XXSmrt

Příští den byla nemocnému udělena svátost oltářní a poslední pomazání. Při obřadu se Nikolaj vroucně modlil. Ve velkých očích, upřených na svatý obraz stojící na hracím stolku, přikrytém barevným ubrouskem, se mu zračila taková vášnivá prosba a naděje, že Levina při pohledu na to jímala hrůza. Levin věděl, že ta vášnivá prosba a naděje mu jenom ještě ztíží loučení s životem, který tolik miloval. Levin znal bratra a jeho myšlenkový svět. Věděl, že jeho nevěrectví nepramení z toho, že by se mu bez víry lépe žilo, ale že soudobé vědecké výklady přírodních jevů postupně vytlačily víru. A proto věděl, že jeho dnešní návrat k víře není zákonitý, že nenastal myšlenkovým pochodem, nýbrž je pouze dočasný, zištný, že je veden šílenou nadějí na zázračné uzdravení. Levin také věděl, že Kitty v něm tuto naději ještě posílila svým vyprávěním o ne­obyčejných případech vyléčení, o kterých slyšela. To všecko Levin věděl, a proto mu bolestně usedalo srdce, když viděl ten úpěnlivý pohled plný naděje a tu vyzáblou ruku, která se stěží zvedala a dělala znamení kříže na otlačené čelo s napjatou pokožkou, na vyčnělá ramena a chroptivá prázdná prsa, jež už nemohla pojmout do sebe život, o nějž nemocný prosil. Při udílení svátosti se Levin také modlil a dělal, co ve svém nevěrectví dělal už tisíckrát. Obracel se k bohu: „Jsi-li, učiň, aby se tento člověk uzdravil (vždyť se tak stalo mnohokrát), a zachráníš jeho i mne.“

Když bylo nemocnému uděleno poslední pomazání, najednou se mu značně ulevilo. Celou hodinu ani jednou nezakašlal, usmíval se, líbal Kitty ruku, se slzami v očích jí děkoval a říkal, že je mu dobře, že ho nic nebolí, že má chuť k jídlu a cítí se silný. Dokonce se sám nadzvedl, když mu přinesli polévku, a řekl si ještě o karbanátek. Třebaže to s ním bylo beznadějné, třebaže na něm bylo vidět, že se nemůže uzdravit, prožívali Levin a Kitty celou tu hodinu oba stejné vzrušení, plné štěstí i bázně, aby se nemýlili.

„Je to lepší?“

„Ano, mnohem.“

„To je zvláštní.“

„Na tom není nic zvláštního.“

„Ale přece je mu líp.“ Tak si šeptali a usmívali se na sebe.

Iluze netrvala dlouho. Nemocný usnul klidně, ale za půl hodiny ho vzbudil kašel. A rázem padly všechny naděje v lidech kolem něho i v něm samém. Nelítostná skutečnost, že nemocný trpí, zmařila naděje Levinovy, Kittiny i pacientovy a už po nich nezbylo ani památky.

Nemocný už se ani nezmínil o tom, čemu věřil před půlhodinou, jako by se styděl za pouhou vzpomínku; chtěl se trochu nadechnout jódu z lahvičky, zakryté papírkem s propíchnutými dírkami. Levin mu podal lahvičku; a stejný pohled vášnivé naděje, s jakou nemocný přijímal poslední pomazání, se nyní upřel na bratra a vybízel ho, aby mu potvrdil lékařova slova, že vdechování jódu dělá divy.

„Káťa tu není?“ zachroptěl, když mu Levin váhavě potvrdil lékařova slova, a rozhlédl se kolem. „Není, tak to mohu říct… Hrál jsem tu komedii kvůli ní. Je taková milá, ale my dva si nesmíme lhát. Ale tomuhle věřím.“ Sevřel lahvičku v hubené ruce a začal z ní vdechovat jód.

Kolem osmé hodiny večerní pil Levin s ženou čaj ve svém pokoji, když k nim přiběhla Marie Nikolajevna celá udýchaná. Byla bledá a rty se jí třásly.

„Umírá!“ zašeptala. „Bojím se, že už umře.“

Oba se rozběhli k nemocnému. Seděl opřen rukou na lůžku, dlouhá záda ohnutá a hlavu nízko sklopenou.

