XXXII

Než Vronskij odjel k volbám, uvážila Anna, že scény, které se mezi nimi opakovaly při každém jeho odjezdu, by v něm spíš mohly vzbudit jen chlad, než aby ho připoutaly; proto si řekla, že se všemožně ovládne, aby snášela rozloučení klidně. Avšak chladný, strohý pohled, s jakým jí přišel oznámit svůj odjezd, ji urazil, a Vronskij ještě ani neodjel, a její klid už byl tentam.

Když pak o samotě sama přemýšlela o tom pohledu, který vyjadřoval právo na svobodu, dospěla k stejnému závěru jako vždy – k vědomí vlastního pokoření. On má právo odjet, kdykoli a kamkoli chce. Nejen odjet, ale i opustit ji. Má všechna práva, ona nemá žádná. Ale protože to ví, neměl to dělat. Ale co udělal? Podíval se na ni a tvářil se při tom chladně a přísně. Dá se to ovšem těžko určit, těžko postihnout, jenže nic takového se dříve nedělo, a ten pohled znamená mnoho. Ten pohled nasvědčuje, že nastává ochlazení.

A třebaže se ujistila, že nastává ochlazení, přece nemohla nic dělat, nemohla nijak změnit svůj vztah k němu. Mohla si ho udržet jen a jen láskou a půvabem, stejně jako dříve. A stejně jako dříve, mohla horlivou činností ve dne a morfiem v noci přehlušovat děsivé myšlenky, co se stane, jestliže ji přestane mít rád. Byl tu ovšem ještě jeden prostředek: nesnažit se ho udržet (k tomu si nepřála nic jiného než jeho lásku), ale sblížit se s ním, nabýt takového postavení, aby ji neopouštěl. Tímto prostředkem byl rozvod a sňatek. A začala si to přát a rozhodla se, že ihned svolí, jakmile se jí o tom Vronskij nebo Stiva zmíní.

V takových úvahách strávila bez něho pět dní, celou tu dobu, co měl být pryč.

Procházky, besedy s princeznou Varvarou, návštěvy nemocnice a především čtení, čtení jedné knihy za druhou, to vše jí vyplňovalo čas. Ale když se šestý den kočí vrátil bez něho, cítila, že už nemá sil, aby nějak zapudila myšlenky na něho a na to, co tam dělá. V téže době se jí rozstonala dcerka. Anna ji ošetřovala, ale ani to ji nerozptýlilo, tím spíš že onemocnění nebylo nebezpečné. Při nejlepší vůli nedokázala mít holčičku ráda a předstírat lásku nedovedla. Když toho dne navečer osaměla, dostala o něho takový strach, že už se málem rozhodla jet do města, ale nakonec všecko důkladně uvážila, napsala onen rozporný dopis, který byl Vronskému doručen, ani jej po sobě nečetla a odeslala jej po zvláštním poslu. Nazítří ráno dostala od něho dopis a trpce litovala, že mu takto psala. S hrůzou čekala, že se bude opakovat přísný pohled, jakým si ji změřil, když odjížděl, zvlášť když se doví, že holčička nebyla nebezpečně nemocná. Ale přece byla ráda, že mu psala. Anna si teď už přiznávala, že je mu na obtíž, že Vronskij s lítostí opouští svou svobodu, když se má vracet k ní, ale přesto se těšila, až přijede. Aťsi je mu na obtíž, jen když ho bude mít tady u sebe, aby ho měla na očích a věděla o každém jeho hnutí.

Seděla pod lampou v salóně, četla novou knihu od Taina, poslouchala, jak venku hučí vítr, a každým okamžikem čekala příjezd kočáru. Několikrát se jí zdálo, že slyší rachot kol, avšak mýlila se. Konečně se ozval nejen rachot kol, ale i volání kočího a temné dunění u krytého vchodu.

I princezna Varvara, která si vykládala pasiáns, to potvrdila, a Anna s prudkým uzarděním vstala, ale místo aby šla dolů, jak to předtím udělala dvakrát, zůstala stát. Najednou se zastyděla za svůj klam, ale především se bála, jak ji Vronskij uvítá. Pocit urážky už vyprchal; jenom se obávala, aby jí nedal najevo nelibost. Uvědomila si, že dcera je už druhý den úplně zdravá. Skoro na ni měla zlost, že se jako naschvál zotavila v době, kdy bylo odesláno psaní. Potom si uvědomila, že on je zde, v celé své živé podobě, se svýma rukama a očima. Uslyšela jeho hlas. A už nemyslela na nic a radostně se mu rozběhla naproti.

