XXVI

Ještě nikdy se nepohádali na celý den. Dnes se to stalo poprvé. A nebyla to rozepře. Bylo to otevřené přiznání k naprostému ochladnutí. Což by se jinak mohl na ni podívat tak, jak se na ni podíval, když si přišel do pokoje pro rodokmen? Podívat se na ni, vidět, že srdce jí puká zoufalstvím, a minout ji s takovým lhostejným, klidným obličejem? Nejenže k ní ochladl, ale nenáviděl ji, protože miloval jinou ženu – to bylo jasné.

Anna vzpomínala na všechna krutá slova, která jí řekl, a vymýšlela si ještě slova další, která jí patrně chtěl a mohl říci, a byla stále podrážděnější.

„Nedržím vás,“ mohl říci. „Můžete jít, kam chcete. Nechtěla jste se dát rozvést se svým mužem patrně proto, abyste se k němu mohla vrátit. Vraťte se k němu. Potřebujete-li peníze, dám vám. Kolik potřebujete?“

Nejsurovější slova, jaká by mohl vyřknout neomalený člověk, jí řekl Vronskij v její fantazii a Anna mu je neodpouštěla, jako by je byl vyřkl doopravdy.

„Ale nepřísahal mi ještě včera lásku, on, člověk upřímný a poctivý? Kolikrát jsem si už zoufala docela zbytečně!“ říkala si vzápětí.

Celý ten den, kromě návštěvy u Wilsonové, která jí zabrala dvě hodiny, strávila Anna v pochybnostech, zda už je konec všemu, anebo je naděje na smíření, zda by měla odjet hned, anebo se s ním ještě jednou setkat. Čekala na něho celý den, a když večer odcházela do svého pokoje a nechala mu vzkaz, že ji bolí hlava, myslila si: Když přijde přece a nebude se ohlížet na to, co mu komorná vyřídí, bude to znamenat, že mě ještě miluje. Když ne, tedy je konec všemu a pak se rozhodnu, co mám dělat!

Večer slyšela, jak u domu zastavila koleska, slyšela ho zvonit, zaslechla jeho kroky a rozhovor s komornou. Uvěřil všemu, co slyšel, na nic se už nechtěl ptát a odešel do svého pokoje. Byl tedy konec.

A smrt, jediný prostředek, jak v jeho srdci znova vzbudit lásku, potrestat ho a zvítězit nad ním v boji, který s ním vedl zlý démon sídlící v jejím srdci, vyvstala jasně a živě v její představě.

Nyní už bylo lhostejné, zda pojede do Vozdviženského, či nikoli, zda jí muž povolí, či nepovolí rozvod – na ničem nezáleželo. Šlo o jedinou věc – potrestat ho.

Když si nalila obvyklou dávku opia a uvědomila si, že stačí vypít celou lahvičku, aby zemřela, připadalo jí to tak snadné a prosté, že opět začala s rozkoší myslit na to, jak se Vronskij bude trápit, litovat a ctít její památku, až už bude pozdě. Ležela v posteli s otevřenýma očima, hledíc při světle jediné dohořívající svíce na štukovou stropní římsu a na stín, vržený na část stropu španělskou stěnou, a živě si představovala, jak mu bude, až tu ona nebude a stane se mu pouhou vzpomínkou. „Jak jsem jí mohl říct něco tak krutého?“ bude si říkat. „Jak jsem mohl odejít z pokoje bez jediného slova? Ale už není mezi námi. Odešla nám navždy. Je tam…“ Vtom se stín španělské stěny zavlnil, zahalil celou římsu, celý strop a jiné stíny z druhé strany mu prudce vyrazily naproti; na okamžik stíny zmizely, ale potom se přihnaly ještě větší rychlostí, zakolébaly se, splynuly, a všecko zapadlo do tmy. Smrt! Annu jala taková hrůza, že dlouho nemohla pochopit, kde je, a dlouho nemohla chvějícíma se rukama najít sirky a zapálit druhou svíci místo té, která dohořela a zhasla. Ne, děj se co děj – jen když bude žít! Vždyť ho miluje! Vždyť on miluje ji! To už bylo a zase to přejde, říkala si a cítila, jak jí po tvářích kanou slzy, plakala radostí, že se navrací k životu. A aby unikla strachu, rychle šla do pánského pokoje za ním.