„Cítíš něco?“ zašeptal Levin po chvíli mlčení.

„Cítím, že odcházím,“ s námahou, ale nesmírně jasně řekl Nikolaj. Pomalu ze sebe soukal slova a nezvedl hlavu, jen oči upíral vzhůru, aniž pohledem dosáhl bratrova obličeje. „Káťo, jdi pryč!“ vypravil ještě ze sebe.

Levin vyskočil a šeptem jí poručil, aby odešla.

„Odcházím,“ znovu řekl Nikolaj.

„Proč myslíš?“ řekl Levin, aby vůbec něco řekl.

„Protože odcházím,“ opakoval Nikolaj, jako by v tom výrazu nacházel zalíbení. „Je konec.“

Marie Nikolajevna k němu přistoupila.

„Měl byste si lehnout, bude vám líp,“ řekla.

„Už brzo budu ležet klidně,“ ozval se Nikolaj. „Mrtvý,“ dodal posměšně a zlostně. „Tak mě uložte, když chcete.“

Levin položil bratra naznak, sedl si k němu a se zatajeným dechem se mu díval do obličeje. Umírající ležel se zavřenýma očima, ale svaly na čele se mu tu a tam pohnuly jako člověku, který hluboce a usilovně přemýšlí. Levin bezděky přemýšlel spolu s ním, přemítal, co se teď asi děje v jeho nitru, ale přestože vyvinul myšlenkové úsilí, aby s ním udržel krok, poznával z výrazu té přísné tváře a z pohybu svalu nad obočím, že umírajícímu se stále víc a víc vyjasňuje, co jemu stále zůstává záhadou.

„Ano, ano, tak,“ přerývaně, zvolna pronesl umírající. „Počkejte.“ Opět se odmlčel. „Tak!“ náhle protáhl konejšivě, jako by se pro něho už všecko rozřešilo. „Ó bože!“ Těžce vydechl.

Marie Nikolajevna mu ohmatala nohy.

„Začíná stydnout,“ zašeptala.

Dlouho, nekonečně dlouho, jak se zdálo Levinovi, ležel nemocný bez hnutí. Ale byl dosud naživu a chvílemi vzdychal. Levin už byl unaven duševním vypětím. Cítil, že přes všecko duševní vypětí není s to pochopit, co znamená bratrovo tak. Cítil, že už dávno zůstal za umírajícím pozadu. Už nedokázal hloubat o samé otázce smrti, ale mimoděk ho napadalo, co bude muset teď zakrátko dělat: zatlačit nebožtíkovi oči, dát ho ustrojit, objednat rakev. A byl kupodivu úplně chladný a nepociťoval ani žal, ani si neuvědomoval ztrátu, a ještě méně cítil k bratrovi lítost. Cítil-li teď něco k bratrovi, byla to spíš závist, že umírající už ví, co nemůže vědět on.

Ještě dlouho tak nad ním seděl a pořád čekal, kdy přijde konec. Ale konec nepřicházel. Dveře se otevřely a objevila se Kitty. Levin vstal, aby ji zadržel. Ale v okamžiku, kdy vstával, zaslechl, jak umírající sebou pohnul.

„Neodcházej,“ zašeptal Nikolaj a natáhl ruku. Levin mu podal svou a hněvivě zamával na ženu, aby odešla.

S mrtvolnou rukou ve své ruce seděl půl hodiny, hodinu, ještě hodinu. Nyní už vůbec nepřemýšlel o smrti. Myslil na to, co asi dělá Kitty, kdo bydlí vedle v pokoji, jestli má lékař vlastní dům. Dostal hlad a chtělo se mu spát. Opatrně vyprostil ruku a ohmatal bratrovi nohy. Byly studené, ale nemocný dýchal. Levin zase chtěl po špičkách odejít, ale nemocný se zase pohnul a hlesl: „Neodcházej.“

