II

V den svatby Levin podle starodávného zvyku (kněžna a Darja Alexandrovna úzkostlivě lpěly na zachování všech obyčejů) svou nevěstu neviděl a obědval v hotelu s třemi mládenci, kteří se u něho náhodou sešli. Byl to Sergej Ivanovič Koznyšov, potom Katavasov, kolega ze studií, dnes profesor přírodních věd, jehož Levin potkal na ulici a zatáhl k sobě, a konečně Levinův družba Girikov, moskevský smírčí soudce, který s ním chodil na medvědy. U oběda bylo tuze veselo. Sergej Ivanovič byl v nejlepším rozmaru a bavil se originalitou pana Katavasova. Katavasov s vědomím, že jeho originalita je oceňována a chápána, stavěl ji na odiv. Čirikov se vesele a dobrácky připojoval ke každé debatě.

„Vezměme si například,“ říkal Katavasov, přičemž protahoval slova, jak si na to zvykl za katedrou, „našeho přítele Konstantina Dmitriče, jaký to byl nadaný hoch. Mluvím o nepřítomných, protože on už neexistuje. Měl tehdy po absolvování fakulty zálibu ve vědě, měl i lidské zájmy. Ale dnes je jedna polovina jeho schopností zaměřena na to, aby klamal sám sebe, a druhá – aby tento sebeklam omluvil.“

„Zavilejšího nepřítele ženitby, než jste vy, jsem ještě neviděl,“ prohodil Sergej Ivanovič.

„Nikoli, nejsem nepřítel. Jsem přívržencem dělby práce. Lidé, kteří nic nedovedou, musí dělat lidi, kdežto ostatní mají přispívat k jejich osvětě a štěstí. Tak se na to dívám. Najde se hromada lidí, kteří by chtěli míchat obě dvě řemesla dohromady, ale já k nim nepatřím.“

„Budu ohromně šťastný, až se dovím, že jste se zamiloval!“ řekl Levin. „Prosím vás, pozvěte mě na svatbu.“

„Já už jsem se zamiloval.“

„Ano, do sépie. Víš,“ obrátil se Levin k bratrovi, „Michail Semjonyč píše studii o výživě a…“

„Ale nepleťte si to! To máte konečně jedno, o čem. Jde o to, že skutečně miluji sépii.“

„Ale ta vám nebude bránit, abyste miloval ženu.“

„Ona mi bránit nebude, ale žena ano.“

„Pročpak?“

„Počkejte, však uvidíte. Vy máte rád hospodářství, lov – ale počkejte!“

„Zrovna byl dnes u mne Archip a říkal, že v Prudném je spousta losů a dva medvědi,“ ozval se Girikov.

„Tak na ně půjdete beze mne.“

„Máš pravdu,“ řekl Sergej Ivanovič. „A vůbec se napříště rozluč s lovem na medvědy. Žena tě nepustí!“

Levin se usmál. Představa, že ho žena nepustí, byla tak lákavá, že by se navždy vzdal potěšení vidět medvědy.

„Ale je to stejně škoda, že se na ty dva medvědy půjde bez vás. A pamatujete, jak to bylo posledně v Chapilově? To by byl báječný lov,“ řekl Čirikov.

Levin mu nechtěl vyvracet, že by někde mohlo být něco hezkého bez ní, a proto nic neřekl.

„Není to marný zvyk, takové loučení s mládeneckým životem,“ poznamenal Sergej Ivanovič. „Kdyby byl člověk nevím jak šťastný, přece – zlatá svoboda!“

„Přiznejte se, nemáte pocit jako ženich z Gogolovy Ženitby, že byste nejraději utekl oknem?“

„Jistě má, ale nepřizná se!“ řekl Katavasov a dal se do hlasitého smíchu.

„Prosím, okno je otevřeno… Pojeďme teď do Tveru! Vím tam o medvědici, mohlo by se jít rovnou k doupěti. Vážně, pojeďte! V pět nám jede vlak. Ať si tu dělají, co chtějí,“ s úsměvem řekl Girikov.

