X

Když Levin o sobě přemýšlel, co vlastně je a proč žije, nenalézal odpověď a propadal zoufalství; ale když se na to přestal v duchu ptát, najednou jaksi věděl, co je i proč žije, poněvadž jednal a žil s jistotou a určitostí; ta životní jistota a určitost byla poslední čas dokonce větší než dříve.

Počátkem června se vrátil na venkov a vrátil se i k svému obvyklému zaměstnání. Hospodářství, styky s rolníky a se sousedy, domácnost, záležitosti sestřiny a bratrovy, o které se staral, vztah k ženě a k příbuzným, péče o dítě, včelařství, kterým se horlivě zabýval od letošního jara, to vše mu vyplňovalo čas.

Ty záležitosti ho nezajímaly proto, že by si je odůvodňoval nějakými všeobecnými hledisky, jak to dělával dříve; teď naopak docela zanechal úvah o všeobecném prospěchu, neboť byl jednak zklamán nezdarem svých dřívějších snah o všeobecný prospěch, jednak byl příliš zaujat svými myšlenkami i množstvím práce, která se mu hrnula ze všech stran; dělal to všecko jen proto, že se domníval, že to dělat musí, že nemůže jinak.

Dříve (začalo to vlastně už v dětství a stále rostlo až do úplné dospělosti) kdykoli se snažil udělat něco, co by přineslo užitek všem, lidstvu, Rusku, všemu venkovu, tu pozoroval, že úvahy o tom jsou příjemné, kdežto činnost sama je vždy nevyrovnaná, že není plně přesvědčen o nezbytnosti dané věci, a sama činnost, která se zpočátku zdála tak významná, pozvolna význam pozbývala, až se málem rovnala nule. Ale dnes, když se po svatbě začal stále víc omezovat na vlastní život, sice už nepociťoval radost při pomyšlení na svou práci, avšak měl jistotu, že jeho práce je nezbytná, viděl, že se mu daří mnohem lépe než dřív a že její význam stále vzrůstá.

Nyní skoro proti své vůli vnikal do země stále hlouběji jako pluh, takže se už nemohl dostat ven, aniž vyoral brázdu.

Rodina bezesporu měla žít tak, jak byli zvyklí žít otcové a dědové, totiž ve stejných podmínkách vzdělání a v nich měly být vychovávány děti. Bylo to stejně nutné, jako musíme obědvat, když máme hlad; a stejně jako příprava oběda bylo k tomu nutné řídit mechanismus pokrokového hospodářství tak, aby vynášelo. Stejně jako je nepochybně nutné vracet dluhy, bylo třeba uchovávat zděděnou půdu v takovém stavu, aby syn, až ji zdědí, děkoval otci stejně, jako Levin blahořečil dědovi za všechno, co vystavěl a vysázel. A proto nesměl dávat pozemky do pachtu, ale musel hospodařit sám, chovat dobytek, hnojit pole, vysazovat lesy.

Nemohl se vyhýbat starostem o záležitosti Sergeje Ivanoviče, sestřiny i všech rolníků, kteří k němu chodili o radu a už na to byli zvyklí, jako nemůžeme zanedbat dítě, když už bylo jednou svěřeno naší péči. Musel se postarat o pohodlí pozvané švagrové s dětmi i své ženy s dítětem a věnovat jim alespoň malou část dne.

A to vše zároveň s honitbou a včelařstvím naplňovalo Levinovi celý život, který pro něho neměl žádný smysl, pokud o něm přemýšlel.

Ale kromě toho, že Levin najisto věděl, co má dělat, věděl stejně přesně, jak to má všecko dělat a která věc je důležitější než některá jiná.

Věděl, že má najímat dělníky co nejlevněji; ale zotročovat si je, vyplácet jim peníze předem a přitom jim dávat méně, než si zaslouží, to se nesmí, třebaže to je velice výhodné. Prodávat za nedostatku pícnin sedlákům slámu může, i když mu jich je líto; ale zájezdní hospodu a výčep musí zrušit, ačkoli přinášejí zisk. Lesní pych má být trestán co nejpřísněji, ale když byl cizí dobytek ve škodě, nesmí za to hospodář chtít pokutu a zaběhlý dobytek nesmí být zadržen, i když to zlobí hlídače a snižuje jejich autoritu.

Petr, který platil lichváři deset procent měsíčně, musel dostat půjčku, aby se vyplatil; nebylo však možné prominout nebo povolit odklad sedlákům, kteří neodváděli poplatky řádně. Správci nesmělo jen tak projít, že nedal posekat loučku a že tráva přišla nazmar. Ale také se nesmělo kosit na osmdesáti děsjatinách, na kterých bylo vysázeno mlází. Hospodář nemohl omluvit dělníka, když odešel v pracovní době domů, protože mu zemřel otec – i když mu ho bylo líto sebevíc –, a musel mu strhnout za promeškaný čas; nebylo však možné upřít deputát starým vysloužilým čeledínům.

Levin také věděl, že po návratu domů má jít nejdříve k ženě, která churaví; ale sedláci, i když na něho čekali už tři hodiny, mohli ještě počkat; a věděl, třebaže mu usazování roje působí potěšení, že si tu radost musí odříci, přenechat tu práci starému včelaři a jít si pohovořit se sedláky, kteří ho vyhledali ve včelíně.

Zda jedná dobře, či špatně, nevěděl a už by teď nerad něco dokazoval, ba vyhýbal se všem řečem i přemýšlení o té věci.

Uvažování v něm budilo pochybnosti a bránilo mu, aby viděl, co má a co nemá být. Když nepřemýšlel, ale žil, tu si neustále uvědomoval ve své duši přítomnost neomylného soudce, jenž rozhodoval, který ze dvou možných skutků je lepší a který horší; a jakmile nejednal správně, hned to vytušil.

Tak žil, nevěděl ani neviděl možnost poznání, co vlastně je a proč žije na světě, trápil se pro tu nevědomost do té míry, že se bál sebevraždy, ale přitom si pevně razil vlastní, osobitou, určitou cestu životem.