VI

Posekali Mášin vršek, dodělali poslední pokosy, oblékli si kabáty a s veselou se vydali k domovu. Levin vsedl na koně, jen nerad se rozloučil s rolníky a jel domů. Na kopci se ohlédl. Protože zdola stoupala mlha, nebylo vidět. Slyšel jen veselé drsné hlasy, smích a zvonění kos, narážejících o sebe.

Sergej Ivanovič už byl dávno po obědě, pil ve svém pokoji citronádu s ledem a prohlížel si noviny a časopisy, právě došlé poštou, když Levin s vlasy rozcuchanými, zpocenými a přilepenými na čelo, záda a prsa mokrá a opálená, zvesela k němu vtrhl do pokoje.

„Udělali jsme celou louku. To ti bylo ohromné! A jak ty ses měl?“ Už nadobro zapomněl na včerejší nepříjemnou rozmluvu.

„Probůh! Ty vypadáš!“ zhrozil se Sergej Ivanovič, v první chvíli pohlížeje na bratra s nelibostí. „Zavírej, zavři, prosím tě!“ křikl. „Určitě jsi jich sem pustil celý houf.“

Sergej Ivanovič nesnášel mouchy a ve svém pokoji otvíral okna jen na noc a pečlivě zavíral dveře.

„Na mou duši ani jednu. A i kdyby, tak je pochytám. Ani bys nevěřil, co je to za požitek! Jak ses měl celý den?“

„Dobře. Ale tys vážně celý den kosil? To asi máš hlad jako vlk. Kuzma ti všecko nachystal.“

„Ne, ani nemám hlad. Najedl jsem se tam. Ale šel bych se umýt.“

„Tak běž, běž, a já hned přijdu za tebou,“ řekl Sergej Ivanovič a při pohledu na bratra kroutil hlavou. „Tak běž honem,“ dodal s úsměvem, uklidil své knihy a přichystal se k odchodu. Také mu najednou bylo veselo a byl by rád zůstal v bratrově společnosti. „No, a kdes byl, když pršelo?“

„Copak pršelo? Prosím tě, sotva sprchlo. Tak já hned přijdu. Měl ses tedy dobře? Výborně, to jsem rád.“ A Levin se šel převléknout.

Za pět minut se bratři sešli v jídelně. Levin si sice myslil, že nemá chuť k jídlu, a usedl k obědu jen proto, aby nezarmoutil Kuzmu, ale když se dal do jídla, najednou mu ohromně zachutnalo. Sergej Ivanovič ho usměvavě pozoroval.

„Abych nezapomněl, přišel ti dopis,“ vzpomněl si. „Kuzmo, přines ho, prosím tě, zezdola. A zavírej dveře, nezapomeň.“

Bylo to psaní od Oblonského. Levin ho přečetl nahlas. Oblonskij psal z Petrohradu: „Psala mi Dolly, je v Jergušově a pořád jí to tam nějak neklape. Jeď se na ni, prosím Tě, podívat a poraď jí, Ty se ve všem vyznáš. Ráda Tě uvidí. Je chudák na všecko sama. Tchyně a všichni ostatní jsou ještě v cizině.“

„Výborně! Jistě se k nim podívám,“ řekl Levin. „Nebo bychom mohli jet spolu. Ona je taková milá, viď?“

„A jak je to daleko?“

„Asi třicet verst, možná i čtyřicet. Ale cesta je krásná. Krásně se nám pojede.“

„Bude mě velice těšit,“ stále s úsměvem řekl Sergej Ivanovič. Při pohledu na mladšího bratra se ho zmocňovala bezprostřední veselá nálada.

„Ty máš ale apetýt!“ řekl, jak se tak díval na jeho opálený rudohnědý obličej skloněný nad talířem a opálenou šíji.