„Ale na mou duši,“ s úsměvem odpověděl Levin, „nemohu si pomoci, ale nedokážu v sobě vzbudit pocit lítosti nad ztracenou svobodou!“

„Když vy teď máte v hlavě takový chaos, že si nic neuvědomujete,“ ozval se Katavasov. „Ale počkejte, až se vám to v ní trošku rozleží, pak to poznáte.“

„I ne, uvědomoval bych si aspoň trochu, že i při mém citu (nechtěl před ním říci „lásce“) … a štěstí je přece jen škoda svobody… Naopak, tu svobodu oželím docela rád.“

„To je zlé! Beznadějný případ!“ řekl Katavasov. „Připijme si tedy na jeho zdraví, anebo mu aspoň popřejme, aby se mu třeba pouhá setina jeho snů vyplnila. I to už bude takové štěstí, jaké ještě svět neviděl!“

Hosté brzo po obědě odešli, aby se včas převlékli k svatbě.

Když Levin osaměl a vzpomínal na řeči všech těch mládenců, ještě jednou se v duchu otázal sám sebe, zda pociťuje onu lítost nad ztrátou svobody, o které mluvili. Usmál se té otázce. Svoboda? K čemu svoboda?

A štěstí? Milovat a toužit, sdílet její tužby, její myšlenky, tedy pravý opak svobody – v tom je štěstí!

„Ale znáš její myšlenky, její přání a city?“ náhle mu pošeptal jakýsi hlas. Úsměv zmizel z jeho tváře. Levin se zamyslil. A vtom se ho zmocnil divný pocit. Zmocnil se ho strach a pochybnost, pochybnost o všem.

Co když ho nemiluje? Co když si ho bere jen proto, aby se vdala? Co když sama neví, co dělá? Může vystřízlivět a teprve po svatbě pozná, že ho nemiluje ani nemohla milovat. V hlavě se mu rojily podivné, ošklivé myšlenky. Žárlil na Vronského stejně jako před rokem, jako by to bylo včera, co je viděl spolu. Podezíral ji, že mu nepověděla všecko.

Prudce vyskočil. „Ne, tak to nemohu nechat!“ řekl si zoufale. Ano, půjde k ní, zeptá se jí, řekne jí naposledy: máme svobodu rozhodování, nebylo by lepší včas přestat? Všecko bude lepší než věčné neštěstí, hanba, nejistota! Se srdcem plným zoufalství a rozezlen na celý svět, na sebe i na ni, vyšel z hotelu a rozjel se k ní.

Nalezl ji v pokoji vzadu. Seděla na dřevěném kufru a cosi nařizovala děvčeti, přebírajíc hromady barevných šatů rozložených po židlích i na zemi.

„Ach!“ zvolala, jakmile ho spatřila, a rozzářila se. „Kde se tu bereš… berete? (Do posledního dne mu střídavě tykala a vykala.) To je překvapení! Zrovna tu přebírám svoje dívčí šaty, co z nich komu…“

„Á! To je dobře,“ řekl a mrzutě se díval na služebnou.

„Běž, Duňašo, pak tě zavolám,“ řekla Kitty. „Co je ti?“ začala mu odvážně tykat, sotvaže děvče odešlo. Zpozorovala jeho zvláštní výraz, rozrušený a chmurný, a padl na ni strach.

„Kitty! Jsem celý utrápený. Nemohu se trápit o samotě,“ řekl hlasem plným zoufalství. Stoupl si před ni a prosebně jí pohlédl do očí. Poznal už z její milující upřímné tváře, že je zbytečné, aby jí něco říkal, ale přesto chtěl, aby jeho pochyby rozptýlila sama. „Přišel jsem ti říct, že ještě není pozdě. Ještě se dá všecko zrušit a napravit.“

