XXVIII

Když přijel Alexej Alexandrovič na dostihy, seděla už Anna na tribuně vedle Betsy, na tribuně, kde byl shromážděn výkvět společnosti. Zahlédla muže už z dálky. Dva muži, manžel a milenec, jí byli dvojím středem života, a vyciťovala jejich blízkost i bez pomoci vnějších smyslů. Už z dálky vytušila, že se manžel blíží, a bezděky ho sledovala ve vlnění zástupu, kterým se prodíral. Viděla, jak míří k tribuně, jak blahosklonně opětuje podlízavé úklony, jindy zas přátelsky, roztržitě zdraví sobě rovné anebo usilovně vyčkává, kdy mu věnují pohled mocní tohoto světa, a smeká při tom velký klobouk, který ho tlačí do uší. Znala všechny ty způsoby a všechny jí byly odporné. Nic než ctižádost, nic než touha vyniknout, toť vše, co je v jeho duši. A vznešené úvahy, láska k osvětě, náboženství, to vše je pouhý nástroj, jak dojít úspěchu.

Z jeho pohledů na dámskou tribunu (díval se přímo na ni, ale v moři mušelínu, stuh, per, slunečníků a květin nemohl ženu najít) pochopila, že ji hledá. Ale schválně si ho nevšímala.

„Alexeji Alexandroviči!“ zavolala na něho kněžna Betsy. „Vy asi hledáte svoji paní. Tady je!“

Usmál se svým chladným způsobem.

„Tady je tolik oslnivé nádhery, až oči přecházejí,“ pravil a zamířil na tribunu. Usmál se na ženu, jak se sluší na manžela, který se s ní viděl krátce předtím, a pozdravil kněžnu i ostatní známé, přičemž každému učinil zadost, totiž zažertoval s dámami a vyměnil si pozdrav s pány. Dole u tribuny stál generálpobočník, těšící se úctě Alexeje Alexandroviče, muž proslulý svou duchaplností a vzdělaností. Alexej Alexandrovič se s ním dal do řeči. Byla přestávka mezi dostihy, a proto je v rozmluvě nic nerušilo. Generálpobočník dostihy odsuzoval. Karenin mu odporoval a hájil je. Anna poslouchala jeho tenký vyrovnaný hlas, neušlo jí ani slovo, a každé jí připadalo falešné a bolestivě jí trhalo uši.

Jakmile začal závod na čtyři versty s překážkami, naklonila se kupředu a oka nespustila z Vronského, když šel ke koni a sedal na něj, a zároveň slyšela odporný, neúnavný hlas svého muže. Soužil ji strach o Vronského a zároveň ji soužil neutichající – jak se jí zdálo – vysoký hlas mužův s povědomou intonací.

Jsem špatná žena, jsem padlá žena, myslila si, ale nerada lžu, nesnáším lež, a jeho (mužovou) duševní potravou je právě lež. Všecko ví, všecko vidí. Co vlastně cítí, může-li tak klidně hovořit? Kdyby ji chtěl zabít, kdyby zabil Vronského, vážila by si ho. Ale to ne, on chce jen lež a slušnost. Neuvažovala, co vlastně od muže chce, jakého by ho chtěla mít. Nechápala ani, že dnešní mimořádná hovornost Alexeje Alexandroviče, která ji tolik dráždí, je pouze výrazem vnitřního neklidu a rozrušení. Když se dítě uhodí, skáče a uvádí v pohyb své svaly, aby přehlušilo bolest. Stejně tak Alexej Alexandrovič potřeboval pohyb duševní, aby přehlušil myšlenky na ženu, které se v její přítomnosti, v přítomnosti Vronského a při neustálém opakování jeho jména neodbytně hlásily. A jako je u dítěte přirozené, když skáče, tak bylo přirozené u něho, že pěkně a chytře mluvil. Říkal:

„Nebezpečí při vojenských dostizích je jejich nevyhnutelnou podmínkou. Jestliže se Anglie může v dějinách válečnictví prokázat skvělými výkony jezdectva, tedy jen proto, že historicky rozvíjela tuto schopnost ve zvířatech i v lidech. Dle mého názoru má sport velký význam a my jako vždy vidíme všecko povrchně.“

„Kdežpak povrchně,“ ozvala se kněžna Tverská. „Jeden důstojník si prý zlámal dvě žebra.“

Alexej Alexandrovič se usmál svým úsměvem, který sice odhaloval zuby, ale jinak nic nepravil.

