V

V šikmém večerním stínu žoků naházených na nástupišti chodil Vronskij ve svém dlouhém plášti a naraženém klobouku, ruce v kapsách, chodil jako šelma v kleci a po každých dvaceti krocích se prudce obracel. Když se k němu Sergej Ivanovič blížil, zdálo se mu, že ho Vronskij vidí, ale dělá, jako by ho neviděl. Sergejovi Ivanoviči to nevadilo. Byl povznesen nad jakékoli osobní účty.

V té chvíli viděl Sergej Ivanovič ve Vronském významného činitele ve veliké věci a měl za svou povinnost povzbudit ho i pochválit. Přikročil k němu.

Vronskij zůstal stát, pozorně se podíval, poznal Sergeje Ivanoviče, udělal několik kroků k němu a pevně, přepevně mu stiskl ruku.

„Snad jste si nepřál se mnou setkat,“ pravil Sergej Ivanovič, „ale nemohl bych vám být něčím nápomocen?“

„Žádné setkání mi nemůže být tak málo nepříjemné jako setkání s vámi,“ řekl Vronskij. „Promiňte mi. Potěšitelného není pro mě v životě nic.“

„Chápu a chtěl jsem vám nabídnout své služby,“ řekl Sergej Ivanovič a podíval se Vronskému do tváře, v níž bylo vepsáno utrpení. „Nepotřeboval byste dopis pro Rističe nebo pro Milana?“

„Ó ne!“ jako by těžko chápal, odpověděl Vronskij. „Jestli vám to nevadí, pojďte, budem se procházet. Ve vozech je nemožné dusno. Dopis? Ne, děkuji vám. Aby člověk mohl umřít, k tomu nepotřebuje doporučení. Leda snad pro Turky…,“ řekl a usmál se pouze ústy. Oči stále měly zlostný a trpitelský výraz.

„Jistě, ale snad byste snadněji navázal styky, které jsou přece jen nezbytné, kdyby na vás byly dotyčné osoby upozorněny předem. Ostatně jak si přejete. Velice mě potěšilo, když jsem uslyšel o vašem rozhodnutí. Beztak už je proti dobrovolníkům tolik výpadů, že takový člověk, jako jste vy, je pozvedá v očích veřejnosti.“

„Jako člověk,“ pravil Vronskij, „mám tu přednost, že pro mě život nemá žádnou cenu. A že mám dost fyzické energie, abych se prosekal do řad nepřítele a buď ho potřel, nebo padl – to vím. Jsem rád, že mám zač položit život, o který nejenže nestojím, ale který se mi přímo zhnusil. Někomu se snad bude hodit.“ A Vronskij netrpělivě pohnul čelistí, protože ustavičná tupá bolest zubu mu ani nedovolila mluvit, jak chtěl.

„Vy zas okřejete, to vám prorokuji,“ řekl Sergej Ivanovič s pohnutím. „Vysvobodit bratry z jařma je cíl hodný toho, aby pro něj člověk zemřel i žil. Kéž vám bůh dopřeje úspěchy vnější – i vnitřní klid,“ dodal a podával Vronskému ruku.

Vronskij podanou ruku pevně stiskl.

„Ano, jako nástroj mohu ještě být k něčemu dobrý. Ale jako člověk jsem troska,“ vypravil ze sebe pomalu.

Pro bodavou bolest zubu, která mu naplňovala ústa slinami, nemohl mluvit. Odmlčel se a pozoroval kola tendru, který zvolna a plynule ujížděl po kolejích.

A vtom docela jiná, nikoli bolest, ale celková mučivá vnitřní nevolnost ho přiměla, že na okamžik zapomněl na bolavý zub. Když viděl tendr a koleje, když teď rozmlouval se známým, s nímž se po svém neštěstí ještě nesetkal, náhle mu vyvstala v paměti ona, totiž to, co z ní ještě zbývalo, když jako šílenec vběhl do nádražního skladiště: na stole ve skladišti, před cizími lidmi bezostyšně roztažené zakrvácené tělo, ještě plné nedávného života; zvrácená, neporušená hlava s těžkými vrkoči a kadeřavými vlasy na spáncích, a v rozkošné tváři s pootevřenými rudými ústy ztuhlý podivný výraz, žalostný kolem rtů a děsivý v otevřených strnulých očích, výraz, výmluvně opakující ona strašná slova – že ho to bude mrzet –, která mu řekla v hádce.

A snažil se ji vzkřísit ve své paměti takovou, jaká byla tenkrát, když se s ní setkal poprvé, rovněž na nádraží, tajemnou, rozkošnou, milující, hledající i dávající štěstí, a nikoli tak krutě mstivou, jak se mu zjevila v poslední chvíli. Chtěl vzpomínat na nejkrásnější chvíle, které s ní prožil; ale ty chvíle byly navždy otrávené. Viděl ji před sebou v jediné podobě: jak nad ním triumfuje, že splnila svou hrozbu a donutila ho k marné, ale nevyhladitelné lítosti. Bolest v zubu už necítil a obličej se mu zkřivil v pláči.

Když mlčky přešel dvakrát kolem žoků a už se ovládl, obrátil se klidně k Sergejovi Ivanoviči:

„Nečetl jste po včerejšku další zprávy? Ano, byli poraženi potřetí, ale nazítří má dojít k rozhodující bitvě.“

Pohovořili ještě o tom, že Milan byl prohlášen za krále, což může mít nedozírné následky, a po druhém zvonění se rozešli každý do svého vozu.