slov k princezně Sorokinové a chtěl odejít. Ve dveřích potkal bratra.

„Ách Alexej!“ řekl bratr. „Je to hanebnost! Hloupá husa, nic jiného… Teď jsem chtěl jít zrovna za ní. Půjdem spolu.“

Vronskij ho neposlouchal. Rychle kráčel dolů. Cítil, že by měl něco udělat, ale nevěděl co. Byl rozčilený, zlobil se na Annu, že uvádí sebe i jeho do takové ošemetné situace, ale přitom mu jí bylo líto, že tolik trpí. Sestoupil dolů do přízemí a zamířil rovnou k Annině lóži. U lóže stál Stremov a hovořil s ní.

„Tenoristy už nemáme, docela vymřeli.“

Vronskij se uklonil Anně a pozdravil Stremova.

„Nemýlím-li se, přišel jste pozdě a neslyšel jste nejkrásnější árii,“ řekla Anna Vronskému a výsměšně – jak se mu zdálo – na něho pohlédla.

„Jsem špatný znalec,“ řekl a přísně se na ni podíval.

„Jako kníže Jašvin,“ pravila s úsměvem. „Ten soudí, že Pattiová zpívá příliš hlasitě.“

„Děkuji vám,“ řekla, vzala do malé ruky v dlouhé rukavici program, který jí Vronskij zvedl, a její krásnou tváří v tom okamžiku projelo zachvění. Anna vstala a ustoupila do pozadí lóže.

Vronskij zpozoroval, že při dalším jednání zůstala její lóže prázdná. Provázen syčením obecenstva, jež ztichlo při zvucích kavatiny³, vstal, opustil přízemí a jel domů.

Anna už byla doma. Když k ní Vronskij vstoupil, ještě na sobě měla šaty, v kterých byla v divadle. Seděla v prvním křesle u zdi a zírala před sebe. Podívala se na něho a hned zaujala původní pozici.

„Anno…“

„To ty můžeš za všecko!“ křičela vstávajíc a slzy zoufalství a zlosti se jí třásly v hlase.

„Prosil jsem tě, zapřísahal, abys nikam nejezdila, věděl jsem, že z toho budeš mít nepříjemnosti…“

„Nepříjemnosti!“ vykřikla. „Bylo to hrozné! Nezapomenu na to, co živa budu. Řekla, že je hanba sedět vedle mne.“

„Slova hloupé ženské, ale nač riskovat, k čemu provokovat…“

„Nenávidím tvůj klid. Neměl jsi mě k tomu dohánět. Kdybys mě měl rád…“

„Anno! Co s tím má co dělat moje láska…“

„Ano, kdybys mě měl rád jako já tebe, kdyby ses trápil jako já…,“ řekla a bojácně se na něho dívala.

Bylo mu jí líto, a přece se zlobil. Ujišťoval ji o své lásce, neboť viděl, že jen to ji teď může uklidnit, a nahlas jí nic nevyčítal, ale v duchu jí činil výčitky.

A všecka ta slova lásky, která mu připadala tak banální, až se je styděl říkat, Anna dychtivě vpíjela a pomalu se uklidňovala. Nazítří, už zcela usmířeni, odjeli na venkov.