Rozednilo se. Stav nemocného se nezměnil. Levin pomalu vyprostil svou ruku, a aniž se na umírajícího podíval, odešel do svého pokoje a usnul. Když se vzbudil, místo očekávané zprávy o bratrově úmrtí se dověděl, že nemocný je opět v takovém stavu, jako byl předtím. Opět si sedal na lůžku, kašlal, začal zase jíst, mluvit, zase přestal hovořit o smrti, opět začal vyslovovat naději na uzdravení a byl ještě popudlivější a zasmušilejší než dřív. Nikdo, ani bratr ani Kitty, ho neuměl uklidnit. Na všecky se osopoval a ke všem byl protivný, všem vyčítal, že mohou za jeho utrpení, a dožadoval se, aby poslali pro slavného lékaře do Moskvy. Na všecky otázky, jak mu je, odpovídal s vyčítavou, zlobnou tváří: „Hrozně zkouším, je to nesnesitelné!“

Nemocný trpěl stále víc, zvláště proleženinami, které už se nedaly zahojit, a stále víc a víc se zlobil na své okolí, všecko jim vyčítal a zejména, že mu neposílají pro lékaře do Moskvy. Kitty se mu všemožně snažila pomoci, hleděla ho uklidnit. Ale všecko bylo marné a Levin viděl, že je také vyčerpána tělesně i duševně, i když se k tomu nepřiznává. Ovzduší blízké smrti, jež bylo vytvořeno jeho loučením s životem oné noci, kdy k sobě povolal bratra, bylo narušeno. Všichni věděli, že neodvratně a brzo zemře, že už je napůl mrtev. Všichni si přáli jedno jediné, aby už zemřel co nejdříve, a všichni to tajili, dávali mu z lahviček užívání, sháněli léky, sháněli doktory a klamali jeho i sami sebe, klamali se navzájem. To vše byla lež, ohavná, potupná a rouhavá lež. A tuto lež vnímal Levin zvlášť bolestně jednak proto, že se příčila jeho povaze, jednak proto, že nikdo neměl umírajícího tak rád jako on.

Levin se už dávno zabýval myšlenkou, jak by usmířil bratry alespoň před smrtí. Psal Sergejovi Ivanoviči, a když došla odpověď, přečetl dopis nemocnému. Sergej Ivanovič psal, že nemůže přijet osobně, ale dojemnými slovy prosil bratra za odpuštění.

Nemocný na to nic neřekl.

„Co mu mám napsat?“ zeptal se Levin. „Doufám, že se na něho nezlobíš?“

„Ne, vůbec ne!“ odsekl Nikolaj, popuzen tou otázkou. „Napiš mu, aby mi poslal doktora.“

Minuly ještě tři mučivé dny. Stav nemocného byl stále stejný. Jeho smrt si už přál každý, kdo ho viděl: číšníci v hotelu i hoteliér, všichni hosté i lékař, Marie Nikolajevna, Levin i Kitty. Jen pacient nic takového nepociťoval, ale naopak se zlobil, že mu neposlali pro lékaře, dál užíval lék a mluvil o životě. Jen ve vzácných okamžicích, kdy mu opium skýtalo chvilkovou úlevu, kdy se zbavil neustálých bolestí, říkal někdy v polospánku to, co soužilo jeho duši víc než všecky ostatní: „Ach, kéž by už byl konec!“ Anebo: „Kdy už bude konec!“

Bolesti se rovnoměrně stupňovaly, konaly své dílo a připravovaly ho k smrti. Nebylo polohy, v níž by netrpěl, nebylo chvilky, kdy by pozbyl vědomí, nebylo jediného místa na jeho těle ani údu, který by ho nebolel a netrápil ho. Pouhá zmínka, dojem, myšlenka na toto tělo v něm už teď budila stejný odpor jako tělo samo. Pohled na jiné lidi, jejich řeči i jeho vlastní vzpomínku – to vše mu bylo jen mukou. Lidé kolem něho to vycítili, a aniž si to uvědomovali, neodvážili se před ním volně pohybovat ani mluvit ani vyslovit svá přání. Celý jeho život splýval v jediný pocit utrpení a touhy po vysvobození.

Zřejmě se v něm dokonával zvrat, který způsobil, že se musel dívat na smrt jako na splnění svých přání, jako na štěstí. Každé jednotlivé přání, vzbuzené bolestí či strádáním, jako je hlad, únava, žízeň, každé takové přání bylo kdysi ukájeno tělesnou funkcí, která mu skýtala požitek. Ale nyní nemohlo strádání a utrpení dojít ukojení a každý pokus o ukojení vyvolával jen nové útrapy. A proto splynula všechna přání v jedno – v touhu po vysvobození z útrap, v touhu zbavit se jejich zdroje, totiž těla. Ale neměl slov, aby svou touhu po vysvobození vyjádřil, proto o ní nemluvil a ze zvyku se dožadoval ukojení takových přání, jaká už nemohla být splněna. „Obraťte mě na druhou stranu,“ říkal a vzápětí žádal, aby ho uložili tak, jak ležel předtím. „Dejte mi bujón. Odneste ten bujón. Povídejte něco, proč mlčíte?“ A sotva promluvili, zavíral oči a dával najevo únavu, lhostejnost a odpor.

