XIX

Stěpan Arkaďjič už byl na odchodu, když přišel Korněj a hlásil:

„Sergej Alexejevič!“

„Kdopak je to Sergej Alexejevič?“ užuž začal Stěpan Arkaďjič, ale hned si vzpomněl.

„Ach ano, Serjoža!“ řekl.

Sergej Alexejevič! A on si myslil, že je to přednosta odboru. Vždyť ho Anna prosila, aby se na něho podíval, vzpomněl si.

A v paměti se mu vybavil nesmělý, žalostný výraz, s kterým mu Anna řekla na rozloučenou: „Přece ho uvidíš. Zjisti podrobně, kde je, koho má u sebe. A Stivo… kdyby bylo možné! Je to přece možné?“ Stěpan Arkaďjič pochopil, co znamená „kdyby bylo možné“. Kdyby bylo možné provést rozvod tak, aby syn zůstal jí… Nyní Stěpan Arkaďjič viděl, že na to není ani pomyšlení, ale přesto byl rád, že synovce uvidí.

Alexej Alexandrovič švagra upozornil, že se před synem nikdy nemluví o matce, a žádal ho, aby se o ní nezmiňoval ani slovem.

„Byl velice nemocen po tom setkání s matkou, s kterým jsme ne-po-čí-ta-li,“ pravil Alexej Alexandrovič. „Skoro jsme se obávali o jeho život. Ale racionálním léčením a v létě koupáním v moři se jeho zdraví zlepšilo a teď jsem ho na radu lékaře dal do školy. Vliv spolužáků je opravdu blahodárný. Je teď úplně zdráv a dobře se učí.“

„Takový junák! To už vážně není Serjoža, ale hotový Sergej Alexejevič!“ s úsměvem řekl Stěpan Arkaďjič, když uviděl hezkého statného chlapce v modrém kabátku a dlouhých kalhotách, který rázně a nenuceně vešel do pokoje. Chlapec vypadal zdravě a vesele. Uklonil se strýci jako cizímu člověku, ale když ho poznal, začervenal se a skoro uraženě a rozzlobeně se od něho rychle odvrátil. Šel k otci a podal mu školní zprávu.

„No, je to slušné,“ řekl otec, „můžeš jít.“

„Zhubl a vyrostl, a už to není děcko, ale kluk. To se mi líbí,“ řekl Oblonskij. „Ale pamatuješ se na mne?“

Chlapec se honem ohlédl po otci.

„Pamatuju, mon oncle¹,“ odvětil, podíval se na strýce a opět sklopil zrak.

Strýc zavolal hocha k sobě a vzal ho za ruku.

„Tak co, jak se máme?“ Rád by se byl s ním dal do řeči a nevěděl, jak začít.

Chlapec neodpovídal, červenal se a opatrně táhl ruku zpět.

Jakmile Stěpan Arkaďjič jeho ruku pustil, pohlédl Serjoža tázavě na otce a už jako pták, puštěný na svobodu, hbitě vyrazil z pokoje.

Uplynul rok od té doby, co Serjoža viděl naposledy svou matku. Od těch časů už o ní neslyšel. Téhož roku byl dán do školy, kde poznal spolužáky a oblíbil si je. Sny a vzpomínky na matku, z kterých se po onom shledání roznemohl, ho teď už nezajímaly. Kdykoli se dostavily, horlivě je zapuzoval, protože se za ně styděl, hodily se snad pro děvčata, ale ne pro chlapce a kamaráda. Věděl, že mezi otcem a matkou došlo ke sváru, který je rozloučil, věděl, že je mu souzeno zůstat s otcem, a snažil se té myšlence přivyknout.

Setkání se strýcem, který byl podobný matce, mu bylo nepříjemné, protože v něm vyvolalo vzpomínky, za které se styděl. Bylo mu to tím nepříjemnější, že z některých slov, která zaslechl, dokud čekal za dveřmi pracovny, a zvláště z výrazu otcova a strýcova obličeje se dovtípil, že mluvili o matce. A aby nemusel odsuzovat otce, u kterého žil a na kterém byl závislý, a především aby nepodlehl citlivosti, což považoval za věc tak ponižující, raději se vyhnul strýci, který ho přijel vyrušit z klidu, a snažil se nemyslit na to, co mu strýc připomínal.

Ale když Stěpan Arkaďjič vyšel v patách za ním ven, zahlédl ho na schodech, zavolal si ho a ptal se, co dělá ve škole o přestávkách mezi vyučováním, Serjoža se s ním – protože tu nebyl otec – rozpovídal.

„My si teď hrajem na vlak,“ odpověděl na strýcovu otázku. „Víte, to se dělá tak: dva si sednou na lavici. To jsou cestující. A jeden si na tu lavici stoupne. A ostatní se zapřáhnou. Chytnou se za ruce nebo za opasky a ženou se přes všecky sály. Dveře se otevřou už napřed. Ale je to těžké, dělat konduktéra!“

„To je ten, co stojí?“ otázal se Stěpan Arkaďjič s úsměvem.

„Ano. Na to musí být kuráž a šikovnost, hlavně když vlak najednou zastaví nebo když někdo spadne.“

„To se ví, to není jen tak,“ řekl Stěpan Arkaďjič a smutně se díval do těch očí, jiskrných po matce, teď už ne dětských, ne už docela nevinných. A třebaže Alexejovi Alexandroviči slíbil, že nebude mluvit o Anně, nedalo mu to.

„A pamatuješ se na maminku?“ zeptal se náhle.

„Ne, nepamatuju,“ vyhrkl Serjoža, zrudl jako mák a sklopil oči. A strýc už z něho nedostal ani slovo.

Za půl hodiny nalezl slavjanofilský vychovatel svého svěřence na schodech a dlouho nemohl pochopit, zda se vzteká, nebo pláče.

„Jistě jste upadl a uhodil jste se?“ pravil vychovatel. „Říkal jsem, že je to nebezpečná hra. Musím na to upozornit pana ředitele.“

„Kdybych se uhodil, nikdo by to nevěděl. To je jisté.“

„Tak co je vám?“

„Nechte mě! Pořád jestli se pamatuju, nebo ne… Co je mu do toho? Co bych se pamatoval. Dejte mi pokoj!“ obrátil se, ne už k vychovateli, ale k celému světu.