II

„Tak zajeď prosím tě k Bolovým,“ řekla Kitty manželovi, když se v jedenáct hodin stavil u ní, dříve než odešel z domu. „Vím, že obědváš v klubu, tatínek tě dal zapsat. A co budeš dělat dopoledne?“

„Jedu jenom ke Katavasovovi,“ odvětil Levin.

„A proč tak brzo?“

„Slíbil mi, že mě seznámí s Metrovem. Rád bych si s ním pohovořil o svém spise, je to známý petrohradský vědec,“ řekl Levin.

„Ovšem, to byl od něho ten článek, který jsi tak chválil? No, a co potom?“

„Možná, že si pak ještě zajedu k soudu v sestřině věci.“

„A na koncert?“ ptala se Kitty.

„Ale co bych tam sám chodil!“

„Ne, jen jdi. Dávají tam ty novinky… To tě přece tolik zajímalo. Já bych rozhodně šla.“

„No, tak či onak, zajedu před obědem domů,“ pravil Levin a podíval se na hodinky.

„Ale vezmi si tmavý oblek, ať můžeš jet rovnou k hraběnce Bolové.“

„A je to tak nezbytně nutné?“

„To víš, že ano! Hrabě už u nás byl. No, co ti to udělá? Přijedeš tam, sedneš si, pohovoříš pět minut o počasí, vstaneš a zase odjedeš.“

„Ani bys nevěřila, já jsem tomuhle už tak odvykl, že je mi při tom hanba. Jak to vypadá? Přijde cizí člověk, sedne si, sedí pro nic za nic, vyruší hostitele, sobě zkazí náladu a odejde.“

Kitty se dala do smíchu.

„Ale přece jsi za svobodna konal zdvořilostní návštěvy?“ zeptala se.

„Jistě, ale vždycky jsem se styděl, a teď jsem tomu tak odvykl, že bych na mou duši radši dva dny neobědval, než abych šel na tuhle návštěvu. Je to tak trapné! Vždycky si myslím, že se ti lidé urazí a řeknou: Co tu chceš, když tu nemáš co dělat.“

„I ne, neurazí se. Za to ti ručím,“ řekla Kitty a se smíchem se mu podívala do obličeje. Vzala ho za ruku. „Tak se měj hezky… A jeď tam, prosím tě.“

Políbil ženě ruku a už chtěl odejít, ale vtom ho zadržela. „Kosťo, víš, zbylo mi už jenom padesát rublů.“

„Dobře, vyzvednu z banky. Kolik?“ řekl s výrazem nelibosti, který už znala.

„Ne, počkej.“ Chytila ho za ruku. „Musíme si promluvit, dělá mi to starosti. Myslím, že nic zbytečného nekupuju, ale peníze zrovna letí. Děláme to nějak špatně.“

„Vůbec ne.“ Odkašlal si a díval se na ni zamračeně.

To odkašlávání dobře znala. Bylo příznakem velké nespokojenosti, nikoli s ní, ale s vlastní osobou. Byl vskutku nespokojen, ale ne proto, že se vydalo mnoho peněz; zlobilo ho, že se mu připomíná věc, o které ví, že není docela v pořádku, a proto chce na ni zapomenout.

„Poručil jsem Sokolovovi, aby prodal pšenici a vybral za mlýn předem. Peníze určitě budou.“

„Ano, ale já se bojím, že vůbec moc…“

„Vůbec ne, vůbec ne,“ opakoval. „Měj se hezky, miláčku.“

„Ne, někdy vážně lituju, že jsem poslechla mamá. Na venku by nám bylo tak krásně! Ale takhle máte se mnou všichni trápení a přitom utrácíme…“

„Vůbec ne, vůbec ne. Od té doby, co jsem se oženil, se ještě ani jednou nestalo, abych říkal, že by něco mělo být jinak, než jak to je…“

„Opravdu?“ řekla a dívala se mu do očí.

Řekl to bezmyšlenkovitě, jen aby ji uklidnil. Ale když se na ni podíval a viděl, že ty pravdivé milé oči se na něho tázavě upřely, opakoval to už z celého srdce. Úplně ji zanedbávám, pomyslil si. A vzpomněl si na to, co mělo už tak brzo přijít.

„Už to bude brzo? Cítíš něco?“ zašeptal a vzal ji za obě ruce.

„Už jsem na to tolikrát myslila, že teď nic nemyslím a nevím.“

„A nemáš strach?“

Pohrdlivě se usmála.

