XXIV

Návštěva u dvora končila. Lidé, kteří se na odchodu potkávali, přetřásali poslední novinku dne, totiž komu byly nově uděleny řády a kteří významní úředníci byli přeloženi.

„Hraběnka Marie Borisovna by měla dostat ministerstvo vojenství a náčelníkem generálního štábu ať udělají kněžnu Vatkovskou,“ říkal šedovlasý stařeček v uniformě zlatě vyšívané, obrácen k urostlé, hezké dvorní dámě, která se ho ptala na přesuny v úřadech.

„A mne pobočníkem,“ odpověděla dvorní dáma s úsměvem. „Vy už jste dostala jmenování. Na ministerstvo kultu. A vaším náměstkem bude Karenin.“

„Buďte pozdraven, kníže!“ pravil staroušek a stiskl příchozímu ruku.

„Co jste to říkal o Kareninovi?“ ptal se kníže.

„On a Puťatov dostali Alexandra Něvského.¹“

„Myslel jsem, že už ho má.“

„Ne. Ale tamhle ho máte,“ řekl starý pán a ukázal premovaným kloboukem na Karenina, který měl na sobě novou dvorskou uniformu a novou rudou šerpu přes prsa. Zastavil se ve dveřích sálu s jedním z vlivných členů státní rady. „Je šťastný a spokojený jak ryba ve vodě,“ dodal starý pán a zůstal stát, aby stiskl ruku sličnému komořímu atletické postavy.

„Ba ne, zestárnul,“ pravil komoří.

„To starostmi. Teď tvoří samé projekty. Nedá tomu nešťastníkovi pokoj, dokud mu všecko nevyloží bod za bodem.“

„Jak to, že zestárnul? Slaví triumfy. Hraběnka Lydie Ivanovna teď asi žárlí na jeho ženu.“

„Ale jděte! Na hraběnku Lydii Ivanovnu nedám dopustit.“

„Copak je na tom něco zlého, že je zamilovaná do Karenina?“

„A je to pravda, že je Kareninová tady?“

„Totiž ne tady v paláci, ale v Petrohradě. Včera jsem ji potkal s Vronským na nábřeží, šli zavěšeni.“

„C’est un homme qui n’a pas…,“² začal komoří, ale zarazil se, ustoupil z cesty a uklonil se kolemjdoucí osobnosti z carské rodiny.

Takto se bez přestání mluvilo o Alexejovi Alexandroviči, odsuzovali ho a smáli se mu, zatímco on přepadl člena státní rady, zastoupil mu cestu, a neustávaje ani na okamžik ve svém výkladu, aby mu nešťastník neutekl, vykládal mu bod za bodem jakýsi finanční projekt.

Skoro v téže době, kdy Alexeje Alexandroviče opustila žena, stala se mu nejtrudnější věc, jaká se může stát úředníkovi – byl mu zaražen služební postup. Byl to hotový fakt a všichni to jasně viděli, jenom on si dosud neuvědomoval, že má po kariéře. Ať už to způsobila srážka se Stremovem, trápení s ženou, či prostě to, že dospěl k předem určené mezi, ale všem už bylo letos jasné, že jeho úřednická dráha je u konce. Dosud zaujímal význačné místo, byl členem četných komisí a výborů. Ale byl to člověk, který se už vydal ze všech sil a od kterého se nedá nic víc očekávat. Kdykoli mluvil nebo předkládal nějaký návrh, všichni ho poslouchali tak, jako by to byly už dávno známé a přitom zbytečné věci.

Avšak Alexej Alexandrovič to netušil; naopak, když byl zbaven přímé účasti na vládní činnosti, viděl teď jasněji než dříve chyby a omyly v činnosti jiných lidí a měl za svou povinnost poukázat na prostředky k nápravě. Brzo po rozchodu s ženou začal psát svou první zprávu o novém soudnictví, jednu z těch naprosto zbytečných zpráv ze všech odvětví administrativy.

Ani nepozoroval, jak beznadějně je na tom v úřednickém světě, nijak se tím netrápil, naopak byl se svou činností spokojen víc než kdy jindy.

„Kdo se oženil, pečuje o věci tohoto světa, jak by se líbil ženě. Kdo ženy nemá, pečuje o to, což jest Páně, kterak by se líbil Pánu,“ praví apoštol Pavel, a jelikož se Alexej Alexandrovič nyní ve všem řídil Písmem, často si na tento citát vzpomněl. Domníval se, že od té doby, co zůstal bez ženy, slouží svými projekty Pánu lépe než dřív.

Zjevná netrpělivost člena státní rady, který mu chtěl uniknout, nepůsobila Alexejovi Alexandroviči žádné rozpaky. Ustal ve výkladu, teprve když je míjela osobnost z panovnického domu, přičemž člen rady využil příležitosti a vyklouzl mu.

Když Alexej Alexandrovič osaměl, svěsil hlavu a sbíral myšlenky, potom se roztržitě ohlédl a zamířil ke dveřím, kde doufal, že potká hraběnku Lydii Ivanovnu.

