IX

Opuštěný starý palác s vysokými štukovými stropy a freskami na zdech, s mozaikovými podlahami, s těžkými, vlněnými žlutými závěsy na vysokých oknech, s vázami na stojáncích a krbech, s vyřezávanými dveřmi a ponurými sály plnými obrazů – tento palác, když se do něho přestěhovali, už svým vzhledem utvrzoval Vronského v příjemném bludu, že není ani tak ruský statkář, gardový myslivec mimo službu, jako osvícený milovník a podpůrce umění, sám skromný umělec, který se zřekl společnosti, vlivných styků a kariéry pro milovanou ženu.

Úloha, kterou si Vronskij zvolil, se po přesídlení do paláce zdařila dokonale, a když ho Goleniščev seznámil s některými zajímavými osobnostmi, byl první dobu klidný. Maloval pod vedením italského profesora malířství studie podle skutečnosti a studoval italský středověk. Italský středověk Vronského v poslední době tak okouzlil, že teď nosil i klobouk a přehoz přes rameno po středověkém způsobu, což mu velice slušelo.

„My tu bydlíme a přitom nic nevíme,“ řekl jednou Vronskij Goleniščevovi, který k nim po ránu zavítal. „Viděl jsi ten obraz od Michajlova?“ řekl, podávaje mu ruské noviny, došlé ráno, a upozornil ho na článek o ruském malíři, jenž žil v témž městě a právě dokončil obraz, o kterém už dávno kolovaly různé pověsti a který byl zakoupen předem. V článku se vytýkalo vládě a Akademii, že se vynikajícímu malíři nedostalo žádného povzbuzení ani podpory.

„Viděl jsem ho,“ odpověděl Goleniščev. „Není ovšem bez nadání, ale drží se naprosto pochybeného směru. Je to pořád to ivanovovsko-straussovsko-renanovské pojetí Krista v náboženské tematice.“

„Co je na tom obraze?“ tázala se Anna.

„Kristus před Pilátem. Kristus je znázorněn jako Žid s veškerým realismem nové školy.“

Otázka, co je námětem obrazu, přivedla Goleniščeva k jednomu z jeho nejoblíbenějších témat, a tak se pustil do výkladu:

„Nechápu, jak se mohou tak hrubě mýlit. Kristova podoba už byla určitým způsobem ztvárněna v dílech starých velikánů. Chtějí-li tedy dnes zobrazovat nikoli boha, ale revolucionáře nebo mudrce, ať si berou z dějin Sokrata, Franklina nebo Charlottu Cordayovou, jenom ne Krista. Oni si schválně volí postavu, kterou nelze činit objektem uměleckého díla, a potom…“

„A je to pravda, že ten Michajlov žije v takové bídě?“ zeptal se Vronskij. Myslil, že jako ruský mecenáš by měl malíři pomoci, ať už je jeho obraz dobrý, či špatný.

„Pochybuji. Je vynikající portrétista. Viděli jste jeho podobiznu Vasilčikovové? Ale už tuším nechce malovat podobizny, a proto možná má opravdu nouzi. Říkám, že…“

„Nešlo by to, požádat ho, aby udělal podobiznu Anny Arkaďjevny?“ pravil Vronskij.

„Proč mou?“ řekla Anna. „Mám podobiznu od tebe a už žádnou jinou nechci. Radši kdyby namaloval Annie. (Tak říkala dcerušce.) Tamhle ji máme,“ dodala, když vyhlédla oknem na spanilou italskou kojnou, která vynesla dítě na zahradu, a vzápětí se nenápadně ohlédla po Vronském. Spanilá kojná, podle které dělal Vronskij hlavu k svému obrazu, byla jediným tajným soužením v Annině životě. Když ji Vronskij maloval, obdivoval se její kráse a středověkému zjevu. Anna se neodvážila přiznat ani sama sobě, že se bojí, aby na kojnou nežárlila, a proto ji zahrnovala laskavostí a rozmazlovala ji i jejího malého synka.

Vronskij také vyhlédl z okna, podíval se Anně do očí a pak se hned otočil ke Goleniščevovi.

„A znáš se s tím Michajlovem?“

„Několikrát jsem se s ním setkal. Ale je to divný patron a nemá vůbec žádné vzdělání. Víte, patří k těm divokým novým lidem, kteří se dnes tak hojně vyskytují. Víte, k těm volnomyšlenkářům, kteří byli už rovnou vychovaní v duchu ateismu, negace a materialismu. Kdysi,“ řečnil Goleniščev a nepozoroval nebo nechtěl pozorovat, že i Anna a Vronskij by rádi něco poznamenali, „kdysi byl volnomyšlenkář člověk, který byl vychován v duchu náboženství, zákona, mravnosti, a teprve vlastním bojem a úsilím dospíval k volnomyšlenkářství. Ale dnes se objevuje nový typ samorostlých volnomyšlenkářů, kteří nám vyrůstají, aniž vůbec slyšeli, že existovaly zákony mravní a náboženské, že existovaly autority. Vyrůstají rovnou v duchu negace všeho čili jako divoši. Takový je on. Je tuším syn moskevského dvorního lokaje a nedostalo se mu žádného vzdělání. Když vstoupil na Akademii a získal si jméno, tu jako člověk ne zrovna hloupý zatoužil po vzdělání. A zaměřil se na to, co bylo podle jeho soudu pramenem vzdělanosti – na časopisy. Víte, za starých časů by byl člověk, který by se chtěl vzdělat, řekněme nějaký Francouz, začal studovat všechny klasiky – teology i tragiky, historiky a filozofy. A víte, jakou duševní práci by musel vykonat. Ale tenhle se dostal rovnou k literatuře negativismu, velice rychle si osvojil celou tresť negující vědy, a to mu stačí. A kdyby jen to! Před nějakými dvaceti lety by byl v té literatuře nalezl alespoň znaky boje proti autoritám, proti odvěkým názorům, byl by z toho boje poznal, že zde bylo ještě cosi jiného. Ale dnes se dostává rovnou k takové literatuře, která ani neuznává staré názory za hodné diskuse a rovnou tvrdí: Nic neexistuje. Evoluce, přirozený výběr, boj o život – a dost. Já jsem ve své studii…“

„Víte co,“ řekla Anna, která se už delší chvíli nenápadně dorozumívala s Vronským pohledy a věděla, že Vronského nezajímá malířovo vzdělání, ale že je zaujat myšlenkou, jak mu pomoci a objednat si u něho portrét. „Víte co?“ rázně přerušila rozohněného Goleniščeva. „Pojeďme k němu!“

Goleniščev se uklidnil a rád souhlasil. Ale poněvadž malíř bydlil ve vzdálené čtvrti, rozhodli se, že si vezmou drožku.

Hodinu poté Anna vedle Goleniščeva a Vronskij na předním sedadle kočáru přijeli k hezkému novému domu ve vzdálené čtvrti. Přivítala je domovnice a sdělila, že Michajlov přijímá návštěvy v ateliéru, ale teď že je ve svém bytě pár kroků odtud. Poslali mu po ní své navštívenky s prosbou, aby si směli prohlédnout jeho obrazy.