XVIII

Anna pozorovala Dollin hubený, zmučený obličej, na němž se ve vráskách zachytil prach, a chtěla říci, co si myslila – totiž, že Dolly zhubla. Ale pak si uvědomila, že ona sama jen kvete a že Dollin pohled jí to pověděl. Vzdychla a začala o sobě.

„Ty se na mě díváš,“ řekla, „a přemýšlíš, jestli mohu být při svém postavení šťastná? Inu co! Stydím se přiznat. Ale jsem… jsem hříšně šťastná… Stalo se kouzlo jako v pohádce, jako když se ti zdá něco strašného, až jde na tebe úzkost, a pak se najednou vzbudíš a cítíš, že všecky ty hrůzy jsou pryč. Procitla jsem. Prožila jsem strašná muka a teď jsem už dávno, zvlášť co jsme tady, tolik šťastná!“ Anna pohlédla s nesmělým, tázavým úsměvem na Dolly.

„Tak ráda to slyším!“ pravila Dolly s úsměvem, ale mimoděk chladněji, než chtěla. „Moc ti to přeju. Proč jsi mi nepsala?“

„Proč? Protože jsem se neodvažovala… Zapomínáš, jak na tom jsem…“

„Neodvažovala ses? Mně? Kdybys věděla, jak jsem… Myslím…“

Darja Alexandrovna chtěla povědět, o čem dnes ráno přemýšlela, ale teď se jí to zdálo nějak nevhodné.

„O tom konečně až později. Co to je, všecky ty budovy?“ zeptala se, aby zavedla řeč jinam, a ukázala na červené a zelené střechy, které bylo vidět za zelení živých plotů z akátů a bezů. „Hotové městečko.“

Ale Anna neodpovídala.

„Ne, ne! Co si myslíš o mém případu, jak se na to díváš, řekni!“ naléhala.

„Domnívám se…,“ užuž začala Darja Alexandrovna, ale v té chvíli Váseňka Veslovskij, který už naučil hřebce cválat na pravou nohu, se přehnal kolem nich, těžce dopadaje ve své krátké kazajce na semiš dámského sedla.

„Jde to, Anno Arkaďjevno!“ zavolal.

Anna na něho ani nepohlédla. Ale Darju Alexandrovnu opět napadlo, že by nebylo vhodné začínat cestou takový dlouhý rozhovor, a proto svou myšlenku vyslovila stručně.

„Nic si nemyslím,“ řekla, „ale měla jsem tě vždycky ráda, a když máme někoho rádi, máme rádi celého člověka, jaký je, a ne jakého bychom si ho přáli mít.“

Anna odvrátila zrak od přítelkyně, přimhouřila oči (byl to její nový zvyk, který Dolly ještě neznala) a zamyslila se, neboť si přála dokonale pochopit význam těchto slov. A protože jim asi porozuměla tak, jak chtěla, podívala se na Dolly.

„Jestli máš něco na svědomí,“ řekla „všecky hříchy by ti byly odpuštěny za to, žes přijela, a za tvá slova.“

A Dolly viděla, že jí do očí vstoupily slzy. Mlčky stiskla Anně ruku.

„Tak co je to za budovy? Těch je!“ opakovala po chvíli mlčení svou otázku.

„To jsou úřednické domky, továrna, konírny,“ odpověděla Anna. „A tady začíná park. Bylo to hrozně zanedbané, ale Alexej dal všecko opravit. Má to panství moc rád a – což jsem nijak nečekala – náruživě se oddal hospodářství. On je vůbec tak všestranný! Může se pustit do čeho chce, všecko dělá skvěle. Nejenže se nenudí, ale horlivě pracuje. Stal se z něho – jak ho znám – rozvážný, znamenitý hospodář, jde-li o hospodářství, je až nemírně šetrný. Ale to jenom v hospodářství. Tam, kde jde o desetitisíce, tam nepočítá,“ vykládala Anna s radostným a chytrým úsměvem, s jakým ženy často mluvívají o skrytých vlastnostech milovaného člověka, jež odhalily pouze ony. „Vidíš tu velkou budovu? To je nová nemocnice. Myslím, že bude stát přes sto tisíc. To je teď jeho koníček. A víš, jak to vzniklo? Sedláci ho prosili, aby jim slevil na pachtovném z luk, tuším, ale on odmítl a já jsem mu vytkla, že je lakomý. To se ví, že to nebylo jen proto, ale kvůli všemu dohromady, zkrátka začal stavět tuhle nemocnici, víš, aby ukázal, že nešetří. Řeklo by se, že je to maličkost. Ale já ho mám za to ještě radši. Ale hned uvidíš dům. Je to dům zděděný po předcích a zvenčí se na něm nic nezměnilo.“

„Ten je krásný!“ zvolala Dolly a s bezděčným úžasem zírala na nádherný dům se sloupovím, tyčící se uprostřed různorodé zeleně starých stromů v parku.