Oni jsou všichni tak fyzicky zdatní a zdraví, pomyslil si, když viděl mohutného komořího s rozčesanými licousy a knížete se zarudlým krkem a sešněrovaného v uniformě, kolem nichž musel projít. Je to pravda, že svět je samá špatnost, myslil si a ještě jednou pohlédl úkosem na lýtka komořího.

Pomalým šouravým krokem došel k těmto pánům, kteří se o něm bavili, s obvyklým výrazem únavy i vědomí vlastní důstojnosti se jim uklonil a očima pátral ve dveřích po hraběnce Lydii Ivanovně.

„Á! Alexej Alexandrovič!“ se zlobným zábleskem v očích řekl starý pán, když Karenin došel až k němu a chladně pokynul hlavou. „Ještě jsem vám neblahopřál,“ dodal a ukázal na šerpu, kterou Karenin právě dostal.

„Děkuji vám,“ odvětil Alexej Alexandrovič. „Dnes je skutečně nádherný den,“ dodal, podle svého zvyku s obzvláštním přízvukem na slově „nádherný“.

Věděl, že se mu posmívají, a také od nich nečekal nic než nevraživost. Byl už na to zvyklý.

Zahlédl ve dveřích žlutá ramena hraběnky Lydie Ivanovny, vze­dmu­tá nad šněrovačkou, a její krásné, zádumčivé, volající oči. Odhalil v úsměvu dosud zdravé, bílé zuby a šel k ní.

Lydii Ivanovně dala toaleta mnoho práce, jako vůbec všechny její toalety v poslední době. Dnes měla její toaleta účel zcela opačný, než jaký hraběnka sledovala před třiceti lety. Tenkrát se chtěla nějak okrášlit, a to čím více, tím lépe. Nyní naopak byla z povinnosti vyparáděna způsobem tak málo vhodným pro její věk a postavu, že pečovala jen o to, aby rozpor mezi touto parádou a jejím zevnějškem nebyl příliš strašný. A pokud šlo o Alexeje Alexandroviče, dařilo se jí to a zdála se mu půvabná. Byla mu jediným ostrovem, kde nalézal nejen sympatie, ale i lásku, ostrovem uprostřed moře nepřátelství a výsměchu, kterým byl obklopen.

Když teď procházel špalírem výsměšných pohledů, nebylo divu, že se upíná k jejímu zamilovanému pohledu jak rostlina k světlu.

„Blahopřeji,“ pravila, očima ukazujíc na šerpu.

Potlačil spokojený úsměv, přivřel oči a pokrčil rameny, jako by chtěl říci, že něco takového ho nemůže těšit. Hraběnka Lydie Ivanovna dobře věděla, že je to jedno z jeho největších potěšení, i když se k tomu nikdy nepřizná.

„Co náš andílek?“ otázala se. Mínila Serjožu.

„Nemohu tvrdit, že bych s ním byl docela spokojen,“ řekl Alexej Alexandrovič, povytáhl obočí a otevřel oči. „Ani Sitnikov s ním není spokojen. (Sitnikov byl pedagog, jemuž byla svěřena Serjožova společenská výchova.) Jak už jsem vám říkal, chová se jaksi chladně ke všem hlavním otázkám, které by měly citově působit na každého člověka a na každé dítě,“ jal se Alexej Alexandrovič vykládat svůj názor na jedinou věc, která ho kromě úřadu ještě zajímala, na synovu výchovu.

Když se Alexej Alexandrovič za pomoci Lydie Ivanovny opět vrátil k životu a k činnosti, považoval za svou povinnost věnovat se výchově syna, kterého teď měl na starosti. Jelikož se předtím nikdy nezabýval výchovnými problémy, věnoval jistý čas studiu teorie. Přečetl si několik knih z antropologie, pedagogiky a didaktiky, sestavil si program výchovy, a když povolal nejlepšího petrohradského pedagoga, který měl syna vést, přikročil k věci. A ta věc ho stále zajímala.

„Dobře, ale jeho srdce? Poznávám v něm srdce otcovo a s takovým srdcem nemůže být dítě špatné,“ pravila hraběnka Lydie Ivanovna v extázi.

„Ano, snad… Co se mne týče, konám svou povinnost. Víc nemohu udělat.“

„Přijdete ke mně,“ řekla hraběnka Lydie Ivanovna po krátké pomlce, „musíme si promluvit o smutné věci. Nevím, co bych za to dala, kdybych vás mohla ušetřit jistých vzpomínek, ale jiní lidé mají jiný názor. Dostala jsem psaní od ní. Ona je tady, v Petrohradě.“

Alexej Alexandrovič se zachvěl při zmínce o ženě, ale vzápětí se mu rozhostila v obličeji mrtvá strnulost, která vyjadřovala naprostou bezradnost. „Očekával jsem to,“ řekl.

Hraběnka Lydie Ivanovna na něho s nadšením pohlédla a do očí jí vstoupily slzy obdivu nad velikostí jeho duše.