„Jakpak je Annie?“ nesměle se ozval zdola a díval se na Annu, která běžela k němu.

Seděl na židli a sluha mu zouval teplou vysokou botu.

„Je to dobré, už je jí líp.“

„A co ty?“ řekl a oprášil si šaty.

Vzala ho oběma rukama za ruku, přitáhla si ji k pasu a oka z něho nespustila.

„To jsem rád,“ řekl a chladně si ji prohlížel, díval se chladně na její účes, na její šaty, které (to věděl) si vzala kvůli němu.

Všecko se mu líbilo, jenže se mu to líbilo už tolikrát! A ve tváři mu ustrnul strohý kamenný výraz, kterého se tolik bála.

„No, jsem moc rád. A ty jsi zdravá?“ řekl, když si otřel šátkem mokré vousy a políbil jí ruku.

Je mi všecko jedno, myslila si, jen když je tady, a když je tady, nemůže, nesmí mě nemilovat.

Večer uplynul šťastně a vesele ve společnosti princezny Varvary, která Vronskému žalovala, že Anna za jeho nepřítomnosti užívala morfium.

„Co mám dělat? Nemohla jsem spát… Myšlenky mi nedaly. Když je doma, nikdy to neberu. Skoro nikdy.“

Vronskij vyprávěl o volbách a Anna ho otázkami přivedla k tomu, co ho těšilo – aby pověděl o svých úspěších. Vyprávěla mu vše, co ho zajímalo doma. A všecky její zprávy byly nanejvýš radostné.

Ale když pozdě večer zůstali sami a Anna viděla, že ho opět zcela ovládla, zatoužila smazat skličující dojem z pohledu, kterým se na ni podíval za její dopis. Řekla:

„Ale přiznej se, žes měl zlost, když jsi dostal moje psaní, a nevěřil jsi mi?“

Sotva to řekla, poznala, že přes všecku milostnou náladu jí tuto věc neodpustil.

„Ano,“ pravil. „Ten dopis byl takový divný. Jednou, že Annie stůně, pak zas – že jsi sama chtěla přijet.“

„To bylo všecko pravda.“

„Však o tom nepochybuji.“

„Ba ne, pochybuješ. Jsi nespokojen, vidím to na tobě.“

„Vůbec ne. Jenom jsem nespokojen, to je pravda, že jaksi nechceš připustit, že existují povinnosti…“

„Povinnost jet na koncert…“

„Ale nebudeme o tom mluvit,“ řekl.

„A proč ne?“

„Chci jenom říci, že se mohou vyskytnout neodkladné záležitosti. Teď například budu muset do Moskvy, kvůli domu… Ach Anno, proč se pořád takhle rozčiluješ? Copak nevíš, že bez tebe nemohu žít?“

„A když je tomu tak,“ řekla Anna hlasem náhle změněným, „pak je ti tenhle život na obtíž… Ano, přijedeš na den a zase odjedeš, jako to dělají…“

„Anno, to je kruté. Dal bych celý svůj život…“

Ale neposlouchala ho.

„Jestli pojedeš do Moskvy, pojedu taky. Tady nezůstanu. Buď se musíme rozejít, anebo žít spolu.“

„Vždyť víš, že je to moje jediné přání. Ale k tomu…“

„Je nutný rozvod? Napíšu mu. Vidím, že takhle nemohu žít… Ale pojedu s tebou do Moskvy.“

„Jako bys mi vyhrožovala. Vždyť po ničem tak netoužím, jako být pořád s tebou,“ s úsměvem řekl Vronskij.

Ale v očích se mu zableskl nejen chladný, nýbrž zlý pohled člověka pronásledovaného a rozhořčeného, když říkal ta něžná slova. Viděla ten pohled a správně uhádla, co znamená.

„Když je to takové, pak je to neštěstí!“ pravil ten pohled. Byl to jen chvilkový dojem, ale nezapomněla na něj už nikdy.

Anna napsala muži dopis, v kterém ho prosila o souhlas k rozvodu, koncem listopadu se rozloučila s princeznou Varvarou, která měla jet do Petrohradu, a společně s Vronským se přestěhovala do Moskvy. Poněvadž očekávala každým dnem odpověď od Alexeje Alexandroviče a hned potom rozvod, ubytovali se tentokrát společně jako manželé.