„Že je pěkný? A shora je úžasná vyhlídka.“

Vjeli na nádvoří posypané štěrkem a zdobené květinovými záhony, kde dva dělníci obkládali zkypřený záhon neopracovanými pórovitými kameny, a zastavili u krytého hlavního vchodu.

„Ale, oni už jsou tu!“ řekla Anna, když spatřila jezdecké koně, jež sloužící zrovna odváděli. „Že je to krásný kůň? To je cob¹. Můj miláček. Přiveď mi ho sem a dones cukr. Kde je hrabě?“ otázala se dvou honosných lokajů, kteří vyběhli ven. „Á, tady ho máme!“ pravila, když uviděla, že Vronskij a Veslovskij jí jdou naproti.

„Kde ubytujete kněžnu?“ řekl Vronskij Anně francouzsky, a aniž čekal na odpověď, ještě jednou se pozdravil s Darjou Alexandrovnou a tentokrát jí políbil ruku. „Snad ve velkém pokoji s balkónem?“

„Ne ne, to je daleko! Raději v rohovém, to se budeme častěji vídat. Tak půjdeme,“ řekla Anna, když dala oblíbenému koni cukr, který jí lokaj přinesl.

„Et vous oubliez votre devoir,“² pravila k Veslovskému, který rovněž vyšel na schodiště.

„Pardon, j’en ai tout plein les poches,“³ odvětil s úsměvem a sáhl do kapsy u vesty.

„Mais vous venez trop tard,“⁴ řekla Anna, utírajíc si šátkem ruku, kterou jí zaslinil kůň, když si bral cukr. Potom se obrátila k Dolly. „Jak dlouho se zdržíš? Jeden den? To nejde!“

„Slíbila jsem to, a pak děti…,“ řekla Dolly plná rozpaků, protože si potřebovala vzít z kolesky kabelku i proto, že tušila, že asi má obličej celý zaprášený.

„Ne, Dolly, drahoušku… No, uvidíme. Tak půjdem, půjdem!“ A Anna zavedla Dolly do jejího pokoje.

Nebyl to parádní pokoj, který navrhoval Vronskij, nýbrž jiný, o kterém Anna řekla, že ji Dolly za něj omluví. I tento pokoj, za který bylo třeba se omlouvat, hýřil přepychem, v jakém Dolly nikdy nežila a který jí připomínal nejlepší hotely v cizině.

„Ach drahoušku, jsem ti tak šťastná!“ řekla Anna a na chvilku se posadila ve své amazoně k Dolly. „Povídej, co u vás doma. Stivu jsem viděla jen zběžně. Ale on nedovede nic říci o dětech. Co můj miláček Táňa? Ta už je asi velká, viď?“

„Ano, hodně velká,“ krátce odpověděla Darja Alexandrovna a sama se divila, že tak chladně hovoří o svých dětech. „Máme se u Levinových nádherně,“ dodala.

„Kdybych byla věděla,“ poznamenala Anna, „že mnou nepohrdáš… Mohli jste k nám přijet všichni. Vždyť Stiva je Alexejův dávný a dobrý přítel,“ dodala a náhle se zarděla.

„Ano, ale nám se tak dobře…,“ v rozpacích se ozvala Dolly.

„Ale co, to já samou radostí mluvím hlouposti. Jenom mi věř, drahoušku, jsem hrozně ráda, žes tady!“ pravila Anna a zase ji líbala. „Ještě jsi mi neřekla, jak a co o mně soudíš, a já chci všecko vědět. Ale jsem ráda, že mě uvidíš takovou, jaká jsem. Hlavně bych nerada, aby si někdo myslil, že chci něco dokazovat. Nic dokazovat nechci, chci prostě žít. Nikomu neškodit, leda sobě. Na to mám právo, ne? Ale to by vlastně byl delší rozhovor a ještě si o všem důkladně popovídáme. Teď se půjdu obléknout a tobě sem pošlu děvče.“