„Dejme tomu, Jasnosti, že tohle není povrchní,“ řekl, „ale vnitřní. Jenže o to neběží,“ opět se obrátil ke generálovi, s kterým mluvil vážně. „Nezapomínejte, že zde jedou vojáci, kteří si zvolili tuto činnost, a uznejte, že každé povolání má svou stinnou stránku. Je to pro vojáka povinností. Nechutný sport, rohování anebo španělské býčí zápasy jsou známkou barbarství. Ale specializovaný sport je známkou vyšší úrovně.“

„Ne, podruhé už na něco takového nepůjdu. Příliš mě to rozčiluje,“ pravila kněžna Betsy. „Nemám pravdu, Anno?“

„Člověka to sice rozčiluje, ale přitom strhuje,“ řekla jiná dáma. „Kdybych byla Římanka, nevynechala bych ani jedno představení v cirku.“

Anna mlčela a s kukátkem na očích se dívala stále do jednoho bodu.

V té chvíli šel přes tribunu statný generál. Alexej Alexandrovič ustal v řeči, chvatně, leč důstojně vstal a hluboce se vojenskému hodnostáři uklonil.

„Vy nezávodíte?“ žertoval generál.

„Můj závod je těžší,“ uctivě odpověděl Alexej Alexandrovič.

A třebaže odpověď nic neznamenala, tvářil se generál, že byl obdařen moudrým výrokem moudrého člověka a že dokonale chápe la pointe de la sauce¹.

„Jsou tu dvě strany,“ pokračoval Alexej Alexandrovič, „závodníci a diváci. A záliba v takové podívané je u diváků jistou známkou nižší úrovně, uznávám, jenže…“

„Jasnosti, vsadíme se!“ ozval se dole hlas Oblonského. Volal na Betsy. „Na koho sázíte?“

„My s Annou na knížete Kuzovleva,“ odpověděla Betsy.

„Já na Vronského. Důstojní soupeři.“

„Platí!“

„Ale je to pěkné, viďte?“

Alexej Alexandrovič mlčel, dokud se kolem něho mluvilo, ale pak zase hned začal.

„Uznávám, jenže mužné hry…,“ chtěl pokračovat.

Ale v tom okamžiku jezdci startovali a všecky řeči ustaly. I Alexej Alexandrovič zmlkl a všichni vstali a obrátili se k řece. Alexej Alexandrovič se o dostihy nezajímal, a proto se nedíval na jezdce, ale roztržitě si prohlížel unavenýma očima diváky. Jeho zrak utkvěl na Anně.

Obličej měla bledý a přísný. Patrně neviděla nic a nikoho než jediného člověka. Křečovitě svírala vějíř a dech se v ní tajil. Podíval se na ni a honem se odvrátil a rozhlédl se po ostatních.

Vida, i tahle dáma a ostatní jsou také velmi rozčilené. Je to zcela přirozené, řekl si Karenin. Raději by se na ni nedíval, ale jeho zrak se bezděčně upíral k ní. Opět se pozorně díval do té tváře, snažil se v ní nečíst, co v ní bylo tak jasně vepsáno, a proti své vůli v ní s hrůzou četl, co nechtěl vědět.

První Kuzovlevův pád u řeky všecky vzrušil, avšak Alexej Alexandrovič jasně viděl na Annině bledém, vítězoslavném obličeji, že ten, na koho se dívá, se nezřítil. Když Machotin a Vronskij zdolali velkou překážku a hned nato spadl další důstojník hlavou dolů a zabil se, když mezi diváky proběhl šum zděšení, viděl Alexej Alexandrovič, že Anna to ani nevnímá a stěží chápe, o čem se kolem ní mluví. Avšak díval se na ni stále častěji a s rostoucí tvrdošíjností. Anna, cele zaujatá pozorováním Vronského, vytušila, že muž na ni upírá chladné oči.

Na okamžik se ohlédla, tázavě se na něho podívala, nepatrně se zamračila a znova se odvrátila.

Ach, je mi všecko jedno, pravil její pohled a už mu nevěnovala nejmenší pozornost.

Dostihy dopadly nešťastně, ze sedmnácti účastníků jich spadlo a zranilo se přes polovinu. Ke konci dostihů se všech zmocnilo rozčilení, které ještě stouplo, neboť panovník byl nespokojen.