„Ani trošku.“

„Tak kdyby něco, budu u Katavasova.“

„Ale nic nebude, co tě napadá. Půjdu s papá na procházku na bulvár. Podíváme se k Dolly. Před obědem tě čekám. Ještě něco! Víš, že Dolly se octla v úplně nemožné situaci? Dluží kdekomu a peníze nemá. Mluvili jsme včera s mamá a s Arsenijem (tak říkala muži své sestry Lvovové) a dohodli jsme se, že tebe a jeho pošleme na Stivu. Tohle je úplně nemožné. S papá o tom nesmíme mluvit… Ale kdybyste vy dva…“

„Ale co vlastně zmůžem?“ řekl Levin.

„Přece jenom, až půjdeš k Arsenijovi, promluv s ním. Řekne ti, na čem jsme se dohodli.“

„No, když u toho bude Arsenij, souhlasím předem. Tak já k němu zajedu. Ano, a kdybych jel na koncert, pojedu s Natali. Tak se měj hezky.“

U vchodu zastavil Levina Kuzma, starý sluha ještě z mládeneckých dob, který jim v městě spravoval domácnost.

„Nechali jsme znova okovat Parádníka (to byl podsední kůň, kterého si dali přivést ze vsi), ale pořád kulhá,“ řekl Kuzma. „Co s ním máme dělat?“

První dobu v Moskvě se Levin zajímal o koně přivedené z vesnice. Přál si to zařídit co nejlépe a nejlevněji; ale nakonec přišlo vlastní spřežení dráž než drožka a drožku si stejně najímali.

„Pošli pro veterináře, třeba to bude otlačenina.“

„A co pro Katěrinu Alexandrovnu?“ tázal se Kuzma.

Levina už teď nepřekvapovalo jako první dobu pobytu v Moskvě, že k cestě z Vozdviženky na Sivcův Vražek je třeba zapřahat do těžkého kočáru pár statných koní, jet kočárem sněhovou břečkou čtvrt versty a potom čtyři hodiny stát a platit za to pět rublů. Dnes už se to rozumělo samo sebou.

„Ať se do našeho kočáru zapřáhne pár drožkářských koní,“ řekl Levin.

„Prosím.“

Když Levin vyřešil dík městským poměrům tak jednoduše a snadno nesnáz, která by si na venkově vyžádala tolik osobní námahy a pozornosti, vyšel před dům, zavolal si drožku, nasedl a ujížděl do Nikitské. Cestou už nemyslil na peníze, ale přemýšlel, jak se seznámí s petrohradským vědcem, zabývajícím se sociologií, a bude s ním rozmlouvat o své knize.

Neproduktivní, a přece nutné výdaje, pro člověka z venkova nezvyklé, které na něm byly v Moskvě požadovány ze všech stran, ho překvapovaly jen první dobu. Teď už si na ně zvykl. Dělo se mu v té věci, jak prý se děje opilcům: první sklenka hrdlo svírá, druhá srdce otevírá, třetí – ztracena je míra. Když Levin rozměnil první storublovou bankovku, aby koupil livreje lokajovi a vrátnému, napadlo ho bezděčně, že ty livreje, neužitečné, a přece nezbytně nutné (podle toho, jak se kněžna i Kitty podivily, když naznačil, že by to snad šlo i bez livrejí) – že ty livreje ho budou stát tolik jako dva dělníci najatí na celé léto, což je kolem tří set pracovních dní od Velikonoc do ostatků¹, a každý den se těžce pracuje od rána do pozdního večera. A ta storublová bankovka ještě svírala hrdlo. Avšak další, rozměněná na nákup potravin k obědu pro příbuzné, který přišel na osmadvacet rublů, sice v Levinovi vyvolala představu, že osmadvacet rublů se rovná devíti měřicím ovsa, který lidé v potu tváře sekali, vázali, mlátili, čistili, přehazovali a přesypávali – ta další stovka šla z kapsy přece jen snadněji. A bankovky, které měnil dnes, už v něm nevyvolávaly takové úvahy a míra byla ztracena. Levin už dávno neuvažoval, zda práce vynaložená na získání peněz odpovídá radosti z věcí za ně koupených. Zásada hospodáře, podle níž nesmí prodat určitý druh obilí pod určitou cenou, byla rovněž zapomenuta. Žito, s kterým tak dlouho čekal, až stoupne cena, bylo nakonec prodáno o padesát kopejek na měřici levněji, než za ně nabízeli před měsícem. Ani správný předpoklad, že při takových výdajích nemůže vydržet celý rok, aniž se zadluží, ani ten už nic neznamenal. Byl tu jediný požadavek: mít peníze v bance, neptat se, odkud se berou, a vždycky vědět, zač zítra koupit maso. A ten požadavek až dosud plnil, vždycky měl v bance peníze. Ale teď peníze v bance došly a dost dobře nevěděl, kde vezme další. A právě to ho na chvilku rozladilo, když se mu Kitty zmínila o penězích; ale neměl čas o tom uvažovat. Myslil cestou na Katavasova a na brzké seznámení s Metrovem.