XXI

Prozatímní stáj, bouda z prken, byla hned vedle jízdárny, a včera mu tam měli přivést koně. Ještě ho neviděl. V posledních dnech sám koně neprojížděl, ale svěřil ho trenérovi, takže teď vůbec nevěděl, v jakém stavu sem kůň přišel a v jakém je nyní. Sotvaže vystoupil z kolesky, jeho štolba (groom) zavolal trenéra, neboť poznal Vronského kolesku už z dálky. Hubený Angličan ve vysokých botách a krátkém kabátci, s chomáčkem vousů jen na bradě, šel Vronskému naproti houpavým, nemotorným žokejským krokem a rozháněl se lokty.

„Co dělá Frou-Frou?“ otázal se Vronskij anglicky.

„All right, sir. Všecko v pořádku, pane,“ ozval se Angličanův hlas kdesi hluboko v hrdle. „Radši tam nechoďte,“ dodal a nadzvedl klobouk. „Dal jsem klisně náhubní řemen a je teď podrážděná. Lepší je nechat ji být, jenom by se plašila.“

„Ne, stejně tam půjdu. Rád bych se na ni podíval.“

„Půjdem,“ opět procedil Angličan zamračeně a rozháněje se lokty šel svým rozkolísaným krokem napřed.

Vešli na dvorek před barákem. Službu mající štolba, chlapec jako z cukru, v čisté kazajce a s koštětem v ruce je přivítal a šel za nimi.

V baráku bylo ve stáních pět koní a Vronskij věděl, že dnes sem byl přiveden jeho největší soupeř, dva ruské lokte pět palců vysoký ryzák, Machotinův Gladiátor. Vronskij Gladiátora ještě neviděl a byl na něho ještě zvědavější než na vlastního koně. Ale věděl, že podle pravidel jezdecké etikety ho vidět nesmí, ba co víc, že by bylo neslušné se na něho i vyptávat. Když kráčel chodbičkou, otevřel štolba dvířka druhého stání vlevo a Vronskij spatřil velkého ryzáka a bílé nohy. Věděl, že je to Gladiátor, nicméně s pocitem člověka, který odvrací zrak od cizího rozpečetěného dopisu, se otočil a přistoupil ke stání Frou-Frou.

„Tady má koně Ma-k… Mak… jakživ to jméno nevyslovím,“ řekl Angličan přes rameno a ukázal dlouhým prstem se špinavým nehtem na stání, v kterém byl Gladiátor.

„Machotin? Ano, to je můj vážný soupeř,“ pravil Vronskij.

„Kdybyste jel na něm, sázel bych na vás.“

„Frou-Frou je nervnější, tenhle zas silnější,“ řekl Vronskij a usmál se nad chválou svého jezdeckého umění.

„Při překážkách všecko záleží na jízdě a na pluck,“ řekl Angličan.

„Pluck“, totiž energie a odvahy, cítil v sobě Vronskij dostatek, dokonce (což je mnohem důležitější) byl pevně přesvědčen, že nikdo na světě nemůže mít tohoto „pluck“ víc než on.

„Ale víte jistě, že se nemělo víc podložit sedlo?“

„Ne,“ odpověděl Angličan. „Prosím vás, nemluvte hlasitě. Koně to zneklidňuje,“ dodal a pokynul k zavřenému stání, před kterým zrovna stáli a odkud bylo slyšet, jak hrabou nohy na slámě.

Otevřel dvířka a Vronskij vešel do stání, do kterého padalo malým okénkem sporé světlo. Stál zde tmavohnědý kůň s náhubním řemenem a hrabal nohama v čerstvé slámě. Jakmile se Vronskij v pološeru rozkoukal, opět bezděčně zachytil jediným povšechným pohledem všecky znaky svého oblíbence. Byl to kůň středně velký a co do vlastností nikoli bez vady. Měl úzké kosti. Hrudník měl sice značně klenutý, ale přece úzký. Zadek byl trochu svislý, nohy, a zejména zadní, byly nápadně klečaté. Svaly zadních i předních nohou nebyly zvlášť silné; zato hrudní koš měla Frou-Frou neobyčejně široký, což překvapovalo zejména teď, při jejím půstu a vpadlém břiše. Kosti nohou pod koleny se zpředu nezdály o mnoho silnější než prst, ale zato byly neobyčejně široké při pohledu ze strany. Celý kůň, kromě žeber, byl jako smáčknut po stranách a protažen do délky. Měl však ve vrchovaté míře vlastnost, pro kterou se zapomínalo na jeho vady. Tou vlastností byla krev, ona krev, která se podle mínění Angličanů nezapře. Ostře vystupující svaly pod sítí žil, napjaté pod tenkou, pružnou, atlasově hebkou pokožkou, zdály se pevné jako kost. Protáhlá hlava s vypouklýma lesklýma veselýma očima se rozšiřovala u nosu ve vyvstávající chřípí s přepážkou nalitou krví. Celá postava a zvlášť hlava měla určitý energický a přitom něžný výraz. Frou-Frou patřila k zvířatům, která snad nemluví jen proto, že jim brání mechanické uzpůsobení tlamy.

Vronskému se alespoň zdálo, že pochopila vše, co teď při pohledu na ni cítil.

Sotvaže k ní Vronskij vešel, hluboko se nadechla, zašilhala vypouklým okem, až se jí bělmo nalilo krví, dívala se z opačné strany na příchozí, pohazovala náhubním řemenem a svižně přešlapovala.

„Vidíte to, jak je rozčilená,“ řekl Angličan.

