VI

Zatímco děti svačily, seděli dospělí na balkóně a rozprávěli, jako by se nic nestalo, ačkoli všichni – zejména Sergej Ivanovič a Váreňka – velmi dobře věděli, že se stala byť nepříznivá, ale přece důležitá věc. Oba měli stejné pocity, jaké mívá žák, když musí po neúspěšné zkoušce opakovat třídu anebo je provždy vyloučen ze školy. Všichni přítomní rovněž tušili, že se něco zběhlo, a živě se bavili o vedlejších věcech. Levin a Kitty byli dnes večer zvlášť šťastní a milostně naladění. A to, že byli šťastní ve své lásce, obsahovalo nemilou narážku na ty, kdo také toužili po lásce a nemohli ji mít – až si to Levin a Kitty vyčítali.

„Vzpomeňte si na má slova, Alexandr nepřijede,“ řekla stará kněžna.

Dnes večer čekali od vlaku Oblonského a starý kníže psal, že možná přijede také.

„A já vím proč,“ pokračovala kněžna. „Říká, že mladí mají zůstat první dobu sami.“

„Však nás tatínek beztak zradil. Už jsme ho takovou dobu neviděli,“ řekla Kitty. „A copak jsme mladí? My už jsme hrozně staří.“

„Ale když nepřijede, taky vás opustím, děti,“ povzdechla si smutně kněžna.

„Ale prosím vás, maminko!“ pustily se do ní obě dcery.

„Jen si představ, jak mu asi je! Vždyť teď…“

A docela znenadání se staré kněžně zatřásl hlas. Dcery ztichly a podívaly se na sebe. Mamá si vždycky musí na všem najít něco smutného, pravil jejich pohled. Nevěděly, že kněžně sice bylo u dcery hezky a že si tu připadala užitečná, ale že přece myslí se zoufalým smutkem na sebe i na muže od té doby, co provdali poslední milovanou dceru a rodinné hnízdo osiřelo.

„Co byste ráda, Agafjo Michajlovno?“ pojednou se otázala Kitty, když Agafja přišla za ní a tajuplně a významně se tvářila.

„Co bude s večeří?“

„Výborně,“ řekla Dolly. „Ty jdi obstarat večeři a já půjdu s Gríšou opakovat úlohu. Beztak dnes ještě nic nedělal.“

„To padá na mou hlavu! Nech toho, Dolly, já půjdu,“ řekl Levin a vyskočil.

Gríša už vstoupil na gymnázium a měl si přes léto opakovat učební látku. Darja Alexandrovna už v Moskvě probírala se synem latinu, a když přijeli k Levinovým, vytkla si za pravidlo opakovat s ním alespoň jednou denně nejobtížnější lekce z matematiky a z latiny. Levin se nabídl, že ji zastoupí; ale když si matka jednou poslechla Levinovu hodinu a viděla, že se to neděje tak, jak v Moskvě s Gríšou opakoval domácí učitel, přišla sice do rozpaků a dbala, aby se Levin neurazil, ale přesto mu kategoricky sdělila, že se učivo musí probírat podle knížky, jako to dělá učitel, a že se toho raději zase ujme sama. Levin měl zlost na Stěpana Arkaďjiče, že ve své lehkomyslnosti ponechává dohled nad vyučováním matce, která tomu nerozumí, ač by se měl o to starat sám. Měl zlost i na učitele, že učí děti tak bídně. Ale švagrové slíbil, že se bude s Gríšou učit tak, jak si ona přeje. Pak už Gríšu neučil podle vlastní metody, ale podle knížky, a proto to dělal nerad a často zapomínal, že má mít hodinu. Tak tomu bylo i dnes.

„Ne, já půjdu, Dolly, jen seď,“ řekl. „Probereme všecko po pořádku, jak je to v knize. Jenom až přijede Stiva, půjdem si zastřílet, tak to vynecháme.“

A Levin odešel za Gríšou.

Totéž řekla Váreňka Kitty. I ve šťastné, spořádané domácnosti Levinových dovedla být Váreňka užitečná.

„Já obstarám večeři a vy seďte,“ pravila a stoupla si k Agafje.

„Ach ovšem, asi nedostali kuřata. Ať vezmou naše…,“ řekla Kitty.

„Však my s Agafjou Michajlovnou na něco přijdeme.“ A Váreňka odešla za stařenkou.

„Milé děvče!“ pravila kněžna.

„Nejen milé, mamá, ale prostě poklad, jaký se hned tak nenajde.“

„Tak vy dnes čekáte Stěpana Arkaďjiče?“ prohodil Koznyšov, neboť zřejmě nechtěl pokračovat v rozmluvě o Váreňce. „Člověk by stěží našel dva švagry, aby si byli tak málo podobní,“ dodal s jemným úsměvem. „Jeden jako rtuť, ve společnosti je ve svém živlu jako ryba ve vodě. Druhý, náš Kosťa – čilý a hbitý, ke všemu citlivý, ale sotvaže se octne ve společnosti, buď sedí jako zařezaný, nebo se zbytečně rozčiluje, jako ryba na suchu.“

„Ano, je moc lehkomyslný,“ obrátila se kněžna k Sergejovi Ivanoviči. „Právě jsem vás chtěla požádat, abyste mu domluvil, že ona (ukázala na Kitty) tady nemůže zůstat, rozhodně musí jet do Moskvy. On říká, že dopíše pro lékaře…“

„Mamá, on všecko udělá, se vším souhlasí,“ řekla Kitty, mrzutá na matku, že v té věci dělá rozhodčím Sergeje Ivanoviče.

