I

Manželé Kareninovi nadále obývali společnou domácnost, setkávali se každý den, ale byli si naprosto cizí. Alexej Alexandrovič si učinil pravidlem denně se s ženou setkat, aby služebnictvo nemohlo mít různé domněnky, ale varoval se obědů doma. Vronskij do domu Alexeje Alexandroviče nikdy nepřišel, ale Anna se s ním stýkala mimo domov a muž o tom věděl.

Byla to trýzeň pro všechny tři a žádný z nich by to nebyl vydržel ani den, kdyby nebyl doufal, že se všecko změní a že je to jen dočasná strastiplná nesnáz, která pomine. Alexej Alexandrovič doufal, že pomine ta vášeň, jako pomíjí vše, že se na všecko zapomene a jeho jméno zůstane bez poskvrny. Anna, na které celá situace závisela a pro kterou byla nejmučivější, ji snášela jen proto, že doufala, dokonce byla pevně přesvědčena, že se co nejdřív všecko rozuzlí a vyjasní. Naprosto nevěděla, co tu situaci rozuzlí, ale byla pevně přesvědčena, že to něco přijde co nejdřív. Vronskij jí mimoděk podléhal a také očekával něco, co nezávisle na něm mělo vyřešit všechny nesnáze.

Uprostřed zimy strávil Vronskij velice nudný týden. Byl přidělen k cizímu princi, který byl na návštěvě v Petrohradě, a měl mu ukazovat městské pamětihodnosti. Vronskij měl reprezentativní zjev, kromě toho ovládal umění chovat se důstojně a přitom uctivě, a byl na styk s takovými osobnostmi zvyklý. Proto byl k princi přidělen. Ale ta povinnost mu přišla velmi zatěžko. Princ si nechtěl dát ujít nic, nač by se ho mohli doma zeptat, zda to v Rusku viděl, a také si přál co nejvíc užít ruských kratochvílí. Vronskij mu měl být průvodcem při tom i při onom. Dopoledne jezdívali na prohlídku památek, večer se účastnili národních zábav. Princ se těšil výbornému zdraví, i mezi princi vzácnému; tělocvikem a správným pěstěním těla dosáhl takové zdatnosti, že se mohl nestřídmé oddávat radovánkám, a přesto byl svěží a čerstvý jako křepelka. Mnoho cestoval a shledával, že k největším přednostem dnešní pohodlné dopravy náleží snadný přístup k národním zábavám. Byl ve Španělsku, horoval pro serenády a navázal známost se Španělkou, která hrála na mandolínu. Ve Švýcarsku zastřelil kamzíka. V Anglii přeskakoval v červeném fraku koňmo ploty a vyhrál sázku, že zastřelí dvě stě bažantů. V Turecku byl v harému, v Indii jezdil na slonu a teď v Rusku si přál okusit všech specifických ruských zábav.

Vronskému, který mu dělal jakéhosi vrchního ceremoniáře, dalo velkou námahu rozvrhnout všechny ruské zábavy, jež princi navrhovaly různé osoby. Byly tu jízdy s klusáky, masopustní lívance i lov na medvědy, byly tu sanice s ruským trojspřežím, cikáni i pitky s ruským rozbíjením nádobí. A princ velice rychle pochopil ruského ducha, rozbíjel podnosy s nádobím, bral si na klín cikánku a v očích měl otázku: Ještě něco? Anebo je celý ruský duch jen tohle?

Ze všech ruských zábav se princi vlastně nejvíc líbily francouzské herečky, baletka a šampaňské s bílou pečetí. Vronskij byl na různé prince zvyklý, ale snad že se sám poslední dobou změnil anebo že byl ustavičně ve společnosti tohoto prince – připadal mu celý ten týden velmi krušný. Celý ten týden měl neustále pocit, jaký by asi měl člověk ošetřující nebezpečného blázna; bál by se blázna a také by měl strach, že v jeho blízkosti sám přijde o rozum. Vronskij stále cítil, že nesmí ani na okamžik polevit v tónu přísné oficiální uctivosti, nemá-li být dotčen. K lidem, kteří se k údivu Vronského div nepotrhali, jen aby princi poskytli všemožné ruské zábavy, se princ choval opovržlivě. Nad jeho názory o ruských ženách, které hodlal studovat, Vronskij nejednou zrudl nevolí. Ale hlavní příčina, proč byl princ Vronskému zvlášť na obtíž, tkvěla v tom, že v něm bezděčně viděl sebe sama. A co v tom zrcadle viděl, nijak nelichotilo jeho samolibosti. Byl to velice hloupý i velice sebejistý, velice zdravý a velice čistotný muž, a nic víc. Byl džentlmen, to byla pravda a Vronskij to nemohl popřít. Jednal přímo a bez podlézání s osobami výše postavenými, svobodně a prostě se sobě rovnými a s pohrdavou dobromyslností se choval k lidem stojícím níž. Vronskij si vedl stejně a považoval to za velkou přednost. Ale v poměru k princi stál níž a ta pohrdavá dobromyslnost ho pobuřovala.

„Hloupé hovádko! Jsem snad taky takový?“ myslil si.

Tak či onak, když se s ním sedmého dne rozloučil před jeho odjezdem do Moskvy a přijal projevy díků, byl šťasten, že už se dostal z trapné situace a zbavil se nepříjemného zrcadla. Rozloučil se s ním na nádraží po návratu z lovu na medvědy, kde mu celou noc předváděli ukázky ruského udatenství.