XXVII

„Odjel! Je konec!“ řekla si Anna, stojíc u okna. A dojem temnoty, když včera zhasla svíce, i dojem z děsivého snu splynuly v celek a jako odpověď na tu otázku jí naplnily srdce mrazivou hrůzou.

„Ne, to není možné!“ vykřikla, přešla pokojem a prudce zazvonila. Tolik se teď hrozila samoty, že nečekala, až sluha přijde, a šla mu naproti.

„Zjistěte mi, kam jel hrabě,“ řekla.

Sluha odpověděl, že do stájí.

„Pan hrabě nechá vzkazovat, jestli si přejete vyjet, že se koleska hned vrátí.“

„Dobře. Počkejte. Hned napíšu lístek. Pošlete s ním Michajla do stájí. Ale rychle.“

Sedla si a napsala:

„Udělala jsem chybu. Vrať se domů, musíme si promluvit. Proboha Tě prosím, přijeď, mám hrozný strach.“

Zalepila lístek a odevzdala jej sluhovi.

Bála se teď zůstat sama, a jakmile se sluha vzdálil, vyšla ven a zamířila do dětského pokoje.

Co naplat, není to ono, není to on! Kde jsou jeho modré oči, milý nesmělý úsměv? To byla její první myšlenka, když uviděla svou baculatou růžovou holčičku s kadeřavými černými vlasy místo Serjoži, jehož ve svém myšlenkovém zmatku doufala spatřit v dětském pokoji. Holčička seděla u stolu, vytrvale a silně do něho tloukla zátkou a očima černýma jako trnky se nechápavě dívala na matku. Anna řekla Angličance, že je zcela zdráva a zítra odjíždí na venkov, a potom si sedla k holčičce a začala před ní kroutit zátkou od karafy. Ale hlasitý, zvonivý smích dítěte a pohyb, jak trhlo obočím, připomněl Anně Vronského tak živě, že potlačila vzlyk, rychle vstala a odešla. „Je opravdu konec všemu? Ne, to není možné,“ myslila si. „On se vrátí. Ale jak mi vysvětlí ten úsměv, to oživení po tom, co mluvil s ní? I když mi to nevysvětlí, stejně mu uvěřím. Kdybych neuvěřila, zbylo by mi jediné – ale já nechci.“

Podívala se na hodiny. Uběhlo dvanáct minut. Teď už dostal lístek a jede zpátky. Nebude to dlouho trvat, ještě deset minut… Ale co když nepřijede? Ne, to není možné. Ale nesmí ji vidět s uplakanýma očima. Půjde se umýt. Ano, a česala se vůbec, nebo ne? Tak se v duchu ptala, ale nemohla si vzpomenout. Ohmatala si hlavu. Ano, je učesaná, ale kdy se vlastně česala? Vůbec se nepamatovala. Ani nevěřila vlastní ruce a přistoupila k zrcadlu, aby viděla, zda je opravdu učesaná. Byla, ale nemohla si vzpomenout, kdy to dělala. „Kdo je to?“ myslila si, když se dívala do zrcadla na rozpálený obličej s podivně se lesknoucíma očima, které na ni ulekaně zíraly. „Ale vždyť jsem to já,“ pochopila náhle, a jak se tak zhlížela celá v zrcadle, pojednou na sobě ucítila jeho polibky, zachvěla se a trhla rameny. Potom si zdvihla ruku ke rtům a políbila ji.

Co to, začíná šílet? Šla do ložnice, kde Anuška uklízela.

„Anuško,“ řekla. Stoupla si před komornou a dívala se na ni, ale sama nevěděla, co jí řekne.

„Chtěla jste jet k Darje Alexandrovně,“ jaksi s porozuměním řekla komorná.

„K Darje Alexandrovně? Ano, pojedu.“

Patnáct minut tam, patnáct minut zpět. Už jede, hned přijede. Vytáhla hodinky a podívala se na ně. Ale jak mohl odjet a nechat ji v takovém stavu? Jak může žít, když se s ní neusmířil? Anna šla k oknu a vyhlížela ho na ulici. Časově to mohl stihnout, už by měl být tady. Ale snad špatně počítala, a tak začala znovu vzpomínat, kdy odjel, a počítat minuty.

Ve chvíli, kdy mířila k velkým hodinám, aby s nimi porovnala své hodinky, kdosi přijel. Vyhlédla a spatřila jeho kolesku. Ale nikdo nešel po schodech a dole se ozývaly hlasy. Byl to posel, který se vrátil koleskou. Šla k němu dolů.

„Pana hraběte jsem nezastihl. Odjel na nižněgorodskou dráhu.“

„Co chceš? Co je?“ obrátila se k veselému červenému Michajlovi, který jí podával nazpět lístek.

Vždyť on jej nedostal, uvědomila si.

„Jeď s tím lístkem na statek k hraběnce Vronské, rozumíš? A hned mi přivez odpověď,“ řekla poslovi.

„A já, co budu dělat?“ přemýšlela. Ovšem, pojede k Dolly, opravdu, jinak by se zbláznila. Ovšem, mohla by ještě telegrafovat. A napsala depeši:

„Musím s vámi mluvit, přijeďte ihned.“

Když odeslala telegram, šla se oblékat. Už oblečená a v klobouku se opět podívala obtloustlé, klidné Anušce do očí. V těch maličkých, dobráckých šedivých očích se zračil patrný soucit.

„Anuško milá, co mám dělat?“ s pláčem řekla Anna a bezmocně klesla do křesla.

„Nač si dělat starosti, Anno Arkaďjevno! Vždyť to se stává. Jen jeďte ven, aspoň přijdete na jiné myšlenky,“ řekla komorná.

„Ano, pojedu,“ trochu se vzchopila Anna a vstala. „A kdyby přišel telegram, ať ho za mnou pošlou k Darje Alexandrovně… Nebo ne, vrátím se sama.“

„Ano, nesmím přemýšlet, musím něco dělat, jet pryč, především – odjet z tohoto domu,“ řekla si a s hrůzou pozorovala, jak strašně jí tluče strdce. Chvatně vyšla ven a nasedla do kolesky.

„Kam račte?“ otázal se Petr, než se posadil na kozlík.

„Na Znamenku k Oblonským.“