XXIX

Anna nasedla do kolesky ve stavu ještě horším, než v jakém odjížděla z domova. K dřívější trýzni se teď připojil pocit urážky a zavržení, které si tak ostře uvědomila při setkání s Kitty.

„Kam račte? Domů?“ ptal se Petr.

„Ano, domů,“ řekla. Ani teď už nemyslila na to, kam jede.

„Jak si mě prohlížely jako nějakou strašnou, nepochopitelnou zvláštnost. O čem asi vykládá s takovým zápalem tomu druhému?“ myslila si, pozorujíc jakési dva chodce. „Cožpak můžeme druhému člověku vykládat, co cítíme? Chtěla jsem všecko povědět Dolly, a dobře že jsem jí nic neřekla. Jakou radost by měla z mého neštěstí! Nedala by to najevo. Ale jejím hlavním pocitem by byla radost, že jsem potrestána za rozkoše, které mi záviděla. Kitty, ta by měla ještě větší radost. Vidím do ní skrznaskrz! Ví, že jsem byla k jejímu muži roztomilejší, než je zvykem. Teď žárlí a nenávidí mě. A k tomu mnou opovrhuje. Pro ni jsem nemravná žena. Kdybych byla nemravná žena, dokázala bych, aby se její muž do mě zamiloval… kdybych chtěla. A vlastně jsem chtěla. Tenhle je spokojen sám se sebou,“ pomyslila si o tlustém, červeném pánovi, který jel proti ní, v první chvíli ji považoval za známou a nadzvedl lesklý klobouk nad lysou lebkou, až si potom uvědomil, že se zmýlil. „Myslil si, že mě zná. Ale zná mě zrovna tak špatně jako kdokoli jiný na světě. Ani já sama se neznám. Znám své choutky, jak říkají Francouzi. Tihle by rádi tu špinavou zmrzlinu. To vědí najisto,“ myslila si při pohledu na dva hošíky, stojící před zmrzlinářem, který si sundával kbelík z hlavy a otíral si cípem ručníku zpocený obličej. „Všichni bychom rádi něco sladkého, dobrého. Když není cukroví, tak aspoň špinavou zmrzlinu. A Kitty zrovna tak: když nemohla mít Vronského, spokojila se Levinem. A závidí mi. A nenávidí mě. A všichni se nenávidíme navzájem. Já Kitty, Kitty mě. To je pravda. Ťuťkin, coiffeur. Je me fais coiffer par Ťuťkin…¹ Tohle mu musím říct, až přijede,“ pomyslila si a usmála se. Ale vzápětí si uvědomila, že už nemá, komu by říkala něco pro zasmání. „A ani nic k smíchu, nic veselého se neděje. Všecko je ohavné. Zvoní na nešpory a ten obchodník si tak pečlivě dělá křížek! Jako by měl strach, aby něco neupustil. K čemu ty kostely, to zvonění a lhaní? Jen k tomu, aby se zakrylo, že se všichni nenávidíme jako tihle drožkáři, kteří si tak zuřivě nadávají. Jašvin říká: ten by mě svlékl z poslední košile a já zas jeho. To je pravda!“

Do těch myšlenek se tak zabrala, že dokonce přestala uvažovat o sobě a ani nevěděla, jak koleska zastavila u domu. Teprve když uviděla vrátného, který jí vyšel naproti, vzpomněla si, že poslala lístek a telegram.

„Přišla odpověď?“ zeptala se.

„Hned se podívám,“ odpověděl vrátný, podíval se do regálu a vyndal odtamtud a podal Anně tenkou čtvercovou obálku telegramu. „Nemohu přijet dříve než v deset hodin. Vronskij,“ četla.

„A posel se nevrátil?“

„Ne, prosím,“ odpověděl vrátný.

Když je to tak, vím, co mám dělat, řekla si, a cítíc, jak v ní propukává neurčitý hněv a pomstychtivost, vyběhla nahoru. Pojede za ním sama. Dříve než odjede navždy, řekne mu vše. Nikdy k nikomu necítila takovou nenávist jako k tomu člověku! Když zahlédla na věšáku jeho klobouk, otřásla se odporem. Neuvědomila si, že jeho telegram je odpovědí na její telegram a že lístek ještě nedostal. Představovala si ho, jak teď klidně rozpráví s matkou a se Sorokinovou a těší se z jejího utrpení. Ano, musím honem jet, řekla si, ač ještě nevěděla, kam pojede. Chtěla co nejrychleji uniknout pocitům, které zakoušela v tom strašném domě. Služebnictvo, zdi, věci v tom domě – vše v ní budilo ošklivost a zlobu a všechno na ni padalo.

Ano, musí jet na nádraží, a nebude-li tam, jet za ním ven a usvědčit ho. Anna se podívala do novin na jízdní řád. Večer odjíždí vlak v osm hodin dvě minuty. Ano, to stihne. Kázala zapřáhnout čerstvé koně a skládala do cestovní kabely nezbytné věci na několik dní. Věděla, že už se sem nevrátí. Kromě jiných plánů, které jí táhly hlavou, si jaksi neurčitě řekla, že po tom, co se zběhne na nádraží anebo na statku u hraběnky, pojede nižněgorodskou dráhou do nejbližšího města a zůstane tam.

Oběd stál na stole. Anna k němu přistoupila, čichla k chlebu a k sýru, a když poznala, že každá vůně jídla se jí protiví, nařídila, aby koleska předjela, a vyšla ven. Dům už vrhal stín přes celou ulici, byl jasný večer a na sluneční straně bylo ještě teplo. Anuška, která ji vyprovázela a nesla jí zavazadlo, Petr, který je ukládal do kolesky, kočí, zřejmě rozmrzelý – všichni jí byli protivní a rozčilovali ji svými řečmi a pohyby.

„Nepotřebuju tě, Petře.“

„A co jízdenka na dráhu?“

„No, jak chceš, je mi to jedno,“ pravila mrzutě.

Petr vyskočil na kozlík, založil ruce v bok a poručil kočímu, aby jel na nádraží.