Do jejich hovoru se v aleji ozval frkot koní a skřípot kol na štěrku.

Ještě než Dolly vstala a vykročila muži naproti, už dole z okna pokoje, kde se učil Gríša, vyskočil Levin a pomáhal ven Gríšovi.

„To je Stiva!“ zavolal Levin pod balkónem. „Už jsme hotovi, Dolly, neměj strach!“ dodal a jako kluk uháněl naproti povozu.

„Is, ea, id, eius, eius, eius,“¹ křičel Gríša a poskakoval alejí. „A ještě někdo. Asi tatínek!“ zvolal Levin, když zůstal stát u vchodu do aleje. „Kitty, nechoď po těch strmých schodech, jdi kolem.“

Avšak Levin se zmýlil, když pána v kolesce pokládal za starého knížete. Když došel blíž, uviděl vedle Stěpana Arkaďjiče nikoli knížete, nýbrž hezkého, tělnatého mladého muže ve skotské čapce s dlouhými vlajícími stuhami. Byl to Váseňka Veslovskij, vzdálený bratranec Ščerbackých, oslnivý petrohradsko-moskevský mladý muž, „výborný hoch a náruživý nimrod“, jak ho představil Stěpan Arkaďjič.

Veslovskij si pranic nedělal ze zklamání, které vzbudil tím, že přijel místo starého knížete. Zvesela se pozdravil s Levinem a připomněl mu, že už se znají, pak vysadil do kolesky Gríšu a přenesl ho přes pointera², kterého si vezl s sebou Stěpan Arkaďjič.

Levin nenasedl do kolesky, ale šel za ní pěšky. Trošku ho mrzelo, že nepřijel starý kníže, kterého měl tím raději, čím lépe ho znal. Mrzelo ho, že se tu objevil Váseňka Veslovskij, člověk úplně cizí a zbytečný. A byl najednou ještě cizejší a zbytečnější, jakmile Levin došel ke vchodu, kde už se shromáždil rozjařený hlouček dospělých a dětí. Spatřil, že Váseňka Veslovskij s nápadnou roztomilostí a dvorností líbá Kitty ruku.

„My jsme s vaší paní příbuzní a staří známí,“ pravil Váseňka Veslovskij a znova Levinovi pevně, přepevně stiskl ruku.

„Tak co, je dost pernaté?“ otočil se k Levinovi Stěpan Arkaďjič, který sotva stačil každého pozdravit. „My dva máme nejkrvelačnější úmysly. Kdepak, mamá, nebyli od té doby v Moskvě. Tu máš, Táňo! Vyndej to, prosím tě, je to vzadu ve voze,“ obracel se na všecky strany. „Vypadáš teď ohromně svěže, Dollinko,“ říkal ženě a opět jí líbal ruku, kterou podržel ve své a potřepával ji shora druhou rukou.

Ačkoli byl Levin ještě před chvílí v nejlepším rozmaru, škaredil se teď na všecky a nic mu nebylo po chuti.

„Kohopak včera líbal těmi rty?“ myslil si, když se díval, jak Stěpan Arkaďjič cukruje před ženou. Podíval se na Dolly a ani ta se mu nelíbila.

Vždyť jeho lásce nevěří. Co ji tedy tolik těší? Hnusné!

Levin se podíval na kněžnu, která mu byla ještě před chvílí tak milá, a nelíbil se mu způsob, jak vítala toho Váseňku s těmi jeho stuhami jako ve vlastním domě.

I Sergej Ivanovič, který také vyšel na schody, mu byl nepříjemný tím líčeným přátelským tónem, kterým uvítal Stěpana Arkaďjiče, ačkoli Levin věděl, že jeho bratr nemá Oblonského rád a neváží si ho.

I Váreňka, i ta mu byla protivná, když se s takovým svatouškovským výrazem seznamovala s mladým pánem, ačkoli myslila jen na to, jak by se vdala.

A nejvíc proti mysli mu byla Kitty, protože se tak vpravila do onoho tónu rozmarného veselí, s nímž tento pán pohlížel na svůj zájezd na venkov jako na nějaký svátek pro sebe i pro ostatní; a obzvlášť nepříjemně působil zvláštní úsměv, kterým odpovídala na jeho úsměvy.

V živém hovoru se všichni ubírali dovnitř. Ale sotvaže se všichni usadili, Levin se otočil a odešel. Kitty viděla, že se s mužem něco děje. Chtěla využít příhodné chvilky, aby si promluvili o samotě, ale řekl jí, že musí do kanceláře, a chvátal pryč. Už dávno si nepřipouštěl takovou starost o hospodářství jako dnes. „Oni by mohli mít celý týden neděli,“ myslil si, „ale tady je každodenní práce, která nepočká a bez které bychom nebyli živi.“