„Výborný! To bys nevěřil, jak taková životospráva pomáhá, když má někdo brouky v hlavě. Chci obohatit medicínu o nový termín: Arbeitskur¹.“

„No, ty to snad nepotřebuješ.“

„Já ne, ale všelijací ti nervově choří.“

„Ano, mělo by se to zkusit. Víš, chtěl jsem se na tebe jít podívat, ale bylo takové nesnesitelné vedro, že jsem se nedostal dál než do lesa. Chvilku jsem tam seděl a pak jsem šel lesem do dědiny. Potkal jsem tvou kojnou a chtěl jsem vysondovat, co si o tobě ve vsi myslí. Pokud jsem pochopil, neschvalují ti to. Říkala, že tohle ‚není pro pány‘. Celkem se mi zdá, že lid má velmi přesně vyhraněnou představu, jak má vypadat určitá, jak tomu říkají, ‚panská‘ činnost. A neradi vidí, když panstvo vybočuje z rámce, ustáleného v jejich představách.“

„Možná. Ale když je to taková rozkoš, jakou jsem ještě nikdy v životě nepoznal. A přece na tom není nic špatného. Nemám pravdu?“ ozval se Levin. „Co se dá dělat, když se jim to nelíbí. Ale myslím si, že to nakonec nevadí. Ne?“

„Celkem jsi, jak vidím,“ pokračoval Sergej Ivanovič, „s dneškem spokojen.“

„Velice. Posekali jsme celou louku. A spřátelil jsem se ti tam s takovým dědouškem. Ten ti je skvělý, to si neumíš představit!“

„Tedy jsi s dneškem spokojen. A já taky. Za prvé jsem vyřešil dvě šachové úlohy, a jedna je moc pěkná, zahajuje se pěšcem. Ukážu ti to. A pak jsem přemýšlel o naší včerejší rozmluvě.“

„Cože? O včerejší rozmluvě?“ pravil Levin. Slastně mhouřil oči, odfukoval po snědeném obědě, ale za živý svět si nemohl vzpomenout, co to bylo včera za rozmluvu.

„Domnívám se, že máš pravdu částečně. Neshodujeme se v tom, že ty považuješ za hybnou sílu osobní zájem, kdežto já soudím, že zájem o blaho obecné má mít každý člověk, který dosáhl určitého stupně vzdělanosti. Snad máš pravdu, že by byla žádoucnější činnost, plynoucí z hmotné zainteresovanosti. Vůbec jsi povaha příliš prime-santière², jak říkají Francouzi. Chceš buď náruživou, energickou činnost, nebo nic.“

Levin poslouchal, co bratr říká, a zhola nic nechápal ani chápat nechtěl. Jenom se bál, aby mu bratr nedal nějakou otázku, z které by poznal, že Levin nic neslyšel.

„Tak je to, kamaráde,“ řekl Sergej Ivanovič a vzal ho za rameno.

„Ano, jistě. Ale co! Já na tom netrvám,“ odvětil Levin s provinilým úsměvem. Oč se to vlastně s bratrem hádal? Zajisté má pravdu, i bratr má svou pravdu, a všecko je v pořádku. Ale teď musí něco zařídit v kanceláři. Vstal a s úsměvem se protáhl.

I Sergej Ivanovič se usmál.

„Jestli se chceš projít, můžeme jít spolu,“ řekl. Byl by ještě rád zůstal s bratrem, z něhož zrovna sálala svěžest a čilost. „Pojď, stavíme se v kanceláři, jestli tam něco potřebuješ.“

„Propáníčka!“ zvolal Levin tak hlasitě, až se Sergej Ivanovič po­lekal.

„Copak, co je?“

„Co Agafjina ruka?“ Levin se ťukl do čela. „Dočista jsem na ni zapomněl.“

„Je to o hodně lepší.“

„Ale přece za ní skočím. Než si vezmeš klobouk, jsem zpátky.“ A už se rozběhl po schodech dolů, až mu podpatky klapaly jako hrkačka.