Vronskij ve svém pokoji tvrdě spal. Přistoupila k němu, posvítila si shora na jeho obličej a dlouho se na něho dívala. Nyní, když spal, milovala ho tolik, že se při pohledu na něho neubránila slzám něhy. Ale věděla, že kdyby se vzbudil, změřil by ji chladným pohledem, vyjadřujícím vědomí neviny, a než by mu mohla říci o své lásce, že by musela dokázat, jak jí ublížil. Nevzbudila ho. Vrátila se do svého pokoje a po druhé dávce opia upadla k ránu do těžkého polospánku, který jí nedal ani na chvíli úplné zapomnění.

Ráno měla opět děsivý sen, který se jí několikrát opakoval, ještě než začala žít s Vronským, a ten sen ji vzbudil. Stařeček s rozježeným vousem se skláněl nad železem, něco tam kutil, blábolil nesmyslná francouzská slova a Anna, jako v tom děsivém snu vždy (v tom právě byla jeho hrůza), cítila, že ten staroch si jí nevšímá, ale přitom vykonává s železem jakési strašné dílo, které znamená její zkázu.

Vzbudila se zalitá studeným potem.

Když vstala, vybavil se jí jako v mlhách celý včerejšek.

Pohádali se. Stalo se, co se stalo už několikrát. Řekla, že ji bolí hlava, a on za ní nepřišel. Zítra odjíždějí, musí se s ním setkat a chystat se na cestu. Když se dověděla, že je v pánském pokoji, šla k němu. Byla právě v salóně, když zaslechla, že před domem zastavil povoz. Vyhlédla z okna a spatřila kočár, z kterého vyhlížela mladá dívka v lila kloboučku a cosi nařizovala sluhovi, který zvonil u dveří. Po krátkém hovoru v předsíni vešel kdosi nahoru a vedle salónu se ozvaly kroky Vronského. Rychle sestupoval po schodech. Anna opět přistoupila k oknu. Teď vyšel prostovlasý před dům a přistoupil ke kočáru. Mladá dívka v lila kloboučku mu podala obálku. Vronskij jí s úsměvem cosi řekl. Kočár odjel. Vronskij hbitě vyběhl po schodech nazpět.

Mlha, která zahalovala vše v její duši, se náhle rozptýlila. Stejné pocity jako včera jí opět bolestně sevřely usoužené srdce. Nešlo jí nyní na rozum, jak se mohla ponížit do té míry, že s ním strávila celý den v jeho domě. Vstoupila k němu do pokoje, aby mu sdělila své rozhodnutí.

„Byla tu Sorokinová s dcerou a přivezla mi peníze a papíry od mamá. Včera jsem je nemohl dostat. Co tvoje hlava, je to lepší?“ pravil klidně. Nechtěl vidět a chápat ponurý, slavnostní výraz její tváře.

Stála mlčky uprostřed pokoje a upřeně na něho hleděla. Podíval se na ni, na okamžik se zachmuřil a dál četl dopis. Otočila se a zvolna odcházela z pokoje. Byl by ji ještě mohl vrátit, ale už došla ke dveřím, Vronskij stále mlčel a bylo slyšet jen šustění papíru, jak obracel list.

„Anno, abych nezapomněl,“ ozval se ve chvíli, kdy už byla ve dveřích, „zítra určitě jedeme? Že ano?“

„Vy ano, ale já ne,“ řekla a otočila se k němu.

„Anno, takhle se nedá žít…“

„Vy ano, ale já ne,“ opakovala.

„To už začíná být nesnesitelné!“

„Bude… bude vás to mrzet,“ řekla a odešla z pokoje.

Zalekl se zoufalého výrazu, s jakým byla ta slova řečena, proto vyskočil a chtěl se rozběhnout za ní, ale vzpamatoval se, opět si sedl, pevně zaťal zuby a zachmuřil se. Ta neslušná – jak soudil – pohrůžka ho podráždila. Zkoušel jsem všecko možné, pomyslil si, zbývá jediné – nevšímat si toho. A začal se chystat do města a znova k matce, od které měl dostat podpis na plné moci.

Slyšela jeho kroky v pánském pokoji a v jídelně. Před salónem se zastavil. Ale nešel tam, jenom dal rozkaz, aby v jeho nepřítomnosti vydali Vojtovovi hřebce. Potom slyšela, jak předjela koleska, jak se otevřely dveře a Vronskij opět vyšel ven. Ale pak se vrátil znovu do předsíně a kdosi vyběhl nahoru. To komorník běžel pro zapomenuté rukavice. Anna přistoupila k oknu a viděla, jak si lhostejně vzal rukavice, jemně strčil kočího do zad a cosi mu řekl. Potom, aniž se podíval do oken, zaujal v kolesce obvyklou pózu, totiž dal nohu přes nohu, navlékl si rukavice a zmizel za rohem.