„No tak, malá! No tak!“ chlácholil Vronskij koně.

Ale čím víc se blížil k Frou-Frou, tím byla neklidnější. Teprve když si stoupl k její hlavě, najednou se utišila a svaly pod jemnou, hebkou srstí se jí zachvěly. Vronskij ji pohladil po silné šíji, urovnal jí dole na hřívě pramen žíní, které se přehodily na druhou stranu, a přitiskl se jí tváří k rozšířenému chřípí, jemnému jako netopýří křídlo. Frou-Frou se nadechla a zase vydechla vzduch z napjatého chřípí, zachvěla se, položila špičaté uši a natáhla se silnou černou hubou k Vronskému, snad ho chtěla chytit za rukáv. Ale vtom si vzpomněla, že má náhubní řemen, zatřepala jím, a už zase hrabala krásně modelovanýma nohama.

„No tak, buď ticho, malá!“ Ještě ji pohladil po hřbetě a s potěšitelným vědomím, že kůň je v nejlepším stavu, vyšel ze stání.

Kůň byl neklidný a neklid se přenesl i na Vronského. Cítil, jak se mu krev hrne k srdci, a stejně jako kůň toužil po pohybu a nejraději by snad kousal. Bylo to děsivé a zároveň to bylo veselé.

„Spoléhám tedy na vás,“ pravil k Angličanovi. „O půl sedmé.“

„Všecko bude v pořádku,“ řekl Angličan. „A kampak jedete, mylorde?“ znenadání použil oslovení, kterého téměř nikdy neužíval.

Vronskij s údivem zvedl hlavu a podíval se, jak už se uměl dívat, nikoli Angličanovi do očí, nýbrž na čelo, překvapen smělou otázkou.

Ale pak si uvědomil, že při té otázce v něm Angličan neviděl pána, ale žokeje, a odpověděl mu:

„Musím za Brjanským, budu doma za hodinu.“

Pokolikáté už dnes slyší tu otázku! Zrudl, což se mu stávalo málokdy. Angličan na něho pozorně pohlédl. A jako by věděl, kam má Vronskij namířeno, dodal:

„Hlavně být před jízdou klidný. Uchovejte si dobrou náladu a nedejte se rozčilit.“

„All right,“ s úsměvem odvětil Vronskij, naskočil do kolesky a rozjeli se do Petěrgofu.

Sotvaže ujeli několik kroků, přihnalo se mračno, které hrozilo deštěm už od rána, a spustil se liják.

To bylo zlé. Vronskij zvedl střechu kolesky. Už beztak bylo plno bláta a teď to bude hotové bahno. Jak tak seděl o samotě v uzavřené kolesce, vytáhl si dopis od matky i bratrův lístek a přečetl si je.

Ano, pořád jedno a totéž. Všichni, matka, bratr, všichni pokládali za nutné plést se mu do jeho srdečních záležitostí. To vměšování ho popouzelo k hněvu, ač ten pocit jindy neznal. Co je jim po tom? Proč si každý myslí, že se o něho musí starat? A proč mu nedají pokoj? Proto, že vidí, že je to něco, co nedovedou pochopit. Kdyby to byl obyčejný, přízemní poměr, jaký je ve vyšší společnosti běžný, nechali by ho na pokoji. Cítí, že je to něco jiného, že to není pouhá hříčka, že ta žena je mu dražší než život. A právě tohle nechápou a to je zlobí. Ať už náš osud je a bude jakýkoliv, my sami jsme si jej stvořili a nestěžujeme si na něj, říkal si Vronskij, a zájmeno my, to byl on a Anna. Vida, oni nás budou poučovat, jak máme žít! Nemají ani potuchy, co je štěstí, nevědí, že bez té lásky pro nás není ani štěstí, ani neštěstí, že bez ní není život.

Zlobil se na všechny dotěravce právě proto, že v hloubi duše cítil, že oni, ti dotěravci, mají pravdu. Cítil, že láska, která ho víže k Anně, není chvilkové opojení, které mine, jako míjejí milostné poměry ve vyšších kruzích, kdy nezanechávají v životě jednoho ani druhého jiné stopy kromě příjemných či nepříjemných vzpomínek. Cítil plně, jak mučivá je situace jeho i její, jak obtížné bude skrývat svou lásku před zraky celé společnosti, jimž jsou vystaveni, lhát a klamat; lhát, klamat, chytračit a neustále myslit na jiné, zatímco vášeň, která je poutá, je tak mocná, že oba nemyslí na nic jiného než na svou lásku.

Živě si vzpomněl na všecky ty časté případy, kdy byl nucen lhát a klamat, což se tolik příčilo jeho povaze. Zvlášť živě si vzpomněl, jak na ní nejednou pozoroval stud, kdykoli musela klamat a lhát. A zakoušel divný pocit, který se ho za poměru s Annou občas zmocňoval. Byl to pocit jakési ošklivosti. Zda si oškliví Alexeje Alexandroviče, sebe, či snad celý svět, ani dobře nevěděl. Ale vždycky ten divný pocit hleděl zapudit. I nyní se vzchopil a dál rozvíjel své myšlenky.

Ano, dříve byla nešťastná, ale přitom hrdá a klidná. Ale teď nemůže být klidná ani nemůže mít vědomí vlastní důstojnosti, i když to nedává najevo. Ano, to musí skončit, rozhodl Vronskij.

A poprvé mu svitla v hlavě jasná myšlenka, že lži musí být učiněna přítrž, čím dříve, tím lépe. Oba všecko opustí a někde se ukryjí sami se svou láskou.