II

Oblonskij byl poctivý sám k sobě. Nemohl si nic nalhávat a ujišťovat se, že lituje svého činu. Nemohl litovat, že on, čtyřiatřicetiletý, hezký, vznětlivý muž, není zamilován do ženy, matky pěti živých a dvou zesnulých dětí, ženy jen o rok mladší než on. Litoval jen, že to všecko neuměl před ženou lépe utajit. Ale uvědomoval si veškerou tíži svého postavení a bylo mu líto ženy, dětí i sebe. Snad by byl dovedl lépe utajit své prohřešky před ženou, kdyby byl počítal s tím, že zpráva na ni tak zapůsobí. Nikdy se nad tím důkladně nezamyslil, ale nejasně si představoval, že manželka dávno tuší, že jí je nevěrný, a zamhuřuje oko. Myslil si dokonce, že Dolly, vyčerpaná, zestárlá, už nehezká žena, nijak pozoruhodná, prostá žena, nic než dobrá matka, musí být shovívavá už z pouhého citu pro spravedlnost. Ale dopadlo to zcela naopak.

Hrůza! Ó hrůza! Stěpan Arkaďjič si nevěděl rady. A jak šlo až dosud všecko hezky, jak dobře žili! Byla spokojena, měla radost z dětí, on jí v ničem nepřekážel, nechával jí na vůli, aby se věnovala dětem, domácnosti, jak chtěla. Není ovšem pěkné, že ona byla u nich vychovatelkou. Nepěkná věc! Je v tom cosi triviálního, nechutného, když někdo chodí za vychovatelkou. Však to ale byla vychovatelka! (Živě si vybavil šibalské černé oči m-lle Rolandové a její úsměv.) Ale přece si nic nedovolil, dokud byla u nich v rodině. A nejhorší je, že ona už… Všecko se proti němu spiklo! Ach ouvej! Ale co dělat, co bude dělat?

Odpověď nikde, kromě všeobecné odpovědi, kterou dává život na všecky nejsložitější, nejhůř řešitelné otázky. Odpověď zní: musíme žít všednímu dni, tedy zapomenout. Zapomenout ve snu už nemůže, alespoň do noci ne, už se nemůže vrátit k melodii, kterou zpívaly ženy v podobě likérových lahviček. Tedy musí zapomenout ve snu života.

Však uvidíme, řekl si Stěpan Arkaďjič, vstal, oblékl si šedý župan s blankytnou hedvábnou podšívkou, převázal na uzel šňůru se střapci, nabral do širokého hrudního koše hojně vzduchu, navyklým čilým krokem křivých nohou, které tak lehce nosily jeho silné tělo, přistoupil k oknu, vytáhl záclonu a prudce zazvonil. Na zvonění ihned přišel věrný komorník Matvej. Nesl šaty, vysoké boty a telegram. V patách za Matvejem vešel i holič se svým náčiním.

„Přišlo něco z úřadu?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič. Vzal si telegram a sedl si k zrcadlu.

„Na stole máte nějaké listiny,“ odpověděl Matvej, tázavě, účastně pohlédl na pána a po chvilce dodal s chytráckým úsměvem: „Byli tu od fiakristy.“

Oblonskij neodpovídal a podíval se na Matveje jen do zrcadla; z jejich pohledů, které se v zrcadle setkaly, bylo znát, jak si rozumějí.

Pohled Stěpana Arkaďjiče se patrně tázal: „Proč mi to říkáš? Copak nevíš?“

Matvej strčil ruce do kapes, přešlápl a mlčky, dobromyslně, s nepatrným úsměvem pohlédl na pána.

„Nařídil jsem, ať přijdou až příští neděli, a do té doby ať se darmo neobtěžujou, a vás taky ne,“ pronesl větu, zřejmě připravenou předem.

Stěpan Arkaďjič pochopil, že Matvej chtěl udělat vtip a upozornit na sebe. Rozlepil telegram, přečetl si jej, přičemž si v duchu opravil slova, jako vždy zkomolená, a celý se rozzářil.

„Matveji, zítra přijede Anna Arkaďjevna,“ řekl. Na okamžik zadržel holiči lesklou, kyprou ručku, upravující růžovou pěšinku mezi dlouhými kadeřavými licousy.

„Pánbůh zaplať,“ řekl Matvej, dávaje svou odpovědí najevo, že si uvědomuje stejně jako pán, jaký význam má tato návštěva, protože Anna Arkaďjevna, milovaná sestra Stěpana Arkaďjiče, může napomoci smíření mezi manželi.

„Milostivá přijede sama, nebo s panem manželem?“

Stěpan Arkaďjič nemohl mluvit, protože holič měl v práci horní ret, zvedl tedy jeden prst. Matvej přikývl do zrcadla.

„Sama. Mají se připravit pokoje nahoře?“

„Oznam to Darje Alexandrovně. Až jak ona poručí.“

„Darje Alexandrovně?“ pochybovačně opáčil Matvej.

„Ano, jen jí to oznam. Tumáš telegram, pak mi povíš, co řekla.“

Chcete to zkusit, pochopil Matvej, ale řekl jenom: „Služebník.“

Stěpan Arkaďjič už byl umytý a učesaný a chystal se oblékat, když se Matvej, zvolna našlapující ve vrzavých holínkách, s telegramem v ruce vrátil do pokoje. Holič už byl pryč.

„Darja Alexandrovna nechá vzkazovat, že odjíždí. Milostpán ať prý si dělá, co je mu libo,“ řekl, usmívaje se jen očima, dal ruce do kapes, hlavu naklonil k rameni a civěl na pána.

Stěpan Arkaďjič chvíli mlčel. Potom se mu na tváři objevil dobrácký a trochu žalostný úsměv.

Zavrtěl hlavou.

„Co tomu všemu říkáš, Matveji?“

„To nic, milostpane, však ono se to vystříbří.“

„Vystříbří?“

„To víte, že ano.“

„Myslíš? Kdo je?“ zeptal se Stěpan Arkaďjič, když za dveřmi zašustil ženský šat.

„To jsem já, jemnostpane,“ ozval se pevný, příjemný ženský hlas, a dveřmi se protáhl přísný poďobaný obličej chůvičky Matrjony Filimonovny.

„Co je, Matrjošo?“ otázal se Stěpan Arkaďjič a šel jí vstříc. Přestože se Stěpan Arkaďjič před ženou jistě provinil a sám to uznával, téměř všichni v domácnosti, i chůva, největší důvěrnice Darji Alexandrovny, byli při něm.

„Tak co?“ pravil ponuře.

„Jděte za paní, jemnostpane, a ještě odproste. Snad pánbůh dá. Paní se moc trápí, člověku by to srdce utrhlo, když se na ni koukne, a v domácnosti je všecko vzhůru nohama. Kdybyste se, jemnostpane, ustrnul nad dětma. Odproste, jemnostpane. Nic naplat, on každý špás něco stojí…“

„Ale vždyť se mnou nechce mluvit…“

„Jen udělejte, co se patří. Pánbůh je milostivý, modlete se, jemnostpane, hezky se pomodlete.“

„No dobře, běž,“ pravil Stěpan Arkaďjič. Najednou zrudl.

„Tak pojď, dej mi šaty,“ otočil se k Matvejovi a rázně odhodil župan.

Matvej už držel pohotově košili, sfukoval z ní pomyslné smítko a se zjevným požitkem do ní zahalil pánovo pěstěné tělo.