XXIX

Uskutečnění Levinova plánu bylo spojeno s mnoha obtížemi. Ale vynaložil všechny síly, a i když nedosáhl všeho, co si přál, přece alespoň mohl věřit, aniž si něco nalhával, že jeho námaha není marná. Jedna z hlavních obtíží záležela v tom, že hospodářství už bylo zavedené, že se nedalo všecko zastavit a začínat všecko od začátku, ale bylo nutno předělávat stroj v chodu.

Když toho večera přijel domů a řekl správci o svých plánech, správce s patrným potěšením souhlasil s tou částí Levinovy řeči, která dokazovala, že všecko, co se dělalo až dosud, bylo hloupé a nevyplácelo se. Správce prohlásil, že to říkal už dávno, ale prý ho nikdo neposlouchal. Na Levinův návrh – aby se účastnil spolu s dělníky veškerého hospodářského podnikání jako podílník – projevil však značnou malomyslnost a žádný určitý názor a hned začal o tom, že zítra se nutně musí svézt zbývající žito a zaorat pole, takže Levin poznal, že teď jsou jiné starosti.

Když o té věci mluvil s rolníky a nabízel jim propachtování půdy za nových podmínek, zase narážel na stejnou hlavní obtíž. Byli tak zaměstnáni běžnou denní prací, že neměli kdy přemýšlet o výhodách a nevýhodách podniku.

Prostoduchý čeledín Ivan zdánlivě plně pochopil Levinův návrh, aby se s rodinou podílel na výtěžku z chovu dobytka, a plně s tím podnikem souhlasil. Ale když mu Levin líčil, jaké výhody mu z toho poplynou, objevil se Ivanovi v obličeji neklid a lítost, že nemůže všechno vyslechnout až do konce, a honem si vyhledal nějakou práci: buď se chopil vidlí a vyhazoval seno ze stání, naléval vodu, anebo kydal hnůj.

Další obtíž záležela v nepřekonatelné nedůvěře rolníků. Nevěřili, že by si statkář mohl přát něco jiného, než aby je co nejvíc okradl. Byli pevně přesvědčeni, že jeho pravým cílem (ať si říká, co chce) vždycky bude něco, co jim nepoví. I oni toho napovídali plno, ale nikdy neřekli, oč jim doopravdy jde. Kromě toho (Levin tušil, že žlučovitý statkář měl pravdu) si rolníci pro jakoukoli dohodu kladli jako první nezbytnou podmínku, že nebudou donucováni k žádným novým pracovním metodám ani k užívání nového nářadí. Uznávali, že pluh oře lépe, že pospěšák pracuje s větším zdarem, ale nacházeli si sta a sta důvodů, pro které nemohli ničeho použít, a třebaže byl Levin přesvědčen, že úroveň hospodářství má být snížena, přece mu bylo líto vzdát se dosažených zlepšení, jejichž výhodnost byla tak očividná. I přes tyto obtíže však dosáhl svého a k podzimu už se věc hnula, nebo se aspoň tak domníval.

Levin původně zamýšlel pronajmout celé hospodářství, tak jak bylo, rolníkům, čeledi a správci za nových družstevních podmínek, ale záhy se přesvědčil, že to není možné, a rozhodl se hospodářství rozčlenit. Kravíny, sad, zelinářská zahrada, pole a louky, rozdělené na několik úseků, měly tvořit jednotlivé články. Prostoduchý skoták Ivan, který podle Levinovy domněnky celou věc pochopil nejlépe, utvořil družstvo převážně z členů své rodiny a stal se podílníkem na chovu dobytka. Vzdálené pole, které osm roků leželo ladem, bylo za přispění rozšafného tesaře Fjodora Rezunova převzato šesti rodinami na nových společenských zásadách, a rolník Šurajev si za týchž podmínek pronajal celou zelinářskou zahradu. Jinak se hospodařilo ještě postaru, avšak tyto tři články byly zárodkem nového systému a Levina plně zaujaly.

S chovem dobytka to ovšem dosud nebylo o nic lepší než dřív a Ivan se velmi stavěl proti teplým chlévům a stloukání másla ze sladké smetany, protože kráva prý v chladnu potřebuje méně krmiva a máslo z nakyslé smetany je vydatnější. Také žádal plat jako kdysi a ani dost málo ho nezajímalo, že peníze, které dostává, nejsou plat, nýbrž záloha na podíl ze zisku.

Parta Fjodora Rezunova ovšem nepřeorala před setbou pole pluhem, jak bylo dohodnuto, a vymlouvala se na nedostatek času. Chlapi se sice dohodli, že se bude pracovat na nových zásadách, ale pozemek ovšem nenazývali společným, nýbrž propachtovaným „za polovic“. Rolníci i sám Rezunov častokrát Levinovi říkali: „Pěkně byste dostal za pole peníze a měl byste svatý pokoj a my taky.“ Kromě toho rolníci neustále odkládali pod rozmanitými záminkami smluvenou stavbu kravína a stodoly na tomto pozemku a otáleli až do zimy.