Desátý den po příjezdu do města se Kitty roznemohla. Dostala bolesti hlavy, zvracela a celé dopoledne nemohla vstát z postele.

Lékař vysvětlil, že je to únavou a rozčilením, a nařídil jí duševní klid.

Nicméně odpoledne vstala a jako obvykle šla se svou ruční prací k nemocnému. Přísně se na ni podíval, když vstoupila, a pohrdavě se usmál, když řekla, že jí nebylo dobře. Toho dne ustavičně smrkal a žalostně naříkal.

„Jak je vám?“ zeptala se ho.

„Hůř,“ vypravil ze sebe namáhavě. „Mám bolesti.“

„Co vás bolí?“

„Všecko.“

„Dneska umře,“ pravila Marie Nikolajevna sice šeptem, ale přece tak, že nemocný, který byl – jak Levin pozoroval – velmi citlivý, ji musel slyšet. Levin na ni zasyčel a ohlédl se po nemocném. Nikolaj slyšel; ale nijak to na něho nepůsobilo. Měl pořád ten vyčítavý, strnulý pohled.

„Proč myslíte?“ zeptal se Levin Marie Nikolajevny, když za ním vyšla na chodbu.

„Začal se obírat.“

„Jak to, obírat?“

„Takhle,“ řekla a upravovala si záhyby na vlněných šatech. Levin si opravdu všiml, že celý ten den nemocný po sobě sahal, jako by chtěl ze sebe něco stahovat.

Předpověď Marie Nikolajevny se splnila. Než nastala noc, nebyl nemocný s to zvednout ruce a jen se před sebe díval stále tak pozorně a soustředěně. I když se bratr nebo Kitty nad ním skláněli, aby na ně mohl vidět, tvářil se stejně. Kitty poslala pro duchovního, aby se nad umírajícím pomodlil.

Zatímco se kněz modlil, nejevil umírající žádné známky života. Oči měl zavřené. Levin, Kitty a Marie Nikolajevna stáli u lože. Kněz ještě nedoříkal modlitbu, když se umírající protáhl, vzdychl a otevřel oči. Kněz dokončil modlitbu, přiložil na chladné čelo kříž, pak jej pomalu zabalil do štoly, asi dvě minuty ještě stál mlčky a potom se dotkl zchladlé, obrovské bezkrevné ruky.

„Dokonal,“ řekl a chtěl odejít. Ale spečený nebožtíkův knír se náhle pohnul a do ticha se z hloubi prsou jasně ozvalo, zřetelně a ostře: „Ještě ne… Už brzo.“

A za chvilku se obličej rozjasnil, pod kníry se objevil úsměv a už se shromáždily ženy a začaly starostlivě umývat a strojit nebožtíka.

Pohled na bratra a blízkost smrti vzkřísily v Levinově nitru pocit hrůzy z tajemnosti a zároveň blízkosti a neodvratnosti smrti, který se ho zmocnil v ten podzimní večer, když k němu bratr přijel. Nyní byl ten pocit ještě silnější než dříve; Levin cítil, že je ještě méně schopen pochopit, co znamená smrt, a její neodvratnost se mu jevila ještě hrozivější; ale protože měl po boku ženu, už ho ten pocit neuváděl v zoufalství; navzdory smrti cítil, že musí žít a milovat. Cítil, že láska ho chrání před zoufalstvím a že ta láska je pod hrozbou zoufalství stále mocnější a čistší.

Sotva se před jeho zraky dokonalo tajemství smrti, jež zůstalo neodhaleno, a už povstalo tajemství jiné, stejně skryté, ale vybízející k lásce a k životu.

Lékař potvrdil svou domněnku o Kittině stavu. Příčinou její nevolnosti bylo těhotenství.