„Copak? Vůbec ti nerozumím. Co je s tebou?“

„To, co jsem už tisíckrát řekl a nač musím pořád myslit… že si tě nezasloužím. Nemohla jsi svolit k sňatku se mnou. Rozmysli se. Zmýlila ses. Dobře si to rozmysli. Nemůžeš mě mít ráda… Jestli… Radši mi to řekni,“ pokračoval, vyhýbaje se jejímu pohledu. „Byl bych nešťastný. Ať si lidi říkají, co chtějí. Ale bude to lepší než být nešťastný… Přece to bude lepší teď, dokud není pozdě…“

„Nerozumím,“ ozvala se zděšeně, „chceš mi tedy vrátit slovo… nemělo by to být?“

„Ano, jestli mě nemáš ráda.“

„Ty ses zbláznil!“ vykřikla Kitty zrudlá nevolí.

Ale tvářil se tak žalostně, že se přemohla, shodila z křesla šaty a přesedla si blíž k němu.

„Nač myslíš? Řekni mi všecko.“

„Myslím, že mě nemůžeš mít ráda. Za co bys mě mohla mít ráda?“

„Můj bože! Co ti mám…,“ řekla Kitty a rozplakala se.

„Proboha, co jsem to vyvedl!“ zvolal Levin. Klekl si před ní a líbal jí ruce.

Než vstoupila kněžna za pět minut do pokoje, už se docela udobřili. Kitty ho ujistila, že ho miluje, a nejen to – na otázku, proč vlastně ho miluje, mu všecko vysvětlila. Řekla mu, že ho miluje, protože mu dokonale rozumí, protože ví, co on musí mít rád, a protože všechno, co má rád, je správné. A to mu bylo úplně jasné. Když k nim přišla kněžna, seděli vedle sebe na kufru, probírali se v šatech a hádali se, neboť Kitty chtěla dát Duňaše hnědé šaty, které měla na sobě, když ji Levin požádal o ruku, kdežto Levin naléhal, aby je nedávala nikomu, a Duňaša aby dostala bleděmodré.

„Že to nechápeš? Ona je bruneta a bleděmodré by jí neslušely. Já už to mám všecko rozmyšlené.“

Když se kněžna dověděla, proč Levin přišel, zpola žertem a zpola vážně se rozzlobila a poslala ho domů, aby se jel obléknout a nepřekážel Kitty při česání, jelikož Charles tu měl být každou chvíli.

„Beztak celé dni nejí a vypadá hrozně a ty ji ještě rozčiluješ svými hloupými nápady,“ řekla Levinovi. „Zmiz, zmiz, hochu.“

Levin s provinilým pocitem a zahanbený, ale uklidněný, se vrátil do hotelu. Jeho bratr, Darja Alexandrovna a Oblonskij, všichni v plné parádě, už na něho čekali, aby mu požehnali svatým obrazem. Byl nejvyšší čas. Darja Alexandrovna měla ještě zajet domů pro svého napomádovaného a nakadeřeného syna, který měl doprovázet nevěstu a vézt pro ni svatý obraz. Pak bylo třeba poslat jeden kočár pro družbu, kdežto druhý, který odveze Sergeje Ivanoviče, poslat zpátky… Vůbec tu bylo spousta věcí značně složitých. Především bylo jisté, že nesmějí otálet, poněvadž už bylo půl sedmé.

Požehnání svatým obrazem odbyli. Stěpan Arkaďjič zaujal komickou slavnostní pózu po manželčině boku, uchopil obraz, kázal Levinovi, aby se hluboce poklonil, načež mu s dobráckým potutelným úsměvem požehnal a třikrát ho políbil; totéž učinila i Darja Alexandrovna a už honem spěchala domů a zase si popletla stanovené pořadí kočárů.

„Tak to uděláme takhle: ty jeď v našem kočáře za ním a Sergej Ivanovič, když bude tak laskav, pojede se mnou a pak pošle kočár zpátky.“

„Beze všeho, velmi rád.“

„A my přijedeme hned. Věci máš odeslané?“ řekl Stěpan Arkaďjič.

„Mám,“ odpověděl Levin a nařídil Kuzmovi, aby mu přinesl šaty.