Šurajev ovšem chtěl pronajatou zelinářskou zahradu rozdělit po kouscích mezi rolníky. Zřejmě pochopil docela nesprávně podmínky, za kterých mu byl pozemek pronajat, a vypadalo to, že je pochopil úmyslně nesprávně.

Levin rozprávěl s vesničany a vysvětloval jim, jaké budou mít výhody z celého podnikání, ale často cítil, že naslouchají jen tóninám jeho hlasu a přitom mají jistotu, že jim může povídat, co se mu zlíbí, a stejně se nedají ošidit. Zvlášť to cítil, když mluvíval s nejchytřejším z nich, s Rezunovem. Viděl, jak mu oči jen hrají, a co to mělo znamenat? Rezunov se mu posmíval a přitom byl pevně přesvědčen: dá-li se někdo ošidit, jistě to nebude on, Rezunov.

Ale přesto si Levin myslil, že věc se daří, a bude-li přesně vést účty a trvat na svém, že jim časem dokáže výhody tohoto zřízení a že pak už všecko půjde samo.

Všecky ty otázky zároveň s hospodářstvím, které zůstalo Levinovi na starosti, a zároveň s prací na knize, prací u psacího stolu, zaměstnávaly Levina po celé léto, takže se skoro ani nedostal na lov. Koncem srpna se dověděl, že Oblonských odjeli do Moskvy. Sdělil mu to jejich sluha, který mu dovezl zpátky sedlo. Levin si byl vědom, jaké nezdvořilosti se dopustil, když neodpověděl Darje Alexandrovně na dopis. Při vzpomínce se červenal studem a věděl také, že spálil za sebou všecky mosty a že už k nim nikdy nepojede. Stejně se zachoval i ke Svijažskému, když odjel bez rozloučení. Ale k nim už také nikdy nepojede. Teď mu to bylo jedno. Nové uspořádání hospodářství ho zaujalo jako dosud nic v životě. Přečetl si knihy, které mu půjčil Svijažskij, objednal si, co mu chybělo, a přečetl si politickoekonomické a socialistické knihy o dané otázce, a jak očekával, nenašel v nich nic, co by souviselo s jeho plány. V knihách politickoekonomických, například v Millovi, kterého s velkým zanícením studoval nejdřív, neboť doufal, že v něm užuž nalezne odpověď na otázky, které ho zajímaly, v tomto Millovi nalezl zákony, odvozené ze současné situace evropského hospodářství; ale nenahlížel, proč by ty zákony, pro Rusko nepoužitelné, měly být obecně platné. Totéž shledával i v knihách socialistických. Buď to byly úchvatné, ale neuskutečnitelné fantazie, pro které horoval ještě na vysoké škole, anebo opravování, oprašování situace, v které se octla Evropa a s kterou nemělo ruské zemědělství nic společného. Politická ekonomie pravila, že zákony, podle kterých se vyvinulo a vyvíjí evropské bohatství, jsou zákony všeobecně platné a neomylné. Socialistické učení pravilo, že vývoj podle těchto zákonů spěje ke zkáze. A nic z toho mu nedávalo odpověď, ba ani nejmenší náznak odpovědi, co by měl on, Levin, a všichni ruští rolníci a statkáři dělat se svými milióny rukou a pozemků, aby byly co nejproduktivnější pro společný blahobyt.

Když už se podjal toho úkolu, svědomitě četl vše, co se týkalo daného problému, a hodlal odjet na podzim do ciziny a prostudovat věc přímo na místě, aby se mu v té otázce už nedělo, co se mu tak často stávalo v jiných otázkách. Kolikrát v debatě málem pochopil názor svého společníka a začal vykládat názor svůj, když tu uslyšel: „A co Kaufmann a Jones a Dubois a Michaelis? Vy jste je nečetl. Přečtěte si je. Oni ten problém zpracovali.“

Viděl teď jasně, že Kaufmann a Michaelis mu nemají co říci. Věděl, co chce. Viděl, že Rusko má znamenité pozemky, znamenité dělníky a že v jistých případech, jako u sedláka bydlícího při cestě ke Svijažskému, dělníci i půda produkují mnoho, zatímco ve většině případů, kdy se podle evropského způsobu investuje kapitál, produkují málo, a že je to způsobeno jen tím, že dělníci chtějí pracovat a pracují dobře jen svým vlastním způsobem, že jejich odpor není jev náhodný, nýbrž stálý, plynoucí z povahy lidu.

Soudil, že ruský lid, předurčený osidlovat a obdělávat nesmírné neobydlené prostory, drží se vědomě, dokud nejsou všecky pozemky obsazeny, všech metod k tomu potřebných a že ty metody zdaleka nejsou tak špatné, jak se obvykle soudívá. A chtěl to teoreticky dokázat ve své knize a v praxi na svém hospodářství.