I

Sergej Ivanovič Koznyšov si chtěl odpočinout po duševní práci, a místo aby jel do ciziny jako jindy, přijel koncem května na venkov k bratrovi. Život na venkově byl podle jeho názoru nejlepší. Přijel teď k bratrovi, aby toho života užil do sytosti. Konstantin Levin byl velmi potěšen tím spíš, že už letos nečekal bratra Nikolaje. Ale přestože měl Sergeje Ivanoviče rád a vážil si ho, bylo mu s ním na vsi nějak divně. Bylo mu divně, až nepříjemně, když viděl, jak bratr pohlíží na vesnici. Pro Konstantina Levina byla vesnice ohniskem života, to jest radostí, starostí i práce. Pro Sergeje Ivanoviče znamenala vesnice jednak oddech po práci, jednak užitečný lék proti zkaženosti, který užíval rád a s plným vědomím, jak mu prospívá. Pro Konstantina Levina měla vesnice své kouzlo v tom, že skýtala široké pole působnosti, nesporně užitečné. Pro Sergeje Ivanoviče bylo největší kouzlo venkova v tom, že se tam můžeme a musíme oddávat zahálce. Kromě toho byl Konstantinovi proti mysli i bratrův vztah k lidu. Sergej Ivanovič tvrdil, že lid miluje a zná, často rozprávěl s rolníky, což mu dobře šlo, neboť se nepřetvařoval a nic nehrál, a z každé takové rozpravy vyvozoval obecné závěry ve prospěch lidu i na důkaz, že tento lid zná. Takový vztah k lidu se Konstantinu Levinovi nelíbil. Pro Konstantina byl lid pouze hlavním účastníkem společné práce a při vší úctě a jakési pokrevní lásce k rolníkovi, kterou asi podle vlastních slov nasál s mlékem své kojné, vesničanky, přesto všecko, ač jako účastník společného díla býval někdy nadšen silou, skromností a spravedlivostí těch lidí, velice často, kdy si společná věc vyžadovala jiné vlastnosti, se na lid horšil pro jeho lehkomyslnost, nedbalost, opilství a lhavost. Kdyby se byl Konstantina Levina někdo zeptal, zda lid miluje, vůbec by nevěděl, co na to odpovědět. Měl a neměl rád lid stejně, jako lidi vůbec. Jako dobrý člověk měl ovšem lidi spíš rád než naopak, a proto miloval i lid. Ale milovat či nemilovat lid jako cosi zvláštního nemohl, protože mezi lidem žil, všechny jeho zájmy byly spjaty s lidem, a nejen to, i sebe sama považoval za jednoho z lidu, neviděl v sobě ani v lidu žádné zvláštní přednosti ani chyby a nemohl se považovat za něco jiného.

Kromě toho sice žil dlouho v nejužším styku s rolníky jako hospodář, prostředník a především jako rádce (rolníci mu důvěřovali a chodili k němu z širého okolí o radu), ale neměl na lid žádný určitý názor a na otázku, zda lid zná, by mohl odpovědět stejně těžko jako na otázku, zda lid miluje. Říci, že zná lid, by pro něho bylo totéž jako říci, že zná lidi. Neustále pozoroval a poznával lidi všeho druhu, mezi nimi i rolníky, jež považoval za lidi dobré a zajímavé, a přitom v nich ustavičně nacházel nové rysy, opravoval si o nich dřívější názory a tvořil si nové. Sergej Ivanovič naopak. Stejně jako miloval a chválil venkovský život jakožto protiklad k životu, který nemiloval, stejně měl rád i lid jako protiklad třídy, kterou nemiloval, a zrovna tak znal lid jako cosi protichůdného lidem vůbec. Jeho metodická mysl si vytvořila přesné, určité pojetí života lidu, zčásti odvozené ze života lidu přímo, ale převážně z antiteze. Nikdy svůj názor na lid a svůj kladný poměr k němu neměnil.

Kdykoli se bratři rozcházeli v názorech na lid, překonával Sergej Ivanovič bratra právě tím, že měl určité představy o lidu, o jeho povaze, vlastnostech i zálibách. Ale Konstantin Levin žádnou určitou, neměnnou představu neměl, takže byl v těchto sporech pokaždé usvědčen, že odporuje sám sobě.

Koznyšov viděl v mladším bratrovi dobrého chlapa, který má srdce na pravém místě a je sice dost bystrý, ale podléhá chvilkovým dojmům, a proto je pln rozporů. Někdy mu s blahovůlí staršího bratra objasňoval význam věcí, ale neměl požitek z toho, když se s ním přel, protože ho porážel příliš snadno.

Konstantin Levin se na bratra díval jako na člověka velice moudrého a vzdělaného, ušlechtilého v nejlepším slova smyslu a schopného pracovat pro obecné blaho. Ale čím byl starší a čím blíž bratra poznával, tím častěji mu vskrytu přicházelo na mysl, že schopnost pracovat pro obecné blaho, schopnost, kterou sám naprosto postrádal, snad ani není předností, ale naopak určitým nedostatkem – nikoli nedostatkem dobrých, poctivých, ušlechtilých tužeb a zálib, ale nedostatkem životní síly, nedostatkem upřímného nadšení, oněch snah, které člověka mají k tomu, aby si ze všech nesčetných životních drah, jež se mu naskýtají, zvolil jedinou a přál si jen toto jediné. Čím více poznával bratra, tím víc pozoroval, že Sergej Ivanovič i mnozí jiní činitelé pracující pro obecné blaho nedospěli k svému zaujetí pro obecné blaho z upřímného, od srdce jdoucího nadšení, nýbrž rozumově usoudili, že je dobré se tomu věnovat, a jen proto se tomu věnují.

V té domněnce utvrdil Levina i další postřeh. Pozoroval, že otázky obecného blaha či nesmrtelnosti duše neleží bratrovi na srdci o nic více než šachová partie anebo důmyslné zařízení nového stroje.

Kromě toho se Konstantin Levin cítil na venkově s bratrem nesvůj proto, že na venkově, zvlášť v létě, byl ustavičně zaneprázdněn v hospodářství a celý dlouhý den mu nestačil, aby mohl všecko zastat, kdežto Sergej Ivanovič odpočíval. Ale i když teď odpočíval, totiž nepracoval na svém spise, byl tak zvyklý na duševní činnost, že rád vyjadřoval elegantní hutnou formou myšlenky, které se mu rodily v hlavě, a chtěl mít posluchače. Nejčastějším posluchačem byl ovšem bratr. A proto ho Konstantin nerad nechával o samotě, třebaže jejich vzájemný vztah byl kamarádsky prostý. Sergej Ivanovič si rád lehal na slunce do trávy, pražil se a líně klábosil.

„Ani bys nevěřil,“ říkal bratrovi, „jaká je to pro mne rozkoš, takhle se válet. V hlavě mám jako vymeteno, ani jednu myšlenku.“

Ale Konstantina Levina nebavilo sedět a poslouchat ho, zvlášť proto, že věděl, že bez něho vyvážejí mrvu na nerozbrázděné pole a naházejí ji všelijak, když nedohlédne; ani krojidla u pluhů nezašroubují, ale sundají je a pak řeknou, že pluhy jsou vynález k ničemu, že staré dobré rádlo, to je jiná atd.

„Ale přestaň už se honit v tom vedru,“ říkal mu Sergej Ivanovič.

„Ne, jenom si musím odskočit do kanceláře,“ řekl Levin a prchal na pole.