XXXI

Byl deštivý den, pršelo celé dopoledne a pacienti s deštníky se shlukli v ochozu.

Kitty se procházela s matkou a s moskevským plukovníkem, který dělal parádu ve svém kabátci podle evropské módy, zakoupeném v konfekci ve Frankfurtu. Chodili po jedné straně ochozu, aby se vyhnuli Levinovi, který chodil po straně druhé. Váreňka ve svých tmavých šatech a v černém klobouku s ohnutou střechou promenovala se slepou Francouzskou po celé délce ochozu a kdykoli se s Kitty setkaly, vyměnily si přátelský pohled.

„Maminko, směla bych s ní promluvit?“ řekla Kitty, sledujíc neznámou přítelkyni, když zpozorovala, že Váreňka jde k prameni a že by se u něho mohly potkat.

„Když po tom tak toužíš, zjistím si nejdřív, kdo to je, a půjdu k ní sama,“ řekla matka. „Co na ní vidíš? Je to asi společnice. Jestli chceš, seznámíme se s madame Stahlovou. Znala jsem se s její švagrovou,“ dodala kněžna s hlavou hrdě vztyčenou.

Kitty věděla, že matka je uražená, poněvadž paní Stahlová se jaksi vyhýbá seznámení. Proto nenaléhala.

„Je tak úžasně milá!“ řekla při pohledu na Váreňku, která zrovna podávala Francouzce sklenici. „Podívejte, jak všecko dělá prostě a hezky.“

„Tvoje engouements¹ mi jsou k smíchu,“ pravila kněžna. „Ne, radši půjdeme zpátky,“ dodala, neboť zahlédla, jak se k nim blíží Levin se svou dámou a s německým lékařem, kterému cosi hlasitě dokazoval.

Už se otočili a chtěli jít zpět, když uslyšeli nikoli hlasitý hovor, ale křik. Levin zůstal stát a křičel a také lékař byl rozhorlen. Tvořil se kolem nich zástup. Paní kněžna a Kitty se honem vzdálily a plukovník se připojil k hloučku, aby zjistil, co se děje. Za chvilku je dohonil.

„Co se tam stalo?“ ptala se kněžna.

„Hanba hanboucí! Člověk aby se bál setkat v cizině s Rusy. Ten velký pán se pohádal s doktorem, vynadal mu, že ho špatně léčí, a ohnal se po něm holí. Hotová ostuda!“

„To je ale nemilé! A jak to nakonec dopadlo?“

„Bohudíky se do toho vložila ta… ta v tom kokrhýlku. Je tuším Ruska,“ řekl plukovník.

„M-lle Váreňka?“ otázala se Kitty radostně.

„Ano, ano. Věděla si hned rady, vzala toho pána pod paždí a odvedla ho.“

„Vidíte, maminko, a vy se mi divíte, že jsem jí nadšená.“

Když Kitty následujícího dne pozorovala neznámou přítelkyni, všimla si, že m-lle Váreňka už má k Levinovi a jeho průvodkyni stejný vztah jako ke svým ostatním chráněncům. Připojovala se k nim, hovořila s nimi, dělala tlumočnici ženě, která neznala žádný cizí jazyk.

Kitty teď ještě snažněji prosila matku, aby jí dovolila seznámit se s Váreňkou. A třebaže kněžna nerada dělala první krok k seznámení s paní Stahlovou, která se z nepochopitelných důvodů tolik vypínala, přesto se na Váreňku poptala, a když si o ní zjistila podrobnosti, z nichž se dalo soudit, že na té známosti nebude nic špatného, byť na ní bude i málo dobrého, sama oslovila Váreňku a seznámila se s ní.

Kněžna si našla příhodnou chvíli, kdy dcera šla k prameni a Váreňka se zastavila u pekařství, a přistoupila k ní.

„Dovolte mi, abych se s vámi seznámila,“ pravila se svým důstojným úsměvem. „Má dcera vás zbožňuje. Asi mě neznáte. Jsem…“

„Jsou to víc než vzájemné sympatie, Jasnosti,“ pospíšila Váreňka s odpovědí.

„Včera jste prokázala takovou službu našemu trapnému krajanovi!“ řekla kněžna. Váreňka se zarděla.

„Nepamatuju se, myslím, že jsem nic zvláštního neudělala.“

„Jakpak ne, zachránila jste našeho Levina před nepříjemností.“

„Ano, sa compagne² pro mě poslala a já jsem se ho snažila uklidnit. Je vážně nemocný a nebyl spokojen s lékařem. Jsem zvyklá starat se o tyhle pacienty.“

„Ano, slyšela jsem, že bydlíte v Mentonu s paní tetinkou, tuším madame Stahlovou. Znala jsem její švagrovou.“

„Ne, to není moje teta. Říkám jí mamá, ale nejsme příbuzné. Ona mě vychovala,“ odpověděla Váreňka a opět se zarděla.

Bylo to vyřčeno tak prostě a pravdivý, upřímný výraz jejího obličeje byl tak milý, že kněžna pochopila, proč si její Kitty tuto Váreňku oblíbila.

„No, a co Levin?“ tázala se kněžna.

„Odjíždí.“

V té chvíli se vracela od pramene Kitty záříc radostí, že se matka seznámila s její neznámou družkou.

„Tak vidíš, Kitty, tvé toužebné přání seznámit se s m-lle…“

„Váreňkou,“ s úsměvem odpověděla Váreňka. „Všichni mi tak říkají.“

Kitty zčervenala radostí a dlouho mlčky tiskla své nové přítelkyni ruku, ale ta ruka stisk neopětovala, nýbrž ležela nehybně v její ruce. Ruka neopětovala stisk, avšak obličej m-lle Váreňky se rozšířil v tichém, radostném, třeba i maličko smutném úsměvu, odhalujícím velké, ale nádherné zuby.

„Sama jsem si to už dávno přála,“ řekla Váreňka.

„Ale když vy pořád máte co dělat…“

„Právě naopak, nemám vůbec co dělat,“ odpověděla Váreňka, ale vzápětí musela své nové známé opustit, protože k ní běžela dvě ruská děvčátka, dcerky jednoho pacienta.

„Váreňko, máte jít k mamince!“ volaly.

A Váreňka šla za nimi.